Divočina na Šumavě jako nástroj totality
1. března 2017

Petr Zimmermann: Divočina na Šumavě jako nástroj totality

(Lidové noviny) Pozor, Šumava, vstup zakázán!

 
Tak vyznívá dlouholetá snaha zelených aktivistů a řady ministrů životního prostředí. Šumava je podle nich divočina a dvacet sedm let od revoluce nesmějí svobodní občané svobodné země vstoupit tam, kam jim zelení, ministr a správa parku zakážou. Co na tom, že by chtěli jít pěšky na Roklanskou hájenku po asfaltce, po které se proháněly armádní UAZ, nebo po historické cestě na Modrý sloup, kde už ve středověku jezdily karavany obchodníků s vozy a hospodářskými zvířaty.
 
Také cítíte tu blbost a bezmoc?
 
Namočíte si nohy do Roklanského potoka za Modravou a už na vás vyskočí zelený strážník, aby buzeroval nebo hrozil pokutou. Takový je stav na Šumavě posledních více než patnáct let. Do velké části Šumavy se kvůli hraničnímu pásmu před rokem 1989 nesmělo.
 
Výhrůžné cedule začínaly v Železné Rudě hned za kapličkou na Samotách. Do Prášil jste se nedostali ani autem, silnice byla zavřená. Všude armáda nebo pohraničníci, kdo zákaz porušil (a nemusel chtít rovnou emigrovat), riskoval zatčení, pokutu, v nejhorším případě mohl být i zastřelen.
 
Po krátké době svobody a přístupné Šumavy po roce 1989 se kvůli aktivitě zelených vracíme tam, kde jsme byli. Pod záminkou „uchování divočiny“ jsou velké části Šumavy opět zavřené. Cedule se zákazy jsou zpět. Vstup jen pro vyvolené. Jako hejtman jsem se proti tomu snažil osm let bojovat. Neúspěšně. Přitom nejsem odpůrcem ochrany přírody a každý den se raduji z toho, jak se životní prostředí po pádu komunismu zlepšilo. Mohu to osobně porovnat.
 
Na Šumavě jde však zeleným aktivistům o něco jiného. Chtějí si přivlastnit velikou část naší země jen pro sebe. Mít rezervaci, kam mohou jen oni a jimi vybraní. Jako za bolševika, pouze klíč je jiný. Vycházejí přitom z účelové premisy, že Šumava je divočina. To přitom již nejméně 250 let není! Minimálně od druhé poloviny osmnáctého století, kdy se budovaly hutě a kanály a těžilo se a plavilo dříví do Vídně a do Prahy. I tady jsou dnes první zóny a je sem vstup zakázán! Podívejte se na fotky Šumavy z doby Klostermannovy nebo předválečné. Neuvidíte divočinu, ale krásnou horskou kulturní krajinu s vesnicemi i městy, s lidmi, kteří zde žili. Lesy převážně kulturní, po kalamitě koncem devatenáctého století znovu obnovené. Rozhlédněte se u Křemelné a uvidíte druhy stromů pocházející z celé rakouské monarchie.
 
„Divočina“ na Šumavě je jen romantickou iluzí zelených, u těch mazanějších pak přímo nástrojem moci a ohlupování lidí. Nástrojem zelené totality. Ono s tou „divočinou“ je to na Šumavě jako v Orwellově románu. Kdo ovládne jazyk, ovládne realitu. Zelení se o to na Šumavě pokoušejí a podle ohlasu mnohých lidí, i umělců a herců, se jim to daří. Divočinu přitom na Šumavě vyrobili za čtyřicet let komunisté, kteří původní obyvatele vyhnali, města i vesnice srovnali se zemí, spustili železnou oponu proti vlastním lidem a udělali z velké části Šumavy vojenskou střelnici. Chtějí-li se dnes zelení aktivisté a ministr Brabec vracet do těchto dob, přivlastnit si a zavřít půlku Šumavy pro sebe, já za sebe říkám: Děkuji, nechci.
Petr Zimmermann

Petr Zimmermann

expert ODS pro zdravotnictví

Více o autorovi