Důležitější než přístroje jsou lidé
22. září 2016

Jiří Nantl: Důležitější než přístroje jsou lidé

České instituce neumí získávat granty ERC. Stát se musí začít zabývat personální politikou ve výzkumu

 
Výsledky letošního kola soutěže o granty Evropské výzkumné rady (ERC), které byly nedávno oznámeny, představují alarmující zprávu o stavu českého výzkumu. V hodnocení výzvy pro začínající samostatné výzkumníky (ERC Starting Grant) získala ČR jediný grant. To je stejný výsledek, jakého dosáhlo Estonsko, které je ale mnohem menší zemí a počtem obyvatel zhruba odpovídá Praze.
 
Proč je ERC tak významným indikátorem? Na rozdíl od ostatních evropských schémat financování výzkumu, do udělování grantů ERC nevstupují žádná politická kritéria v podobě preferovaných témat nebo potřeby vytvářet aliance spolupracujících institucí napříč zeměmi EU. ERC uděluje granty jen a pouze na základě hodnocení vědecké excelence prostřednictvím otevřené a velmi náročné soutěže. Jde o granty s velmi volnými pravidly, která ponechávají výzkumníkům velkou svobodu v realizaci výzkumu. Navzdory tomu – nebo právě proto? – dlouhodobě platí, že téměř tři čtvrtiny projektů financovaných ERC vedou k zásadním novým vědeckým výsledkům. Zjednodušeně řečeno, úspěch země v ERC grantech je dobrým a srozumitelným indikátorem kvality výzkumu v mezinárodním měřítku.
 
ČR z tohoto hlediska dlouhodobě zaostává. Za dobu existence ERC získaly české instituce jen o něco málo vyšší počet grantů ERC, než sousední a stejně velké Rakousko získalo letos. A je tomu tak navzdory obrovským investicím do výzkumu, které byly vynaloženy z evropských a národních prostředků v uplynulých pěti letech, díky nimž mají české výzkumné instituce často infrastrukturu a vybavení, o níž se na většině míst v Evropě může vědcům zdát.
 
Bolestivá a nepohodlná řešení
 
Co je tedy špatně? Odpověď je ve skutečnosti všem, kdo se pohybují ve výzkumu, dávno známá, ale řešení by byla bolestivá a nepohodlná. Jde o personální politiku. Podoba a fáze vědecké kariéry se během let proměňují, avšak základní prvky zůstávají stejné. Po ukončení vědecké přípravy v rovině doktorátu se (jinde ve světě) očekává, že mladý vědec odejde na čas na jednu nebo více jiných institucí, získá nové zkušenosti a vědecké náhledy a – což je nejdůležitější – intelektuálně se osamostatní od svého učitele. Díky tomu vznikají nové teorie a myšlenky. Tak se to dělá, protože se to napříč vědeckými generacemi osvědčuje.
 
V České republice se to ale většinou odehrává v podstatě opačně. Vědci mají tendenci „kořenit“ na pracovištích, kde kariéru začali. Výzkumné instituce to často více či méně explicitně podporují. Přece když máme někoho šikovného, proč o něj přijít? Na základě této úvahy každoročně zabíjíme kariéry talentovaných mladých vědců, kteří mohli dokázat nové věci světového formátu. Povýšení jsou málo častá, a když už, obvykle se dějí interně a nový vedoucí šéf vědeckého týmu „dědí“ nejen tým, ale často i samotné výzkumné téma svého předchůdce a učitele. Důsledkem takového systému v dlouhodobém měřítku nevyhnutelně musí být zaostávání za světem, i kdyby se průběžně nakupovaly ty nejpokročilejší technologie.
 
Nyní výsledky soutěže o ERC Starting Grant odhalují realitu v plné nahotě. Rok poté, co jsme v pětiletém programu poslali do vědy přes 40 miliard korun, získala tento grant jediná vědkyně. Základní kritéria pro ERC Starting Grant totiž požadují přesně to, čím náš zavedený systém vědecké kariéry neumožňuje být. V kostce, může jej získat samostatný vědec, který ideálně už vede vlastní tým – a, samozřejmě, skýtá potenciál vědecké excelence. Že zde máme dlouhodobý problém, povšimla si i vláda, a před několika měsíci schválila nový program na podporu přípravy uchazečů o ERC, který bude administrován Grantovou agenturou ČR. Jde nicméně o program celkem srandovní. Podpora nových excelentních vědců má vypadat tak, že dotace jim umožní na několik měsíců vyjet na pracoviště držitele ERC v zahraničí, aby se podívali, jak to tam dělají.
 
Změnit leta zažitý systém
 
Co s tím? Východiskem je uznat, že je velmi nepravděpodobné, že by se dlouhodobě zavedený systém sám začal měnit zevnitř, přinejmenším v historicky dohledné době. Stát semusí začít zabývat personální politikou ve výzkumu. Přirozeně, že to je především doména jednotlivých institucí – z hlediska rozhodování o přijímání a povyšování vědců. Stát však může uplatňovat systémové požadavky a učinit je součástí kritérií pro financování výzkumu a hodnocení výzkumných institucí. Například řada německých spolkových zemí zakazuje zákonem, aby se akademik habilitoval na univerzitě, na níž získal doktorát. Co kdybychom tedy například jako součást podmínek pro institucionální financování výzkumu stanovili kritéria vyžadující nábor vedoucích vědeckých týmů z vnějšku instituce. Mimochodem, jde o typ požadavků, které vedly k významnému zlepšení stavu výzkumného sektoru právě ve zmíněném Rakousku. Personální politika výzkumné instituce a její výsledky by měly být významnou součástí nového systému hodnocení výzkumu, který časem má nahradit známý „kafemlejnek“.
 
Důležité je také sladění grantové podpory výzkumu s mezinárodně obvyklým kariérním cyklem ve vědě. Potřebujeme funkční schéma pro postdoktorské granty – a potřebujeme etablovat postdoktorské pozice jako z definice dočasné pozice na výzkumných institucích, které slouží k získání zkušeností, nikoli k trvalému usazení se na instituci. A potřebujeme národní granty umožňující začínajícímu samostatnému vědci etablovat na zkoušku vlastní tým, jehož životaschopnost se pak projeví schopností získat další kompetitivní financování.
 
Změnit desítky let zažitý systém není nikdy snadné. V případě personální politiky výzkumných institucí nás však přinejmenším k pokusu o změnu zavazují obrovské veřejné prostředky, které do sektoru výzkumu v posledních letech byly vloženy. Pokud mají tyto investice, které představují historickou šanci pro naši zemi a pro českou vědu být zhodnoceny, musíme se ve vědní politice začít řídit tím, že nejdůležitější ve vědě nejsou přístroje, ale lidé.
Jiří Nantl

Jiří Nantl

Více o autorovi