Novinky Mediální výstupy

Bruselské instituce se začínají chovat dle očekávání. Definitivně v nich převládne duch pomsty – taková facka se neodpouští. Evropská komise (Juncker) a Evropský parlament (Schulz) budou chtít dostat Británii z EU co nejdříve, vnutit jí nějakou nevýhodnou sérii smluv, zkrátka udělat z ní odstrašující příklad, aby si každý propříště rozmyslel nějaké úvahy o odchodu. Nedá se vyloučit ani neoficiální subverzní podpora teritoriální dezintegrace Spojeného království. Mohou padat pozitivní náznaky směrem ke Skotsku, jeho samostatnosti a jeho budoucímu členství v EU, stejně jako finanční sliby, týkající se oblíbeného uplácení z evropských fondů.

 

 

Na úterním plénu EP očekávám celkem zuřivé antibritské verbální orgie a nějaké tradiční prointegrační usnesení ve stylu „více Evropy“. Nepřekvapivě též Juncker, Schulz a spol. prokázali nulovou sebereflexi, nějaké úvahy o jejich vlastním odchodu je zcela jistě nenapadly. Schulz by ovšem v čele EP měl končit v prosinci, protože se převoluje vedení EP. Juncker určitě zůstane. (K němu ještě dodávám, že plnou odpovědnost za něj má Evropská lidová strana, která ho na post protlačila, a tedy i KDU-ČSL a TOP 09.)

 

Střízlivější tón zaznívá z národních vlád, které samy čelí vlně euroskepse vlastních obyvatel a vědí, že voliči se pozorně dívají. Udělat z Británie obětního beránka by se jim mohlo do budoucna vymstít. Relativně rozumně proto mluví (zatím) Merkelová, pragmatický hlas podle mě zazní z Nizozemí a Skandinávie. Střední Evropa by se měla k tomuto proudu ve vlastním zájmu přidat. Pobaltí a Balkán udělají jako vždy to, co se jim z Bruselu nařídí. Ve Francii Brexitem rozkurážená Marine Le Pen útočí na establishment, který se ovšem tiše raduje z toho, že odvěký rival mizí z klubu a touží mu to ještě naposled „osladit“. To je tendence, která nakonec ve Francii podle mě převládne. Ostatně i Le Pen, bez ohledu na její nadšení nad Brexitem, sdílí tradiční francouzskou nechuť ke všemu anglosaskému. Španělsko a Itálie se bojí růstu jejich vlastního regionálního separatismu, pokud by uspěli skotští separatisté s plány na odtržení. Očekávám od nich proto zdrženlivost.

 

 

Britové by měli zůstat v klidu, nenechat se vyprovokovat Bruselem, dodržet svůj harmonogram a plán. Čím větší bude hysterie na jedné straně, tím větší by měl být klid na druhé straně. Mají pár let čas a tento čas hraje pro ně. Politická situace v evropských zemích se bude postupně měnit a s ní i atmosféra pro vyjednávání. Jejich hesly dne by mělo být „dokud není dohodnuto všechno, není dohodnuto nic“ a „dokud jsme neodešli, jsme pořád tady“.

 

Je třeba si uvědomit, že Evropská komise a Evropský Parlament se cítí ohroženy, budou kopat kolem sebe a za sebe, za své institucionální zájmy, které se stále více rozcházejí se zájmy členských zemí EU. Proto by Británie měla jednat především s jednotlivými členskými zeměmi. Ty by si měly totiž také uvědomit, že ve „zbytku“ EU teď na půdorysu jednání s Británií proběhne mocenský boj o to, kdo v EU definitivně drží otěže – jestli národní vlády nebo Brusel (Evropská komise a Evropský parlament).

Lisabonskou smlouvou si vlády nepochopitelně nechaly vydrápnout velkou část svých tehdejších pravomocí, neměly by tuto chybu teď opakovat. Jednání o budoucích vztazích EU/Británie proto mimo jiné ukáže, zda v čele (alespoň některých) evropských zemí stojí stále ještě politici, kteří jsou ochotni se za své současné pravomoci porvat s nadnárodním politickým koncernem – nebo zda jde už opravdu jen o politické obchodníky a úředníky, kteří zobchodují kdykoliv cokoliv a upatlané kompromisy pak prodávají jako velkou výhru. Smutnou zprávou pro ČR je, že současná vláda je tvořena zcela nepochybně tou druhou kategorií.