0
8. ledna 2018

Jiří Nantl: Premiér Andrej Babiš v tom začíná poněkud bruslit. A nejde jen o případ Čapí hnízdo, ale o celé jeho vládnutí

(EuroZprávy.cz) Premiér Andrej Babiš v tom začíná poněkud bruslit. Pozor, nemám na mysli případ Čapí hnízdo. Mluvím o čistě praktické stránce vládnutí, uvádí v komentáři pro server EuroZprávy.cz stranický expert ODS pro výzkum a inovace Jiří Nantl.

 
Po jednání s hejtmany premiér velmi razantně a jasně vyhlásil, že hodlá zrušit nařízení týkající se odměňování řidičů veřejné smluvní přepravy. (Nařízení bylo přijato na podzim roku 2015, aby se odvrátila stávka řidičů autobusů v regionech.) Následovaly zajímavé věci. Zkušení a protřelí šéfové zaměstnavatelské a odborové centrály Hanák a Středula nemrkli okem a celý den do omrzení opakovali, že se jedná o nedorozumění. Do večera téhož dne to patrně vysvětlili i samotnému premiérovi. Následující ráno premiér oznámil, že nařízení rušit nehodlá a naopak bude hledat peníze pro kraje, aby jim kompenzoval plnění povinností z tohoto předpisu.
 
Podobné přemety můžeme pozorovat i v jiných oblastech, takže jde patrně o jistý modus operandi této vlády. Například ve školství (to osobně sleduji nejblíže) se odehrál podobný vývoj kolem inkluze. Při nástupu vlády premiér Babiš zavelel, že je třeba podívat se na inkluzi, kterou prý hnutí ANO „moc nepodporuje“. Nový ministr školství ihned přijal za svoji prioritu provedení blíže nespecifikované „věcné a finanční revize inkluze“, což vyvolalo vlnu otázek, oč vlastně půjde a co má být výsledkem. Následovalo mlčení, až před Silvestrem se v Respektu objevil článek obsahující s odvoláním na nejmenované spolupracovníky ministra informaci, že nový ministr je vlastně přesvědčeným stoupencem inkluze a bude na ni hledat peníze. Vzhledem k tomu, že ministra kolem Nového roku navštívila eurokomisařka Jourová (nemá v gesci vzdělávání, zato však žaloby na členské státy) a Evropská komise již několik let monitorovala zavádění podpory inkluze z hlediska dodržování antidiskriminační směrnice (v létě 2013 Komise zaslala i formální sdělení, které je potenciálním předstupněm žaloby k evropskému soudu), lze se domnívat, že i zde babišovci zjistili, že věci jsou spletitější, než si mysleli.
 
Jistě by se daly hledat i další příklady, ale to je vlastně celkem zbytečné. Co sledujeme, je především názorná ukázka, že vláda bez parlamentní většiny je prostě z definice slabá, a že na politickém programu a politických schopnostech záleží.
 
Běžný politický provoz volebního období se ještě úplně nerozběhl, takže dosud panuje mediální fascinace nástupem nové vlády a úřednicko-mocenskými hrátky kolem toho. Ano, vláda má tu moc měnit organizační strukturu úřadů, ze dvou sekcí udělat jednu a z jedné dvě, vyhodit náměstky a utajit zprávu OLAF k Čapímu hnízdu. Avšak mimo politicko-byrokratickou bublinu v centru Prahy už to vypadá jinak.
 
Vláda bez většinové parlamentní podpory nemá sílu pořádně dělat politiku – to znamená řešit společenské konflikty volbou a prosazením určitého rozhodnutí. Požadavek parlamentní většiny stojící za vládou není nějaký výmysl ústavních právníků a politických filozofů. Je to prostě prakticky potřebná věc. Faktická autorita vlády a premiéra nevyplývá z papíru podepsaného prezidentem, jakkoli ten je nutnou formální podmínkou výkonu jejich funkcí. Vyplývá z toho, že (za normálních okolností) vláda reprezentuje většinu parlamentu, tím pádem většinu národa, a premiér je vůdcem této většiny. Andrej Babiš může být schopen dočasně ovládnout státní aparát. Ale při jednání se zbytkem společnosti si jistě i on sám je v hloubi duše vědom, že 70 procent občanů hlasujících v posledních volbách jej nevolilo, a v parlamentu nemá dojednanou podporu ani jediné další strany. Mohl by si takový premiér dovolit čelit závažnějšímu společenskému konfliktu? Například možné stávce řidičů autobusů a z toho plynoucí částečné paralýze života v zemi?
 
Této vládě také chybí ucelený a jasně zaměřený program. ANO nepochybně chce získat a udržet moc, nevypadá to však, že by nějak moc vědělo, co s tím – kromě holého výkonu moci – podniknout. Politické programy jsou dnes často považovány za přežitek a prý je v módě pragmatická technokracie. Jenže promyšlený program a z něj plynoucí priority umožňují vládě udávat tón a vybírat si politické bitvy, které bude vést. Babišovi vládní manažeři vypadají, že chtějí nějak „řešit věci“, jak budou přicházet. S takovým přístupem se však vláda nevyhnutelně dostává do vleku událostí. Krystalicky je to vidět na případu s nařízením o mzdách řidičů: Andrej Babiš slyšel nějaký požadavek, chtěl jej „řešit“ a vypadat rázně, následně zjistil, že by si tím vytvořil úplně jiný a pravděpodobně větší problém, do druhého rána obrátil na pětníku, na dva dny naplnil média a připravil si týden před hlasováním o důvěře viditelnou politickou porážku odkrývající jeho faktickou slabost.
 
Nutno podotknout, že Babišova vláda si navíc sebevražedně likviduje ochranné mechanismy co nejinformovanějšího rozhodování skrze „zjednodušování“ jednacího řádu vlády, redukce připomínkových řízení a zkracování předkládacích lhůt. Podlehli vlastní rétorice a chtějí vypadat, že „makají“ a nezakecají se. Jenže premiér či ministr znalý své věci chápe, že tyto procedury jsou zde na jeho pomoc. Nikdo nemůže vědět o všem. Proto třeba připomínková řízení maximalizují pravděpodobnost, že má-li předložený návrh nějaký problematický aspekt, vláda se to dozví předtím, než rozhodne.
 
Způsob fungování premiéra Babiše a jeho vlády – včetně laxního a indiferentního přístupu k otázce získání důvěry v poslanecké sněmovně – indikuje jedinou věc: nepřipravenost a nezpůsobilost k vládnutí. Je to tím pozoruhodnější, než hnutí ANO má čtyřletou vládní zkušenost a dnešní premiér byl druhým mužem předchozí vlády. Jako by se však nic nenaučili.
 
Mnozí lidé říkají, že kauzy typu Čapí hnízdo nemohou Andreje Babiše a hnutí ANO poškodit, neboť Češi přijali naprostý bezhodnotový pragmatismus a poptávají pouze výkon. No dobře. Ale o jakých schopnostech a jakém výkonu se v takovém případě bavíme?
 
Jiří Nantl

Jiří Nantl

expert ODS pro výzkum a inovace

Více o autorovi