Admirál Carrero Blanco, lord Mountbatten, Hanns Martin Schleyer nebo Aldo Moro – to jsou jména jen některých z prominentních obětí. Teroristické útoky v Evropě opravdu nejsou něco nového. Přesto se něco mění. 

 

Terorismus coby metoda spočívá ve vyvolání strachu. Ten je následně využit k dosažení politických cílů na principu: „Dejte nám, co chceme, a my vás necháme na pokoji.“ V minulosti však měli teroristé jasně ohraničené politické cíle. V podstatě to byli jedni z nás, kteří se rozhodli prosazovat své ideály násilnou cestou. 

 

Dnešní teroristé žijí mezi námi, jedni z nás však nejsou. Necítí s námi sounáležitost. Neidentifikují se s naší kulturou. Naopak, vyhlásili válku naší civilizaci a fundamentům liberální demokracie a právního státu. Nejde jim o nějaké jasně ohraničené politické cíle, jde jim o cíle civilizační. A v tom spočívá novost islamistického terorismu. 

 

A my na ně koukáme ja ko králíček hypnotizovaný kobrou. Postupně jsme si totiž redefinovali pohled na svět. Násilí, smrt, zabíjení – to vše jsme z něj vytěsnili. Představa, že jdeme se zbraní v ruce hájit naše zájmy, se nám stala cizí. Vždyť i na své vlastní vojáky nahlíží část populace s pohrdáním jako na žoldáky. Jistě, zkušenost dvou světových válek v tom byla asi hodně určující. Dnes se ale musíme probrat ze snové reality, již jsme si v hlavách vytvořili. Zoufale potřebujeme pochopit, že svět kolem nás není rajská zahrada. A hlavně – nebojme se. Strach v našich myslích je totiž pro teroristy polovina úspěchu. 

 

Nedopřávejme jim ho.