SAMETOVÁ REVOLUCE v kraji uhlí a oceli
Dalibor Norský – zakladatel Občanského fóra ve Frenštátě pod Radhoštěm a organizátor odsunu sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm
V listopadu 1989 to byli především studenti, kdo jezdil do měst a seznamoval lidi s tím, co se v republice děje. Tak tomu bylo i u nás ve Frenštátě. Lidé se sešli na náměstí, kde je o situaci informovali především studenti z olomoucké a ostravské univerzity. To bylo asi tak kolem 20. listopadu. Já jsem poprvé veřejně vystoupil na podporu požadavků Občanského fóra až 21. nebo 22.
Lidé ve Frenštátě přijímali změny s nadšením, takže ta – řekl bych – první konfrontace s dosavadním vedením se vyvíjela v můj prospěch. Později se tyto mítinky konaly pod střechou, většinou v nynějším Domě kultury nebo v místním kinosále. Co se utváření Občanského fóra týká, to šlo vlastně tak nějak samo. Úžasné a jedinečné bylo právě to, jak to vycházelo právě z takových mítinků a demonstrací. A i díky Václavu Havlovi, který byl ikonou tohoto hnutí.
Třešničkou na tom velikém a krásném dortu byl odsun sovětských vojsk. Předcházela tomu jednání se zástupci sovětské posádky ve Frenštátě, prosadil jsem to tehdy sám s podporou místního vedení OF. Měl jsem pro ta jednání nejpádnější důvody, takže jsem byl ve správnou dobu na správném místě a dotáhl jsem to do správného konce. Na to jsem – při vší skromnosti – opravdu hrdý. Rád jsem tím také splnil přání velké většiny občanů Frenštátu pod Radhoštěm, která vyjadřovali při těch setkáních na náměstí u kašny. Tedy tam, kde ta historická změna začala.
Nezapomínejme na to!
Co se odsunu týká, strach ze sovětských vojáků jsem neměl, to vůbec. Vlastně ta jistota, že člověk je na té správné straně, mu nedává ani možnost mít nějaké obavy nebo se bát. Na základě zkušeností s Rusy i v jiných oblastech – třeba ve sportu i jinde – jsem si byl taky vědom toho, že jakýkoliv projev slabosti nebo strachu jim dává křídla. Což neznamená, že i tak šlo všechno snadno.
Jednou jsem se dostal do podivné situace při návštěvě v jejich kasárnách. Podle našich lidí, kteří tam byli zaměstnáni, sloužil jeden z těch baráků jako vězení. Chtěl jsem, aby mě tam zavedli. Podplukovník Smirnov, který mi dělal doprovod, souhlasil. Vešli jsme dovnitř, on otevřel nějaké další dveře a najednou byla tma. V těch barácích totiž nebyla žádná okna, nebo byla zatemněná. Zastavil jsem a čekám. Po chvilce povídám, aby rozsvítili, ale nic. Tak říkám: „Voloďo, jak to, že to zhaslo?!“ A furt nic, Voloďa se neozval. Říkal jsem si, jestli tam na mě někdo najednou nehodí deku a nedostanu výprask nebo co. Volat o pomoc mě ani nenapadlo. Koukal jsem hlavně, jak se z toho dostat. Šel jsem pořád dopředu, až jsem narazil na nějaké dveře. Otevřel jsem je a byl jsem zase z toho baráku venku. Takže jsem se vlastně o těch vězních nic nedozvěděl. Objevil se i podplukovník Smirnov a povídá: „Ty ses mi ztratil!“ Spíš se ztratil on, po anglicku… Povídám ale, že se nic neděje, hlavně, že jsem zase venku. Když viděl, že jsem to vzal, šli jsme dál. Tehdy tím ale prohlídka skončila. Chodil jsem po těch kasárnách taky proto, aby viděli, jak se zajímáme o jejich přípravy na odsun. Zda se chystají.
V těch obrovských, vysokých plechových halách, které už tam dneska samozřejmě nejsou, jsem taky viděl, kolik tam měli své vojenské techniky. Jeden tank vedle druhého, mezi nimi mezera asi tak deset centimetrů. Měli jich tam určitě tak padesát či šedesát, což nebyl moc veselý pohled. A to tam byl vlastně jen tankový „půlpluk“. Druhou polovinu pluku – zase, podle jejich verze – tvořili protiletadloví dělostřelci. I když, dělostřelci…po jejich odchodu jsme zjistili, že tam byly rakety země-vzduch. Čili spíš raketové vojsko. A ne až tak obranná technika, jak tvrdili.
Zajímavé zážitky jsem si odnesl i z těch jednání. Nebyla sice zrovna příjemná, ale byla působivá a hlavně užitečná. Ze začátku, právní či druhý den, to bylo hodně komisní jednání. Plynulo to z toho, že Rusové chtěli odjet co nejpozději, zatímco my jsme chtěli, aby vyrazili co nejdřív. Jako když se domlouvá hluchý se slepým – jeden nic nevidí a druhý nic neslyší.
Jednoho dne jsem byl zase s podplukovníkem Smirnovem. Pořád operoval s tím, že mají moc vojenské techniky, že to není jen tak dát to všechno do pohybu. Tak mě napadlo mu říct: „Ty, Voloďa, když vyhlásíš poplach, za jak dlouho je ten váš pluk připravený?“ On zřejmě nic netuše povídá: „Vot čerez 20 minut.“ „Tak vyhlas poplach,“ povídám „a máš pluk připravený k odjezdu hned!“ Koukl po mně No ono opravdu je něco jiného poplach a odsun, to mně bylo taky jasné. Ale osobně jsem to vzal jako satisfakci za tmu v tom baráku.
Další taková myšlenka mě napadla přímo v jednací místnosti. Pořád se vykrucovali, mimo jiné se odvolávali na to, že mají rozkazy z divize nebo z vyššího velení v Olomouci. Vzal jsem si slovo a začal jsem: „Podívejte se...situace je taková, že nejde jen o odsun vašeho pluku z Frenštátu. Fakt je ten, že nastala jednání na mezinárodní úrovni. U vás je perestrojka, proběhla odzbrojovací jednání mezi SSSR a USA. Je dohoda o značném snížení, ne-li úplném odchodu sovětských vojáků z Evropy. To znamená obrovský pohyb vojenské techniky, která se bude vracet kam jinam, než domů do Sovětského svazu. Takže čím dříve budete doma, tím lepší podmínky pro umístění vašeho pluku a tím i vás samotných! Dostanete se do kamenných kasáren, protože ještě nebudou obsazená. A to je přece velké plus i pro vaše rodiny.“ Tak po sobě zase koukli a já si myslím, že to bylo rozhodující. Pro ně i pro nás. Každopádně další jednání už nešlo tak „tupě“ jako doposud. A tím - a o tom jsem přesvědčen - došlo nakonec k tomu, že z Frenštátu odešla celá sovětská posádka jako první, a to první z celé Evropy! Tak to nakonec zaznamenala evropská i světová média. Podařilo se nám to!
Kniha SAMETOVÁ REVOLUCE v kraji uhlí a oceli je sbírkou autentických výpovědí pamětníků událostí 17. listopadu 1989 a vznikla za laskavé podpory frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), listopad 2019
