5. února 2018

Hluboce lidský příběh aneb Když se kácí les, létají třísky 

(Novinky.cz) Každý je určitě hodně ovlivněn knihami, které má v mládí doma v knihovně a které přečte tak do šestnácti. U mě jedna z nich jsou Mňačkovy „Opožděné reportáže“. Tenhle slovenský „budovatelský“ novinář vydává v roce 1963 jedenáct krátkých próz, které získají obrovský ohlas, a autor se dostává na pozici československého Solženicyna.

 
V reportážích nijak hystericky neobviňuje vládnoucí režim, snaží se dívat objektivníma očima na vývoj na Slovensku s jeho strašlivou předválečnou chudobou a poválečnou výstavbou. Ale z knihy stejně křičí osudy jednotlivců semletých kolektivní ideologií. Reportáže žalují. Já od přečtení téhle knihy heslo „Když se kácí les, lítají třísky“ nenávidím citlivěji než jiná hesla.
 
Na lidech záleží. Často jsou jednotlivé osudy symbolem a popisují dobu či zlo lépe než vědecká data.
 
Jedna z věcí, co se mi povedly v životě, byla podpora ředitelky Kohoutové, kterou se snažila (a snaží) semlít multikulturní fronta (v čele s ombudsmankou) pod záminkou nošení šátku na školách. Byl jsem spolu s poslankyní Černochovou jednou z prvních „salonfähig“ veřejných osob, která o případu psala (i tady na Novinkách), a chodil jsem k soudu na straně skutečných občanských svobod.
 
Dnes mám pro vás podobnou story z prostředí zavádění inkluze. Tohle cizí slovo nemám rád. Že některé zdravotně nebo mentálně postižené děti chodí do normálních škol – to tady bylo vždycky a i vždycky bude. I až odezní tahle ideologická hysterie. Něco jiného je plošné nahánění dětí tam či onam (dle toho, co je zrovna politicky v módě), protože každý případ a každé dítě je jiné.
 
O tom už se popsaly stohy papíru. Diskuse se vede o to, zda jsou většími oběťmi hendikepované děti, děti normální nebo učitelé zavalení nekonečnou byrokracií a prací navíc. Jednou z velkých obětí inkluze jsou ale pedagogicko-psychologické poradny. Něco, co má v našich zemích výbornou, desítky let trvající tradici. Něco, co nám svět (a jiné školské systémy) mohly závidět. Každý občan ČR mohl bezplatně a relativně rychle dovést dítko, kterému to třeba ve škole nějak nešlo nebo mělo jiné problémy, k odborníkovi a dostalo se mu fundované pomoci, rady, souvislostí a podobně. Zároveň bez větší byrokracie docházelo ke spolupráci se školou. Já coby ředitel z Libně dodnes pamatuji na „naši“ paní Valouchovou z PPP Praha 8.
 
Zavedením inkluze se z poraden (PPP) stala jakási byrokratická centra, která stanovují podpůrné prostředky a individuální plány. Mají se stát jakýmsi buldozerem inkluze – udávat případně rodiče OSPODu a školy inspekci. Tuny byrokracie způsobily přetížení poraden a zákonné lhůty jsou čtyři měsíce na vyšetření. Dříve šlo o dny.
 
Václav Klaus ml.

poslanec PČR
expert ODS pro školství