(www.reflex.cz) Česká republika je již patnáct let členem EU. Po připojení se k NATO šlo o nejvýznamnější zahraničně-politické rozhodnutí naší země v její novodobé historii. Rozhodnutí, které má na naše životy nemalý vliv a to v nejrůznějších ohledech a sférách. Jak naše členství hodnotit a má smysl debatovat o vystoupení z Evropské unie?

Více než polovina schvalované legislativy naším parlamentem vychází z legislativy evropské, kterou jsme povinni v různých formách akceptovat a aplikovat. A to přesto, že nikoliv nemalou část takové legislativy považujeme v naší zemi za nepotřebnou nebo i kontraproduktivní.

Někteří z nás si myslí, že je taková dokonce většina dnešní evropské legislativy, zejména po přijetí Lisabonské smlouvy, která zmenšila vliv malých států a rozšířila většinové hlasování na úkor jednomyslnosti. S tím ale máme dnes jen omezené šance něco dělat a bez strukturální změny EU a směru integračního procesu to nezměníme.

Patnáctileté výročí je tak dobrou příležitostí se nad naším členstvím v EU zamyslet a zejména si říci, jak v tomto uskupení fungovat dál. Hrát si s akademickou a nerealistickou představou o czexitu je ztráta času. Žádná relevantní politická strana si ho nepřeje, většinová poptávka společnosti po něm není. Pasivně přijímat rozhodnutí a slepě následovat dnešní směr evropské integrace však cestou pro alespoň trochu sebevědomý národ také není.

15 let v EU a dětská naivita

Odrazíme-li se při dalších úvahách nad naší budoucností v EU od samotného počtu let našeho členství v Unii, nabízí se s jistou mírou nadsázky následující srovnání: V lidském životě jde o věk, ve kterém se získává občanský průkaz. Ten je přitom potvrzením toho, že člověk již nemusí být ve všem voděný za ručičku, že už má jistou míru duševní vyspělosti i lidské zkušenosti na to, aby se v poměrně důležitých otázkách mohl rozhodovat sám a podle vlastního úsudku.

Pokud bychom to chtěli parafrázovat na naši pozici v Unii, měli bychom definitivně ztratit ostych ve formulování a prosazování našich názorů, postojů a zájmů uvnitř EU. Evropská unie není nic jiného než kolbiště, ve kterém o své zájmy bojují jednotlivé členské státy a dnes bohužel i silná entita evropských byrokratů a politické elity se svými specifickými europeistickými zájmy.

Po patnácti letech našeho členství bychom už neměli naivně a dětsky předpokládat, že je EU nadpozemsky dokonalá instituce bez chyb a problémů. Není. Jde o lidský politický konstrukt, který z logiky věci dokonalý být nemůže. I když u nás stále ještě existuje mediálně silná skupina útočící na kohokoliv, kdo o evropském integračním procesu uvažuje racionálně a kriticky, neměli bychom se jí nechat zastrašit. Postupně vliv těchto lidí slábne tak, jak jsou některé defekty stávajícího modelu evropského integračního procesu a politiky EU stále zřetelnější, ať už se jedná o demokratický deficit evropských institucí, nezvládnutí, resp. prohloubení migrační krize, slabé hospodářské výsledky evropských ekonomik, přenášení nákladů nezodpovědných na zodpovědnější členy Unie, nenaslouchání hlasu voličů, kteří si další unifikaci a centralizaci nepřejí atd.

Místo odstraňování bariér chrlí regulace

Evropská unie podle mého názoru musí prodělat zásadní změnu a my bychom se na její formulaci měli aktivně podílet. Jako otevřená ekonomika, která nemá zase tak dávnou zkušenost s pokusem ekonomiku centrálně řídit, bychom měli usilovat o to, aby se EU vrátila k tomu, v čem jsem i já spatřoval její velký přínos, tedy k odstraňování nejrůznějších forem bariér pro volný pohyb zboží, kapitálu, ale i práce. Místo toho se evropské instituce už dávno věnují spíše opaku a chrlí jednu regulaci za druhou, roste byrokracie a ambice zasahovat do hospodářství pod nejrůznějšími záminkami, aktuálně hlavně pod záminkou boje proti klimatickým změnám.

Měli bychom usilovat o dokončení jednotného trhu a mít přitom na paměti, že jednotný trh automaticky ještě neznamená volný trh. Konzervativně uvažujícím lidem nemůže být lhostejný ani růst vlivu nových, levicových, neomarxistických ideologií, které se k nám zejména ze starých členských států a institucí EU plíživě dostávají. Odhalení sochy Karla Marxe předsedou Evropské komise Junckerem před nedávnem v německém Trevíru nemohlo být symboličtějším naznačením, kam dnešní EU směřuje. S tím se jako země s tak tragickou zkušeností s komunismem nesmíme smířit.

Co má Česko dělat

Mám-li to shrnout, prosazujme v nadcházejících letech v EU reformu institucí vykazujících silný demokratický deficit. Rozhodujme více na mezivládní úrovni, méně v evropských institucích. Prvním krokem musí být zastavení dalšího přenášení pravomocí z národní na nadnárodní úroveň, druhým krokem pak provedení auditu stávajících nadnárodních pravomocí a jejich případný návrat zpět na národní úroveň. Nenechme si vzít zejména suverenitu v otázce migrační politiky. Usilujme o deregulaci a úklid přebujelé evropské legislativy, snažme se o debyrokratizaci evropských institucí. Usilujme znovu o odstraňování bariér, ale i subvencí jak na vnitřním trhu EU, tak v mezinárodním obchodu s nečlenskými zeměmi. Jen tak bude mít naše členství v EU smysl.

V řadě z těchto témat máme své spojence velmi blízko, ve V4, ale například i v dnešním Rakousku. Posilujme spolupráci na této bázi a nenechme si namluvit, že jde o toxické uskupení, jak se to někteří zastánci další a další centralizace, unifikace a šíření neomarxistických ideologií snaží vykreslit proto, aby nás oslabili a tím definitivně zvítězili v cestě za evropským superstátem likvidujícím národní státy a omezujícím lidskou svobodu.

Jan Skopeček

místopředseda poslaneckého klubu ODS
člen výboru pro evropské záležitosti PS PČR
poslanec PČR
ekonomický expert ODS