Jsem pro povinné armádní kempy
23. července 2015

Jana Černochová: Jsem pro povinné armádní kempy

Starostka Prahy 2, poslankyně za ODS a členka Výboru pro obranu v našem rozhovoru chválí záložáky, upozorňuje, že Česká republika v obraně zaspala, nastiňuje, jak může vypadat situace v Evropě, když se změní prezident Ameriky, a kritizuje, jak se přizpůsobujeme azylantům.

 
Jste ve Výboru pro obranu jediná žena. Myslíte si, že váš ženský prvek může přinést něco pozitivního?
 
Já hlavně musím říct, že si to užívám. Šla jsem do výboru dobrovolně a je tam spousta věcí, které mě zajímají. Geopolitika, zahraniční politika, kterou jsem vystudovala… Chtěla jsem si to vyzkoušet, což se stalo v minulém volebním období, a teď jsem si o to v roce 2013 sama řekla, protože, jak jsem vtipkovala, už poznám rozdíl mezi pandurem a gripenem. Samozřejmě že konkurovat chlapům jak ve vědomostech, tak v osobních zážitcích, když většina z nich byla na vojně, nejde. Proto jsem si z témat, která mě baví, vybrala aktivní zálohu, kde se míchá jednak armáda, jednak občanská společnost.
 
Když už mluvíte o aktivní záloze, kolik máme aktuálně záložáků?
 
Máme 2,5 tisíce tabulkových míst a fyzicky je těch lidí v zálohách 1200, což je strašně málo. Ale není to jen kvůli tomu, že čekají na nový zákon a těší se na to, až je zaměstnavatelé budou z práce pouštět radostněji, ale je to i proto, že tady neprobíhala žádná kampaň, aby se veřejnost oslovila a aby bylo vysvětleno, co vlastně ty aktivní zálohy dělají. A samozřejmě problémem je i nedostatečné vybavení pro ně.
 
V České televizi jste říkala, že aktivní zálohy dostanou to, co na ně po armádě zbude.
 
Ano, to je pravda. Oni, když splní všechny fyzické a zdravotní testy a složí přísahu, protože startovací podmínky jsou jak pro profesionální armádu, tak pro záložáky stejné, tak vyfasují balíček základních věcí, které jsou ale často nefunkční. Takže si vlastně pěstují dost drahý koníček a chodí si dokupovat věci do Army shopů.
 
Máme vůbec do aktivních záloh z čeho vybírat?
 
To je docela dobrá otázka. Demografický vývoj není pro Českou republiku zrovna lichotivý z hlediska fyzické i zdravotní způsobilosti těch lidí, kteří vůbec můžou být rekrutovaní, což je ideálně kolem 20-25 let věku. A bude to čím dál horší. Děti jsou buď úplně osvobozené z tělocviku, nebo mají problém udělat i obyčejný kotrmelec. Generace dnešních třicátníků je totiž počítačová generace, která využívá všech moderních výdobytků, což je fajn, ale chybí jí ta fyzická zdatnost. My jsme jako děti práskly taškou a šly jsme běhat ven, dnešní děti si sednou ke kompu.
 
Takže si myslíte, že začít se z tohoto pohledu zajímat o lidi kolem pětadvaceti je pozdě?
 
Já si myslím, že jak do záloh, tak do profesionální armády by se mělo začít náborovat přirozenou a příjemnou metodou už na základních a středních školách. Například ve Francii a myslím, že i v Británii mají středoškoláci povinné armádní kempy, což mi připadá úžasné. Aby se seznámili s integrovaným záchranným systémem a státní službou vůbec. To je jedna věc. A druhá je, že by se měl pěstovat pocit nějakého vlastenectví. Tedy vědomí, že máme se státem společenskou smlouvu a že když od státu něco chceme, tak bychom to taky měli nějak vracet. A to, co bychom měli vracet, tedy kromě daní, je, že se budeme podílet na jeho zabezpečení, když nás někdo napadne, nebo když tady budou povodně nebo jiné živelní katastrofy. Jen z toho titulu, že jsme Češi, bychom se měli všichni snažit pomoct a nespoléhat jen na profíky.
 
Jenže vlastenectví se tady moc nepěstuje a spíš mám pocit, že je tu značná část společnosti nakloněna tomu, aby „to za nás někdo zařídil“.
 
Proto oceňuji, že jsou tady lidé, kteří chtějí jít dobrovolně do aktivní zálohy a zadarmo.
 
Úplně zadarmo? Nic za to nemají?
 
Mají. Úplně směšný žold. Asi pětistovku měsíčně. A na cvičení si berou dovolenou. Až v návrhu nového zákona je, že se to jim i jejich zaměstnavateli bude kompenzovat platem. Což je úplně v pořádku. Když někdo pracuje například v malé firmě, tak jeho absence v práci na dva tři týdny je hodně. V novele tedy je, že se to bude hradit jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli, aby si na tu dobu mohla firma najít brigádníka a nestrádala. Ale garantuju vám, že nikdo z těch záložáků, které jsem měla možnost poznat, to nedělá pro peníze. Ti lidé do toho dávají mnohem víc, než dostávají.
 
Přesto jsou peníze někdy motivační.
 
Jediné, co by snad mohlo přesvědčit studenty vysokých škol. je náborový příspěvek, který je asi 25 tisíc, což zhruba odpovídá jednomu semestru.
 
To už zní zajímavě. Jak dlouho vlastně trvá výcvik?
 
Dvanáct týdnů. Stejně jako u profesionálních vojáků.
 
V kuse?
 
V aktuálním návrhu zákona to je v kuse, ale já budu načítat pozměňovací návrh, aby to bylo do 24 měsíců. Protože je mi jasné, že sebevstřícnější zaměstnavatel se nedokáže vzdát zaměstnance na tři měsíce.
 
Takže aktivní zálohy absolvují výcvik. A co dál?
 
K tomu mají cvičení. V minulosti byla zimní a letní. Teď je to jen letní, ale prosila jsem, aby se zase přidalo taky zimní. V novele zákona je i to, že můžou vyjet do zahraničí, ale striktně je to vázáno na jejich souhlas.
 
Kromě aktivních záloh ale u nás stále funguje institut povinných záloh, pokud se nemýlím.
 
Ne, nemýlíte, je to tak. Takzvané povinné zálohy tvoří všichni, kteří absolvovali povinnou vojenskou službu a nepřesáhli věkovou hranici 60 let. A tam by podle mě bylo zapotřebí, aby si ti lidé, kteří byli na vojně třeba před 20 lety, své dovednosti obnovili.
 
Myslíte nějakým cvičením?
 
Ano. Tak jako je to třeba ve Švýcarsku. Věřím, že by to byla pro některé chlapy i zábava. To bych do toho zákona chtěla taky dát.
 
Už vidím ty protesty…
 
Pochopitelně to musí být na dobrovolné bázi. Nemůžeme je nutit. Na druhou stranu, kdyby nedej bože nastala nějaká mobilizace, tak se pak všichni budou divit… Já když si vzpomenu na ty záběry, když začala mobilizace v tehdejším Československu, tak mám vlhké oči, když si uvědomím, kolik lidí tam šlo a jak automaticky, aniž by je někdo naháněl. Z tohohle je mi vždycky smutno, když si říkám, kam jsme se za těch 70 let v uvažování posunuli, když pro spoustu lidí je boj za svoji zemi něco, s čím nechtějí mít nic společného. Pokud je tedy neomezuje nějaký zdravotní problém, nebo jsou v systému obrany státu na jiném místě, jako třeba policisté nebo starostové.
 
Tedy i vy.
 
Ano. Já když jsem se hlásila do aktivní zálohy, tak mi bylo řečeno, že nemůžu, protože jsem starostka a jako taková mám v systému krizového řízení státu jinou roli. Přesto si myslím, že kdyby tady byla nabídka cvičení na dobrovolné bázi, bylo by to užitečné. Já sama bych nic nenamítala, teď jsem si začala dělat zbrojní průkaz.
 
Rozumím tomu správně, že systém aktivní zálohy je připraven i pro ženy?
 
Určitě. Už od roku 2004, kdy se schvalovala poslední novela branného zákona, mají ženy brannou povinnost. Všichni občané bez rozdílu od 18 let do 60 let. Považuji to za správný přístup, protože nám ženám přece nezáleží méně na obraně české republiky.
 
Máme aktuálně v aktivních zálohách nějaké ženy?
 
Máme. Je jich asi stovka. A musejí zvládnout všechno, co muži, nemají žádné úlevy v ničem, ani ve zdravotním stavu, ani ve fyzických testech.
 
Jak se to řeší po praktické stránce na výcviku? Společné spaní, sprchy…
 
Spí všichni v jedné místnosti a je to přirozené. Tam je to každému jedno. Kdo žil někdy na kolejích, tak to pochopí. Když bude nějaký konflikt, tak tady nebudou oddělené stany nebo umývárny.
 
Jak chcete službu v armádě, ať pro muže, nebo pro ženy, zpopularizovat?
 
Jednak bych byla ráda, kdyby pro mladé lidi nebyla armádní uniforma něco, s čím se setkávají maximálně v amerických seriálech. Aby věděli, co ti vojáci vůbec dělají, proč máme profesionální armádu, jaké je naše zařazení v geopolitickém světě, že jsme součástí NATO, proč tam jsme. Oni se sice spoustu z těch věcí učí, ale nepřevedou si je do praxe. Očekávala bych i od České televize, že tady bude nějaký pravidelný pořad v tomto duchu.
 
Tak to je spíš na velkou celostátní kampaň.
 
Určitě.
 
Ovšem než ta se rozjede…
 
Právě! Na vybraných školách sice běží vzdělávací projekt POKOS (Příprava občanů k obraně státu), je to dobrý projekt, ale Ministerstvo obrany má malou kapacitu, aby se rozjel v míře, kterou by si zasloužil. Kdybych já měla čekat, až na naše základní školy v mém obvodě přijde řada, tak by byl konec volebního období.
 
Takže…?
 
Takže jsem se domluvila se záložáky a na základních školách na Praze 2 děláme Den brannosti, kdy se aktivní zálohy dětem představí, ukážou jim nějakou techniku, udělají kurzy zdravovědy, budou si s dětmi povídat i o tom, proč oni jako dobrovolníci pomáhají. Máme na dvojce deset základních škol, z toho už jsme to zvládli provést na polovině z nich a ze všech přišly velmi pozitivní reakce. Byli nadšení a děti to moc bavilo. Jenomže, jsme v Čechách, takže jsme museli předem dávat přes ředitele rodičům vědět, že se to tam bude dít, kdyby některý pacifistický rodič nechtěl, tak aby se škola nedostala do problémů, že jsme dítěti umožnili, aby si prohlédlo nenabitou zbraň.
 
Ale střílečky na počítači nevadí nikomu.
 
Ano. Já jsem toho názoru, že přesně to pak vyvolává různé patologie, protože si děti pletou realitu a děje v počítačových hrách.
 
Pojďme tedy zpátky k realitě. Asi se shodneme na tom, že Česká republika v přípravě na obranu v posledních letech trochu zaspala…
 
Zaspala nejenom politická reprezentace, ale i občané se mentálně dostali do stavu míru ve stylu: Máme profesionální armádu, nikdo nás neohrožuje, užíváme si klidu a svobody. Ten stav klidu nám vydržel asi tak do předloňského roku, možná do roku 2008, kdy začal konflikt v Gruzii. Tehdy byly první náznaky, že je to blízko a že ta ruská politická reprezentace se historicky oproti tomu, jak se chovala v minulosti, až tak moc nezměnila. Takže to bylo první varování. A bohužel, a za to nese vinu i Nečasova vláda, tehdy, když se řešilo, kde všude se kvůli deficitu státního rozpočtu bude škrtat, tak ve chvíli, kdy bylo dilema, zda ve zdravotnictví, školství nebo jinde, tak se vždycky řeklo, že v obraně. Samozřejmě to byla doba, kdy nás bezprostředně nic neohrožovalo. Islámský stát neexistoval. A veřejnost by nám to zkrátka neodpustila. Přesto za to teď neseme politickou odpovědnost.
 
Považujete to tedy zpětně za chybu?
 
Ano. Nemělo se jít s těmi škrty v armádě tak moc dolů. Na druhou stranu považuju zase za neuvěřitelně dobré to, co udělal Alexandr Vondra v době, když byl ministr obrany. Po dlouhých letech předložil a nechal projít ve vládě spoustu zásadních strategických dokumentů. Ať už to byla Bílá kniha o obraně, nebo koncepty aktivních záloh, které, kdyby se už realizovaly od toho 1. 1. 2013, by nám umožnily mít dva roky náskok. Ale bohužel tím, že Vondra skončil, tak se to zase odsunulo.
 
Co nás teď akutně ohrožuje?
 
Tak třeba Řecko, kde ta situace pořád není zažehnaná. Je to země v schengenském prostoru, a pokud se rozhodne dělat naschvály, tak třeba může všem uprchlíkům dávat pasy. Už tam ta zmínka padla. Tedy, že musejí dělat nátlak na EU tímto způsobem, což se mi tedy absolutně nelíbí. Velké otázky jsou i kolem íránského jaderného programu, je zapotřebí to mít v patrnosti.
 
Co Rusko?
 
Určitě taky. Chuť Putina rozprostírat se dál je velká. Kam až se bude chtít posouvat, je otázka. Můžeme taky samozřejmě očekávat další vlnu ukrajinských uprchlíků, od nichž nám ale žádné nebezpeční nehrozí. Už zkušenosti ukázaly, že Ukrajinci se u nás velice rychle naučí řeč, pracují tady, platí daně. Druhá věc je nastolení nějakého dalšího závodu ve zbrojení, tak jak jsme to znali z éry studené války. To je něco, co se tady dít bude, a bude se to dít o to víc, až prezidenta Obamu, jak pevně věřím, vystřídá nějaký republikán. Pak Rusko versus USA bude zase ta bipolarita, jak ji známe z minulých let. To, že se teď Spojené státy nechtěly moc vměšovat do Evropy, je jednak osobností prezidenta Obamy, jednak politikou EU, která několikrát naznačovala, že o to nestojí. Takže já doufám, že až v USA dojde k administrativní změně v podobě nového prezidenta, tak tady bude mít Putin zase soupeře, se kterým si nebude moct zahrávat tak jako s některými představiteli EU.
 
Řekněme si to na rovinu. Potřebujeme pomoc USA?
 
Rozhodně ano. A nejen my. Takových zemí v Evropě je celá řada. Princip kolektivní obrany je naprosto v pořádku, a dokud budu v politice, tak budu dělat všechno pro to, aby naším hlavním a jediným spojencem v rámci kolektivní obrany bylo NATO, protože Evropa nikdy nebude schopná se na nějaké společné armádě domluvit a kdo tvrdí opak, tak sám sobě lže.
 
Nakonec, vidíme to na aktuální situaci s uprchlíky, jak je Evropa „jednotná“…
 
Ano, a protože nejsme schopni se dohodnout, tak té situace uprchlíci využívají, a je jich víc a víc, a využívají toho samozřejmě i obchodníci s bílým masem, kteří získané finančními prostředky patrně poté dávají zase do boje proti západní civilizaci. Je dobře, že se to téma tak hodně diskutuje, na druhou stranu ale vláda České republiky v tomhle taky zaspala. Když jsme už někdy před půl rokem žádali, aby se to téma otevřelo ve Sněmovně, tak jsme byli jako opozice umlčeni. Pak se to otevřelo, bohužel tedy pan premiér neměl asi ambici mít nějaké usnesení Sněmovny a asi se chtěl vydat do Bruselu s divokou kartou, což se taky stalo. A to byl podle mě spouštěč těch pouličních demonstrací, které tady probíhají v posledních dvou týdnech a které už považuji za hranicemi svobodného projevu.
 
Myslíte akce kolem A. B. Bartoše?
 
Ano, oni podle mě zneužili situace. Není to nenávistné jen vůči muslimské komunitě, zazněla tam taky protižidovská hesla, nebo apel věšet politiky, pokud se nebudou rozhodovat, jak chce ulice. Z toho mně běhá mráz po zádech…
 
Ale vy jste přece sama před rokem na podobné demonstraci byla.
 
Já bych neřekla podobné. Byla to jiná akce. Tehdy se ta demonstrace hnutí Islám v ČR nechceme svolávala v den, kdy došlo k útoku ve francouzské redakci. Na mě se obrátili s žádostí, abych tam jako poslankyně a členka výboru pro obranu a výboru pro bezpečnost přišla a poslechla si nějakých deset nebo třináct bodů, které budou prezentovat, a pak je přednesla ve Sněmovně. Proto jsem tam šla. Nicméně, já se chci zasazovat o to, aby se tak vážné téma přesunulo z ulic ke kulatým stolům. A striktně se distancuji od akcí pana Bartoše.
 
A není to příliš zevšeobecňující a ostré prohlašovat, že islám v ČR nechceme?
 
Je. Já jsem jim říkala hned na začátku, že ten název není vhodný, že by bylo lepší, aby tam bylo něco v tom duchu, že tady nechceme islamismus nebo jeho prvky.
 
Dobře. Tak řekněte teď vy sama za sebe, co z této kategorie vy v ČR nechcete?
 
Nechci, abychom se u nás v České republice přizpůsobovali tradicím utečenců. A řeknu konkrétní případ, který mě neuvěřitelně naštval. Šátková aféra na zdravotní škole. Dvě azylantky se dostaly na prestižní zdravotnickou školu a náš stát jim poskytne vzdělání za peníze nás všech. Ty holky neuměly česky, ředitelka jim všemožně pomáhala, ale pak se holky rozhodly, že z toho vytěží maximum, a ačkoliv první den přišly bez šátku, pak trvaly na tom, že hidžháb musejí mít. I když to není náboženský symbol, jak jsem si ověřovala! Jenže studentky se obrátily na ombudsmanku a ta jim vyhověla. A to jsou přesně ty věci, které vyvolávají ve společnosti pnutí. Ta škola měla ve svém školním řádu klauzuli „bez pokrývky hlavy“. Tím se myslely čepice, klobouky, šátky a tak dále. Já přece, když někam pojedu do muslimské země, tak si taky nebudu odhalovat ramena a podobně. A už vůbec bych si to nedovolila, když by se o mě postarali a poskytli mi zdarma vzdělání!
 
Problém s šátky se může jevit jako trochu banální…
 
Jenže tím to začíná. Stejní sluníčkáři, kteří bojují za kvóty žen, tak ti stejní lidé si neuvědomují, že tohle náboženství práva žen naprosto popírá. Následovat může, že budou ženy v nemocnicích vyžadovat, aby byly ošetřovány jen ženami, aby se dodržoval jejich stravovací režim a tak dále. Všechno se to jeví jako maličkosti, ale není to tak.
 
Pro pomoc uprchlíkům tedy nejste?
 
Já jsem pro uprchlíky, ty potřebné, nikoli ekonomické migranty, ale i těm potřebným bych dávala pouze dočasný azyl, aby se pak, až se situace v jejich zemi uklidní, mohli vrátit. Rozhodně bych nedávala dopředu nikomu bianko šek.
 
Členkou ODS se stala v roce 1997 v bouřlivém období tzv. Sarajevského atentátu. Zastávala funkce předsedkyně místního sdružení ODS Nové Město-Vyšehrad, místopředsedkyně oblastního sdružení ODS Praha 2. Je členkou regionální rady ODS Praha, delegátkou regionálního sdružení ODS Praha. Od roku 1998 je komunální političkou (v letech 1998-2006 zástupkyně starosty městské části Praha 2). V roce 2006 byla zvolena starostkou městské části Praha 2 a do její působnosti spadala zejména oblast bezpečnosti a prevence kriminality, oblast kultury a cestovního ruchu, oblast informatiky. V roce 2010 byla zvolena poslankyní Parlamentu ČR. Na radnici Prahy 2 se do pozice starostky vrátila v roce 2012. Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2013 byla znovu zvolena poslankyní a je 1. místopředsedkyní poslaneckého klubu ODS.
 
 
(Autor: Šárka Adámková)
 
 
Mgr. Jana Černochová

Mgr. Jana Černochová

1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
starostka

Více o autorovi