0
11. února 2018

Alexandra Udženija: Co týden dal, aneb enfant terrible Udženija

(ECHO24.cz) Světla reflektorů a pozlátko veřejného zájmu si většinou užívají herci, zpěváci a vůbec lidé ze showbyznysu. Když jste politik, tak to musíte brát jako součást profese, i když si to často vůbec neužíváte tak jako celebrity. V ideálním případě je to proto, co se vám jako politikovi povedlo. Častěji je to však proto, co jste zkazila, a v tom nejhorším případě se někdo snaží manipulativně překroutit vaše slova. Já měla minulý týden štěstí na ten poslední případ. A to rovnou několikrát.

 
Začalo to bombastickým titulkem na klenotu české žurnalistiky, Parlamentních listech, kde jsem byla představena jako někdo, kdo si žádá v ČR cenzuru internetu. Prý jsem to měla říci v diskusi na televizi Barrandov. Co na tom, že to není pravda? Že jsem nic takového neřekla a že si nic takového ani nepřeji? Co na tom, že se v Parlamentních listech ani neobtěžovali citovat mě přesně, nebo se mě třeba alespoň zeptat na můj postoj? Není žurnalistika jako žurnalistika a když jde o to hodit po někom kamenem, tak jde pravda tak trochu stranou.
 
Příjemné s užitečným
 
Řeklo by se, jsem politik, tak si mám na podobné podpásové útoky zvyknout. Nechci si zvykat, protože když si zvyknu já, tak běžný občan se případně v podobné situaci nikdy nedomůže ničeho.
Nebojuji jen za sebe či svou politickou stranu, vždy budu rázně vystupovat proti lžím, manipulaci a propagandě. Jsem konzervativní politik, kromě svobody věřím i v odpovědnost a přirozený řád věcí a tam úmyslná lež a manipulace s fakty rozhodně nepatří! A ne, opravdu k tomu nepotřebuji státem zřízené komise jediné pravdy. Ale mlčet k tomu také nehodlám. Stejně jako k faktu, že je anonymita internetu využívána k šikaně lidí a hlavně dětí. Je to něco, co bychom měli jasně pojmenovat a odsoudit. Jde o princip. To není cenzura, to je slušné vychování a řád naší společnosti, která drží pohromadě díky společenským pravidlům a základní morálce.
 
Nicméně v jednom mají moji kritici pravdu, politická korektnost je mor současné globalizované civilizace. Tak proč nespojit příjemné (boj proti politické korektnosti) s užitečným (boj proti lžím a manipulaci)? Pan poslanec za ČSSD, Jaroslav Foldyna, se v tom zmíněném článku vyjádřil ve smyslu, že si prý „o lidech myslím, že jsou debilní“. Mýlíte se, pane poslanče. Pokud mám použít Váš slovník: nemyslím si o lidech, že jsou debilní, myslím si to často pouze o Vás.
 
Ano s Reaganem nebo s ANO?
 
Tím ovšem mé domnělé smrtelné hříchy nekončí. Chci prý vládu s Babišem a otočila jsem kormidlem o 180 stupňů, dozvěděla jsem se. Jak na to ti lidé přišli? No z mého rozhovoru v MF Dnes. Zřejmě četli jenom titulek, a ne samotný obsah rozhovoru. Kdo tedy hlavně naskakuje na manipulaci? To už opravdu dnes čteme jenom titulky a na základě nich řetězově reagujeme a šíříme domněnky?
 
Ne, neprosazuji vládu s panem Babišem a jeho hnutím ANO, ale zároveň jí neříkám kategorické 100% doživotní ne. Proč? No proto, že úkolem dobrého politika je prosadit jeho program, hledat řešení, kompromisy pro většinu, ne apriori někoho posílat k šípku. Ano, taky bych si moc přála, aby ODS stála před volbou, jestli uzavřít vládní koalici s Margaret Thacherovou, nebo Ronaldem Reaganem, ale realita je, žel Bohu, jiná.
 
A o tom je demokracie, nedokonalý společenský systém a smlouva mezi lidmi, to nejlepší, co jsme zatím v dějinách vymysleli. Celou dobu opakuji, že ta minulá vláda ČSSD, KDU-ČSL a hnutí ANO nechala na tváři této země takové šrámy, že se budou hojit ještě velmi dlouho. Neuměla jsem si představit nic horšího, až do této chvíle. Upřímně říkám, že představa vládní koalice ANO, SPD a KSČM mě budí hrůzou ze sna. Nedělám politiku kvůli svému uspokojení, ale kvůli tomu, že chci, aby se mým dětem v této zemi žilo lépe. Nepíši politický program ODS proto, abych zaplnila prázdné papíry, ale proto, že chci pomoci konkrétním lidem – svým voličům – mladým rodinám, seniorům, podnikatelům, drobným živnostníkům a všem dalším.
 
Chci přinést naší zemi více svobody a méně byrokracie, chci návrat zdravého rozumu. Za sebe říkám, že pokud by hnutí ANO přišlo se seriózní nabídkou, ne s mediálními výkřiky, a ODS by byla schopna prosadit většinu z klíčových bodů svého programu, o vládě bych já osobně v nějaké podobě byla schopna uvažovat. To ale vážně neznamená, že chci mít s panem Babišem dvojdomek. Vůbec ne!
 
Klinická smrt pražské koalice
 
Ale pojďme na chvíli také ke komunální politice. V médiích minulý týden probleskla zpráva, že paní primátorka Krnáčová pozastavila, využívajíce k tomu zákona o hlavním městě Praze, rozhodnutí rady týkající se tzv. zklidnění pražské magistrály. Chtělo by se říci „díky moc, Adriano“, protože všichni dobře víme, jak si zklidnění představuje koaliční partner paní primátorky, Trojkoalice (KDU-ČSL, Zelení, STAN). V jejich podání bychom totiž klidně místo slova zklidnění mohli použít spíše „klinická smrt“.
 
Ale způsob, jakým to zase paní primátorka udělala, vypovídá o mnohém. Postavit se proti aktivistům ničícím naše město je chvályhodná věc, ale člověk se nutně ptá, jak paní primátorka tu radu města vlastně vede? To tam neprobíhá diskuse? Humanizaci magistrály (která si rekultivaci opravdu nutně zaslouží) mají přeci v koaliční smlouvě. To nebyli za téměř čtyři roky schopni tomu dát alespoň elementární podobu? Co tam dělají? Už víme, že údržba mostů a východů z metra na programu jednání rady hlavního města taky nebývá často, a proto nám padají, ale stejně…. Dělají tam vůbec něco společně? Absence, byť jen elementární diskuse uvnitř koalice je důkazem její nefunkčnosti. Jak má pak fungovat samotná správa celé Prahy? Nevím jak vám, ale mě tedy z toho líp není.
 
Korektní nymfy s gulometem
 
Na závěr si neodpustím třešničku na dortu. Manchesterská galerie stáhla ze své expozice dílo Johna Williama Waterhouse s názvem Hylas a nymfy. Důvod? Prý obraz představující nahé nymfy lákající mladého Hylase do záhuby zobrazuje ženu pouze jako dekorativní předmět, a navíc ho maloval muž. Galerie se k tomuto kroku rozhodla v kontextu s populární a stále více děsivou kampaní MeToo. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak kurátorka Manchesterské galerie umění začala couvat. Obraz prý na původní místo vrátí a odebráním chtěla jen rozproudit diskusi.
 
Diskusi, o čem proboha? Normální člověk si poklepal na čelo, feministické aktivistky ovšem ve svém boji za lepší bezpohlavní a bez emoční zítřky rozhodnutí galerie jistě uvítaly. Tak konec konců s přepisováním historie do kontextu moderní doby máme své zkušenosti. Jan Žižka, kterému byl dán do ruky lahký gulomet místo vyrezávané halúzky by mohl vyprávět…
 
Tak pán bůh s námi a zlé pryč.
 
 
 
Alexandra Udženija

Alexandra Udženija

1. místopředsedkyně strany
expertka pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí

Více o autorovi