Co týden dal, aneb obyčejní lidé
25. února 2018

Alexandra Udženija: Co týden dal, aneb obyčejní lidé

(ECHO24.cz) Ráda ve svém týdenním zhodnocení komentuji věci aktuální. Přesto tento komentář věnuji události, od které již uplynulo sedmdesát let. Bohužel to neubírá nic na její aktuálnosti, zvláště v těchto dnech 25. února 1948 proběhl v tehdejším Československu komunistický puč, který na 40 let změnil tvář naší země. Zpřetrhal přirozené vazby, zkřivil lidskou duši a zadusil naši svobodu. S následky těch hrozných událostí se potýkáme dodnes.

 
Socialisté a komunisté rádi hovoří o "obyčejných lidech", je to takové jejich zaklínadlo a označení, které já osobně nemám příliš ráda, ale na tomto místě ho schválně použiji. Dejme tedy prostor příběhu obyčejného člověka. Podívejme se na to, jak jeho život a život jeho rodiny ovlivnil ten studený únorový den roku 1948, kdy se naše republika probudila do socialistického ráje.
 
Příběh obyčejného člověka
 
Otakar Kusl byl prvorozený syn z vážené rodiny ze Sokolí na Třebíčsku s letitou mlynářskou tradicí. V roce 1929 si vzal za ženu paní Františku a narodily se jim dvě děti, dcera Libuše a syn Otakar. V roce 1932 spolu se svou manželkou za pomoci úvěru od Živnobanky koupili zbytkový statek o výměře 70 ha v obci Mutná u Dačic a začali na něm hospodařit. Práce jim šla od ruky, a tak se stali v obci velmi oblíbenými, a to i přes fakt, že do roku 1945 byla rodina Kuslova v Mutné jediná česká. Ostatní obyvatelé byli německé národnosti. Po konci druhé světové války se obce dotkl nucený odsun a z původních obyvatel v obci nezůstal nikdo, jen samotná rodina Kuslova.
 
Nově příchozím už rodina sedláka Kusla tak po chuti nebyla. První rána přišla hned po únoru 1948, kdy kvůli tzv. pozemkové reformě byla znárodněna veškerá půda nad výměru 50 ha. Rodině bylo tedy sebráno 20 ha těch nejúrodnějších polí. Poté začala oblíbená šikana. Neustále se zvyšující dodávkové nároky, neúměrné pokuty, nucený a bezplatný odběr hospodářských strojů do Státní traktorové stanice a další. Nově příchozím soudruhům to však nestačilo, a tak na základě smyšleného udání byl pan Otakar obviněn z neplnění předepsaných dodávek a sabotáže, za což ho dne 6. října 1952 zatkla StB přímo na statku při práci. Již 24.října 1952 byl Otakar Kusl Lidovým soudem v Dačicích odsouzen za sabotáž k odnětí svobody v trvání šesti let, peněžité pokutě 20 000 Kčs, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu pěti let a propadnutí veškerého movitého i nemovitého majetku. Navíc mu byl vysloven zákaz pobytu v obci Mutná navždy.
 
Druhá polovina statku, tedy majetek jeho manželky, propadl státu také. Udělený trest si Otakar Kusl odpykal do posledního dne v železárnách Králův Dvůr a v kamenolomu Jakubčice. Z vězení se s podlomeným zdravím a v žalostném stavu vrátil v roce 1959 do Buštěhradu u Kladna, kam byla jeho rodina násilně vystěhována do jedné komory 20 m² bez příslušenství a vody. V roce 1965, v pouhých 61 letech, zemřel na celkové selhání organismu. Tak se uzavřel život čestného muže, sedláka a vlastence spojeného s rodnou hroudou.
 
Po roce 1989 byl rodině majetek v restituci vrácen, ale po čtyřiceti letech hospodaření JZD zbyly ze statku jen trosky. Rodina ho musela na vlastní náklady nechat zbourat, aby neohrožoval životy lidí v obci. Jenom pro úplnost rodinných osudů dodám, že v příbuzenstvu Kuslových bylo do komunistických kriminálů po únoru 1948 zavřeno celkem devět sedláků, z toho osm se vrátilo s podlomeným zdravím a zemřelo krátce po propuštění a jeden zemřel přímo ve vězení.
 
Vítání za úsvitu
 
Tentokrát bude třešnička na dortu hodně hořká. Podobných lidských osudů bylo v komunistickém Československu pochopitelně mnoho. Miloslav Růžička jich ve své knize Vyhnanci popisuje přes dvě stovky, ale i to je pouhý zlomek toho, co komunisté dělali obyčejným lidem, kteří se jim z nějakého důvodu znelíbili.
 
A proč o tom vůbec píšu? Co je na těch příbězích i po sedmdesáti letech tak aktuální? Jsou to především “pěkné dárky”, které nám všem k sedmdesátiletému výročí vítězného února nadělili dva nejvyšší ústavní činitelé, premiér v demisi Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman. Babiš nám přes noviny sděluje, že jedinou variantou jeho vlády je koalice s ČSSD s podporou komunistů. Má prý z jednání "dobrý pocit". A Zeman bude prvním prezidentem od roku 1990, který vystoupí na dubnovém sjezdu KSČM.
 
Místopředseda KSČM, kovaný marxista Jiří Skála, to okomentoval slovy: "Hlava státu dává jasně a zřetelně najevo, že nás považuje za legitimní součást demokratického spektra této země". Ten stejný pan Skála, který má ve svém životopise tuto památnou větu: „Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna za úsvitu na ruzyňském letišti.”
 
Legitimizace komunistů a marxistů v české politice jako dárek k výročí února 1948? Pěkně děkujeme, pánové. To jste nemohli vymyslet lépe. Říká se, že kdo se nepoučí ze své historie, je nucen si jí zopakovat. Věřím, že my všichni jsme z historie poučeni víc než dost a nechceme, aby se opakovala.
 
V únoru 1948 vyklidily demokratické strany komunistům pole. Chci slíbit, že Občanská demokratická strana nikdy pole nevyklidí a nevzdá boj za udržení našich svobod a demokracie.
 
Na závěr si dovolím vypůjčit citát jednoho moudrého člověka, pana doktora Plzáka: “Jedinou obranou proti nesvobodě je prostá lidská statečnost”. Věřím, že je mezi námi stále spousta statečných lidí, kteří budou bojovat za svobodu a demokracii. Dlužíme to těm, co za ni bojovali v minulosti, dlužíme to sami sobě a dlužíme to hlavně našim dětem.
 
Tak Pán Bůh s námi a zlé pryč.
 

Alexandra Udženija
1. místopředsedkyně strany
expertka pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí

Více o autorovi