Novinky Mediální výstupy

Je pravda, že prakticky nikdo ze špiček britských konzervativců Mayovou veřejně nepodpořil a podle průzkumu chce asi šedesát procent členů konzervativní strany její odchod. Odpočítávání brexitu navíc začalo již v březnu, takže Británie ani EU nemají mnoho času. Následující řádky však nejsou komentářem k aktuálnímu povolebnímu dění ve Spojeném království. Daleko důležitější je poučení, které z britského vývoje posledních dvou let plyne. Ve výsledku je to poučení velmi relevantní i pro konzervativní pravici u nás. Do dnešní situace se totiž britští konzervativci dostali tím, že zapomněli na některé základní principy konzervativní politiky.

 

Konzervatismus nemá být ideologií, ale především metodou politického jednání. Konzervatismus odmítá velká intelektuální schémata a dogmata, staví proti nim na tradici a praktických zkušenostech nasbíraných během dějin. Konzervatismus odmítá vrhat se někam jen proto, že tak velí velkolepá idea, ale pečlivě zvažuje možnosti a důsledky. Proto musí být základním principem konzervativní politiky nikdy nenavrhovat politické rozhodnutí, u něhož nemáme konkrétní představu o jeho provedení a nejsme si přiměřeně jisti, že bychom takové rozhodnutí zvládli realizovat.

 

 

A přesně opak toho se stal ve věci brexitu. Toryové tehdy v čele s Davidem Cameronem vyhlásili referendum o setrvání v EU, které chtěl Cameron vyhrát, ale nepovedlo se mu to. Pak už následovala – z dnešního pohledu celkem zřejmá – improvizace a hra o čas, než se iluze rozplyne. Tedy pravý opak konzervativního politického jednání, které má být promyšlené, systematické a upřímné.
 

Od referenda o brexitu zanedlouho uplyne rok a Theresa May stále nepředložila praktickou představu jeho provedení a dopadů. Naopak proces odchodu z EU letos v březnu spustila i bez toho. Zcela nepochopitelně pak nové volby vyhlásila až po formálním zahájení brexitu. Přitom by i při zcela nejlepším možném výsledku už jen samotná volební kampaň a následné kroky kolem rekonstrukce britské vlády znamenaly podstatné zdržení jednání se zbytkem EU, které je přitom tvrdě časově limitované na dva roky.

 

Britští konzervativci selhali i v tom, že po přijetí zásadního rozhodnutí o odchodu z EU neměli odvahu vlastnímu lidu jasně říct, jak obtížné to bude, a navrhnout jasnou a realistickou podobu tohoto kroku nebo případně přechodného uspořádání. Spojené království například nemá reálnou kapacitu zavést v roce 2019 potřebný celní režim (v případě úplného odchodu z vnitřního trhu i celní unie v EU). Nemá totiž jak adekvátní informační systémy, tak zejména potřebný počet celníků a vůbec expertízu v této oblasti obecně. Británie totiž desítky let celní agendu samostatně v plném rozsahu neřešila, musela by se to znovu naučit.

 

Podobné je to s imigrací. Uvádí se, že pokud by se u všech občanů EU nyní pobývajících v Británii mělo vyřídit povolení k pobytu, trvalo by to deset tisíc let. A takto by se dalo pokračovat. Proti této realitě nepostavila Theresa May nic než floskuli „brexit znamená brexit“. Výsledkem je, že labouristé – vedeni příšerným a opravdovým marxistou Corbynem a donedávna ještě považovaní za nevolitelné – získali v celostátním měřítku jen asi o dvě procenta méně hlasů než konzervativci.

 

 

Významná část hlasů pro labouristy – a to potvrzují i některé analýzy provedené po volbách – tak podle všeho byla negativním hlasem. Protestem proti konzervativcům, kteří ztratili schopnost říkat lidem pravdu, byť nepříjemnou, a tím také schopnost vést. Jen tím však náhlý vzestup a relativní úspěch britské levice vysvětlitelný není.

 

Určitá část konzervativní pravice v posledních letech přijala představu, že klíčem k budoucímu úspěchu bude soustředit se na lidi znejistělé vývojem světa a nabídnout jim nostalgii po časech, kdy bylo líp. Potíž je, že v zásadě velmi podobnou ideu má i velká část levice. Ta se jí však drží dlouhodobě. V posledních britských volbách tak proti sobě stály dvě hlavní strany s velmi podobným programem návratu do minulosti. Lze se pak divit, že velká část voličů dá přednost tomu, kdo to nabízí v lákavějším balíčku s více výhodami?

 

 

Je paradoxní, že navzdory všemu má konzervativní politika nejlepší léta nejspíše ještě před sebou. Společnost se ve všech možných ohledech významně individualizuje, a to bude do budoucna jen zvyšovat poptávku po možnostech osobní volby, ale i nezbytnost nového vymezení osobní odpovědnosti. Dynamický vývoj společnosti a ekonomiky, obtížnost předvídání konkrétní podoby budoucnosti, a tím i praktická nemožnost nějakého společenského inženýrství a plánování bude současně zvyšovat poptávku po řešeních tažených zkušeností a pokorou proti složitosti světa. Konzervativní pravice uspěje, pokud ovšem neopustí sama sebe a bude taková řešení nabízet.