Příběhy revoluce - Jiří Bayer

Podzim roku 1989 byl pro mne nesmírně bouřlivým obdobím. Bylo mi tenkrát 28 let, bydlel jsem v činžáku s manželkou a dvěma malými dětmi a pracoval ve Šroubárně. Tuhost režimu už tehdy hodně tála, až jeho ledy s rachotem praskaly. Bylo to cítit všude, a zejména v práci. Tam se ortodoxní komunisté pokoušeli nás mladé ještě ovlivnit „otcovskou“ domluvou, abychom nedopustili změnu systému, aby, nedej bože, došlo k rozprodeji státního majetku, slovo privatizace snad ještě nikdo neznal. Ti ostřejší, zejména pak příslušníci lidových milicí, byli údernější a jeden z nich si na mne jednou v uličce mezi dílnami počkal, přišel těsně ke mně, až mu bylo cítit z úst, a tiše pravil: „Budete viset!“

Čas běžel překotně rychle, já se stal mluvčím stávkového výboru za THP pracovníky, druhý byl za dělníky. Schylovalo se k termínu generální stávky a atmosféra houstla. Myslím, že to bylo v předvečer této události, když u nás doma najednou zazvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva mladí lidé, chlapec a dívka, představili se jako členové studentského stávkového výboru z Prahy a jestli by se mnou mohli mluvit. Uvedli, že studují práva a že mi přišli poradit, abychom tu stávku raději zrušili, že se tím dopouštíme několika trestných činů, a překotně začali vyjmenovávat jednotlivé paragrafy. Nechal jsem si tenkrát vše pro sebe, ale bylo mi hodně úzko. Ty dva lidi jsem už nikdy neviděl.

Pak přišel onen „soudný den“. Většina zaměstnanců se seřadila na nádvoří fabriky do průvodu a vyrazili jsme na náměstí. Najednou jsme s údivem zjistili, že v průvodu s námi kráčí i náš ředitel. Jeden z dělníků to okomentoval slovy: „Pozdě soudruhu!“ A dav začal skandovat: „Pozdě, pozdě!“ Na náměstí jsme pak byli přivítáni burácivým: „Už jsou tady, už jsou tady“ a nádherně se koupali v té záplavě nadšení a emocí.

Chtěl bych poděkovat všem statečným lidem, do kterých bych tu odvahu před tím nikdy neřekl. Třeba pracovníkovi z kontroly, co běhal po dílnách a roznášel letáky, paní z pokladny, co se mi sama nabídla, že se postará o sbírku peněz, už ani nevím na co, a mnoha dalším…

No, a co napsat na konec? Že jsem o třicet let starší a že té nádherné pohádce je konec…

A že od té doby věřím pohádkám…