Královéhradecká meziválečná vila kulturní památkou.
Ministerstvo kultury na začátku února tohoto roku prohlásilo vilu architekta Oldřicha Lisky (1881–1959) ve Střelecké ulici kulturní památkou. Jde bezpochyby o pozitivní rozhodnutí, které zařadilo již čtvrtý objekt tohoto autora, do seznamu kulturně nejcennějších nemovitých staveb městě. Otázka však zní, zasloužil si to tento objekt, proč ne nějaký jiný? Případně jak jsou vlastně památkově chráněny různé budovy a stavební celky po celém Hradci Králové?
Na první otázku můžeme bezpochyby odpovědět ano. Projekt královéhradeckého projektanta Oldřicha Lisky z roku 1932 je dokladem vysoké úrovně obytných, administrativních a vzdělávacích návrhů, které architekt během své 39 leté činnosti v Hradci Králové vyprodukoval. Tento rodák z malé vesnice Kamhájek u Kolína přišel do Hradce Králové v roce 1908, aby pracoval ve velké stavitelské firmě Josefa Jihlavce. Naproti dnes již památkově chráněnému objektu vznikl jeho první projekt vily Marie Šanderové, který je v naprostém kontrastu s puristicko-funkcionalistickým konceptem ze začátku třicátých let minulého století. Právě při srovnání těchto dvou staveb je patrný obrovský vývoj, kterým prošla Liskova tvorba. Vila Marie Šanderové z roku 1909 je výrazně tradičním a konzervativním projektem využívající prvků pozdní secese a neoklasicismu. Jen o pár let později v podobném vyznění navrhuje i evangelický kostel v Nezvalově ulici, jež dodnes najdeme vedle budovy Krajského soudu. Liska v Hradci Králové navrhl např. bloky obytných domů ve Střelecké ulici, vily pro klavírní magnáty Petrofovi, nebo funkcionalistické městské lázně, které jsou také zařazeny na seznam nemovitých kulturních památek ve městě. Nově zapsaná vila patří mezi to vůbec nejlepší, co architekt ve východočeské metropoli vyprojektoval. Střídmý funkcionalistický koncept kombinující motiv režného zdiva, obkladu a čisté puristické fasády byl jemně segmentově prohnut na základě podoby místní komunikace. Architekt zde využil moderního posuvného pásového okna, zabudovaných garáží, nebo variabilních dřevěných stěn v interiéru. Liska vybudoval vilu jako sídlo úspěšného projektanta a hlavně své projekční kanceláře, která získávala velké množství zakázek, především od soukromníků a hlavně v prostoru východočeského regionu. Tento návrh si své zapsání bezpochyby zasloužil kvůli své unikátnosti, modernosti i dochovanému vnějšímu stavu i některým zajímavým prvkům v interiéru (např. krb, pásové okno).
Další otázka co jsme si položili, zněla, proč jiné stavby si toto zapsání nezasloužily? Bohužel není možné zapsat do seznamu kulturních památek všechny objekty, které jsou „staré“, nebo něčím zajímavé. Je nutné hodnotit komplexní význam daného objektu pro jeho okolí, jeho unikátnost v jednotlivých prvcích i v celkovém vyznění pro architekturu v daném městském či obecním celku. Do takovéto celkové ochrany můžeme započítat např. celou frontu vil ve Střelecké ulici až ke Střelnici. Některé stavby jsou tak unikátní, že mají samostatnou ochranu. Objevuje se však další problém. To že se stavba stane kulturní památkou, neznamená, že dojde k zabránění možného dezolátního stavu. I v samotném Hradci Králové takové objekty najdeme (viz Červený dvůr v chatové oblasti Farářství, obytný dům V Kopečku). Soukromí vlastníci totiž často nedisponují dostatečnými prostředky, nebo restituční, dědické a právní problémy vedou k tomu, že takovéto objekty vypadají jako ruina. Je otázka, zda by státní orgány, krajská samospráva či obce nemohli vzít větší míru zodpovědnosti za ochranu takovýchto objektů.
Poslední velkou problematikou je, jak jsou chráněny budovy a stavební celky po celém Hradci Králové. I ve východočeské metropoli je velkým nešvarem nerovnoměrná struktura celého seznamu. V rámci památkové ochrany máme chráněno téměř všechno, co stojí v historickém jádru. Menší skupinu pak tvoří moderní architektura spjatá s obdobím první poloviny 20. století. Největším problémem jsou však budovy vzniklé až za období let 1945–1989, ty najdeme v seznamu pouze tři. Ať se to nezdá, je tohle opravdu velkým problémem. Všeobecně se v památkové sféře vnímá, že chráníme hlavně to, co je staré. Ještě z doby sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se pod památkovou ochranu dostalo velké množství staveb v historickém jádru, přesto že nedosahují takové umělecké kvality, či jiné výjimečnosti. Mnohdy je řada měšťanských domů zapsána jenom proto, že stojí na staré gotické parcele a z původního gotického, renesanční, nebo barokního objektu nezbylo téměř nic. Vnitřní dispozice, sklepy i většina fasád byla různě „restaurována“ v 19. století či později, kdy došlo k puristickému odstranění mnohých kvalitních barokních, nebo klasicistních úprav. Jedním z řešení je tedy přehodnotit zapsání některých stavebních celků v historickém jádru města a uvolnit tak prostor výrazně cennějším objektům z následujících stavebních etap.
Sousední Pardubice, se kterými velice často vedeme regionální rivalitu, mají v rámci seznamu národních kulturních památek tři objekty a to renesanční zámek, Winternitzovy mlýny od Josefa Gočára a krematorium od Pavla Janáka. Hradec Králové však dostal do tohoto prestižního seznamu objekt jediný a to královéhradecké muzeum. I laika asi napadne, kde se stala chyba, že sousední Pardubice mají dva meziválečné objekty chráněny nejvyšší možnou formou a Hradec Králové, který se rád honosí titulem salon republiky má pouze jediný objekt? Přitom samotný urbanistický celek i kvantitativní počet staveb ukazuje, že v Hradci Králové je takových kandidátů mnohem více. Důležité je, aby město začalo přes svou komisi pro program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a městské památky generovat více podnětů k zapsání budov za kulturní, nebo národní kulturní památky, samozřejmě v součinnosti s krajským úřadem, do jehož agendy vyšší památková ochrana spadá. Takováto soustavná činnost by také mohla připravit dobré podklady k celkovému výzkumu urbanismu ve městě a k rozvinutí studie o zápis Hradec Králové do indikativního seznamu národních památek pro UNESCO.
Ještě zbývá zmínit význam objektů z období druhé poloviny 20. století. Je samozřejmé, že se velká část populace dívá na toto období s despektem, ale často paušálně odsuzuje všechno, co v této době vznikalo. To také vysvětluje alarmující stav, kdy v Hradci Králové najdeme jen tři nemovité kulturní památky z tohoto období. Pak postupně dochází k rekonstrukcím, bourání a k naprosté devastaci a devalvaci budov z této doby. Je pravdou, že v minulých desetiletích díky velké míře prefabrikace zmizela architektonická invence a vznikla řada nám známých panelových domů. Mezi nimi však došlo k vyprojektování i některých ceněných a kvalitních objektů, pro které je mnohdy zapsání do seznamu kulturních objektů jedinou cestou jak mohou být zachráněny před demolicí.
Mezi pozitivní rozhodnutí bezpochyby patří zařazení Liskovy vily do oblasti nemovitých kulturních památek. Je však nutné si uvědomit, že toto zapsání je jenom a) a pak je také potřeba b) – tedy konečná správa objektu, financování, dodržování určitých norem a předpisů. Toto zapsání krátce zvětšilo zájem veřejnosti o meziválečné objekty a kulturní památky. Je však nutné ho rozvést do celé struktury vztahů, moderního urbanismu a památkové péče, která by se měla stát jednou z priorit nového královéhradeckého zastupitelstva po komunálních volbách v tomto roce.
místopředseda místního sdružení
