Ale tragické ještě české školství rozhodně není. Máme skoro dva milióny dětí a mladých lidí ve školách. Děti jsou od přírody zvídavé. Řada z nich pochází z rodin, kde vzdělání stojí v popředí žebříčku hodnot. Tisíce učitelů a stovky ředitelů ještě nerezignovaly. Učí rádi, s chutí a fortelem nebo se snaží držet vzdělávací laťku své školy na slušné úrovni. To jsou obrovské přirozené síly v systému, se kterými si žádný režim neví úplně rady, byť to různě zkouší.

Patřili jsme takřka ke světové špičce, teď jsme na průměru zemí OECD (třeba u patnáctiletých dětí). Daňový poplatník přitom sype do systému víc a víc, přestože dětí ubývá.

 

Ještě horší je „heterogenita“ – nerovnoměrnost. Ta bije do očí o to více, že jsme jinak extrémně rovnostářský národ. Nemáme rádi velké rozdíly v příjmech. V ekonomických záležitostech jsou rozdíly relativně malé. Ovšem rozdíly školní mezi nejlepší třetinou mladé generace a nejslabší třetinou jsou značné (i ve srovnání s cizinou) a zvětšují se.