Koalice SPOLU

Nová zemědělská politika EU: Je to evoluce, nikoli revoluce. U nás se ale se stejnou vládou nic nezmění

(Ekonomický deník) Po dlouhých třech letech vyjednávání se v Bruselu dohodlo konečné znění balíčku předpisů k nové společné zemědělské politice EU pro roky 2023–2027. Původní ambice z roku 2018 byly veliké – evropské zemědělství se mělo stát zelenější, spravedlivější a lépe podporovat malé a střední zemědělce. Po oznámení výsledného kompromisu se však ozývají kritické hlasy, že k žádnému posunu nedošlo a vyhrála agrární lobby. Je to skutečně tak? Změní se české zemědělství? A co českým zemědělcům nachystá koalice SPOLU, pokud se po podzimních volbách dostane do vlády? Nejen o tom jsme si povídali s europoslankyní za ODS a členkou vlivného zemědělského výboru Veronikou Vrecionovou.

Jak hodnotíte červnový kompromis dohodnutý mezi unijními ministry zemědělství a europoslanci ohledně reformy společné zemědělské politiky EU? Čí očekávání se naplnila?

Předem bych ráda upozornila, že nejsem součástí té parlamentní skupiny, která se zasazovala o revoluční kroky. Nicméně skutečně nedošlo k tomu, co řada lidí očekávala. Tedy k totální změně pohledu na zemědělství. Řešily se hlavně dvě věci – ochrana životního prostředí a rozdělování peněz. V tom, co bylo schváleno, vidím spíše evoluční posun. A to je asi správné. Zemědělství bude zelenější, ale zase ne tak moc. Úředníci Evropské komise i frakce v Zelených v europarlamentu si to asi představovali radikálněji, ale v zemědělském výboru ty diskuze probíhaly jinak. Ti, co jsou v kontaktu se zemědělci, z toho měli opravdu obavy.

Z čeho měli obavy?

Ochrana životního prostředí je velmi důležitá hodnota, to nikdo nepopírá, ale zemědělství má zároveň za úkol nakrmit obyvatelstvo. Zemědělcům to také musí nějak ekonomicky vycházet. Přání být co nejvíc zelený narazilo na lidi z praxe, kteří hospodaří. Říkali, že takhle to úplně nepůjde. Myslím si, že tak skončí i ostatní jednání o legislativě spojené s Green Dealem – Zelenou dohodou pro Evropu. Ve chvíli, kdy to narazí na konkrétní lidi z praxe, tak se ty ideální představy musí nějak srovnat s realitou.

A ta druhá část – rozdělování peněz, jak hodnotíte výsledek? Sama jste předkládala pozměňovací návrh, který zaváděl povinné zastropování přímých plateb. To však nakonec přes ministry zemědělství neprošlo.

Způsob, jak se v ČR rozdělují zemědělské dotace – a nejen tam – není rozhodně ideální. S ohledem na problematiku venkova i celou strukturu zemědělství by bylo dobré dotace zastropovat, případně nastavit daleko vyšší redistribuční platby. To by byl nejpřirozenější způsob, jak peníze nasměrovat k těm, kteří je skutečně potřebují, tedy k malým a středním sedlákům, rodinným farmám. Proto to chtěla zastropovat i Evropská komise a též důsledně sledovat, kdo je konečným příjemcem, a to i v kontextu s problémy, kterým dnes čelí premiér Andrej Babiš. Byl to jeden z posledních nejkomplikovanějších bodů jednání. Nakonec to zůstalo tak, jak si to dala do svých závěrů Evropská rada vloni v létě během jednání o budoucím víceletém rozpočtu EU. Členské státy od toho pak již nemohly, nebo spíš nechtěly, ustoupit.

Zůstává tedy na rozhodnutí každého státu, zda k zastropování přistoupí.

Ano. Většina evropských států zemědělské dotace nicméně nějak krátí. Každý si to může nastavit, jak považuje za vhodné. To říkám tak trochu na obranu toho výsledného kompromisu, to byl jejich argument. U nás to nicméně naráží na politickou realitu. Udělat to ale můžeme a jsem přesvědčená, že bychom měli. Když mluvím se zemědělci, téměř každý řekne, že by byl nejraději, kdyby žádné dotace nebyly. Ale to je nyní nereálné, nemůžete od nich české zemědělce odstavit, k tomu by muselo dojít na úrovni celé EU. Balík peněz se sice postupně snižuje, ale pomalu. Takže je na vládách, aby si jej přerozdělily.

Nějaká základní pravidla pro přerozdělování ale výsledný kompromis obsahuje.

Je tam povinná redistributivní platba do výše minimálně deseti procent z prvního pilíře, ale to považuji za velmi nedostatečné. Čekala jsem alespoň dvacet procent. To, jak to udělají, musí státy podrobně popsat ve svých strategických plánech. To je taky velká změna – dříve Evropská komise tyto podmínky nastavovala sama. Teď je to na státech, nicméně Brusel jim to musí schválit. Pokud však u nás zůstane po volbách stejná vláda, k žádným změnám nedojde. Andrej Babiš si bude dále chránit svůj byznys. Přitom, což je vlastně to nejhorší, u nás dochází k postupné koncentraci. Velké podniky skupují ty menší. Nikoli ty úplně malé, protože to je pro ně příliš práce, ale ty středně velké. Čím dál tím méně firem ovládá čím dál větší podíl podniků.

Vyjednávání mezi Radou EU, tedy ministry zemědělství, a europoslanci bylo mnohdy velmi tvrdé. V jednu chvíli obě strany veřejně obviňovaly tu druhou, že odmítá ustoupit a nerespektuje její legislativní spoluodpovědnost. Bylo to skutečně tak „na nože“?

Je třeba si uvědomit, že jde o skoro třetinu rozpočtu EU. Myslím, že chvílemi to bylo ještě ostřejší, než jste popsala. Možná, že na nejhorší nedošlo jen díky covidu-19, kdy se řada jednání odehrávala on-line. Oni rozumně nejdřív vyjednávali o neproblémových bodech, až nakonec zůstala ta zelená architektura a peníze. A tam se pořád prali. Europoslanečtí vyjednavači byli třeba velmi pobouřeni, že ministři naprosto odmítli ustoupit od dobrovolného zastropování z důvodů, které jsem již zmínila. Cítili se bez jakéhokoliv vyjednávacího prostoru a schytávali to pak ve svých klubech a výborech. To napětí bylo velmi cítit.

Sehrálo nějakou roli to, jak se v závěru diskusí měnilo předsednictví Rady EU? V druhé polovině 2020 to byli Němci, do června letošního roku Portugalci? Lze z toho vyvodit nějaké poučení pro české předsednictví v příštím roce?

Nebudeme si nic nalhávat, německé předsednictví je vždy velmi silné a dokáže protlačit řadu věcí. Na druhou stranu jeho nejdůležitějším úkolem bylo vedle řešení covidové krize i prosazení víceletého rozpočtu, což diskuse o reformě zemědělství trochu upozadilo. Portugalci byli možná trochu slabší, ale není to úplně fér říkat, protože také měli plné ruce práce s dopady covidu. Co se týče českého předsednictví, mám spíše strach, že se málo připravujeme. Jakoby to česká strana nebrala zatím příliš vážně. Tak bych jen poradila, abychom se tomu začali věnovat více.

Každopádně se ukázalo, že pokud se jedná o tak obsáhlý balíček, je třeba zapojit mnoho lidí. Není to otázka několika jednotlivců.

Určitě. Koná se mnoho neformálních jednání, to k politice patří. Řada záležitostí je předjednaných, potřebujete s lidmi pořád dokola mluvit a přesvědčovat. To se ostatně ukázalo i během covidu. Lidé se třeba chtěli fyzicky sejít, ale nebylo to možné, vždyť ani nelétala letadla.

To, o čem se bavíme, je výsledek dohodnutý na trialogu. Musí jej však ještě oficiálně posvětit ministři zemědělství i europoslanci. Jaká je současná nálada v parlamentu, schválí to?

Zemědělský výbor o tom bude jednat počátkem září, pak v září či říjnu rozhodne plenární zasedání. Můj odhad je, že s ohledem na to, jak dlouho se to vleče, tak to poslanci schválí. V opačném případě by to způsobilo daleko větší problémy. I když Zeleným se výsledek určitě nelíbí. Bude to o prsa.

Nová pravidla nastavují i nový systém monitoringu a hodnocení toho, jak členské státy plní, co si ve strategických plánech předsevzaly. Byl to jeden z důležitých bodů i pro europoslance. Chtějí se nějak do tohoto vyhodnocování zapojit?

To už je odpovědností Evropské komise. Pokud se europoslancům něco nebude zdát, mohou se tomu věnovat na příslušných výborech. Myslím, že kontrolní výbor pod vedením paní Moniky Hohlmeierové (dlouhodobá hlasitá kritička rozdělování zemědělských dotací v ČR, v únoru 2020 vedla parlamentní kontrolní misi v ČR – pozn.red.) si to bude hlídat. Může dávat doporučení a podněty na Komisi, nic víc.

Máte jako opoziční politik, který je ve své straně jedním z odborných garantů oblasti zemědělství, informace o tom, jak probíhá příprava českého strategického plánu pro společnou zemědělskou politiku do roku 2027?

Stále se na něm pracuje. Jednání sleduji i jako předsedkyně nevládního Spolku pro obnovu venkova. Ministerstvo zemědělství tvrdí, že to musí být do září hotové. Moje informace jsou takové, že to stačí až do konce roku. Stávající vedení resortu ale asi tlačí na to, aby plán schvalovala ještě současná vláda. Pokud k tomu dojde, tak minimálně do roku 2025 budou platit tato pravidla. Stát může požádat o změnu plánu až v polovině programového období. To je za čtyři roky.

A v té době se už bude vyjednávat o nové zemědělské politice po roce 2027. Kvůli táhnoucím se diskusím platí ta současná místo od roku 2021 až od 2023, upravit plán bude možné o další dva roky později, za další dva budou zase platit pravidla nová. Změní se vůbec u nás v nejbližších letech něco?

Byla prostě smůla, že se pořád čekalo na brexit, pak na víceletý rozpočet EU, do toho přišel covid. A všechno se táhlo. Ty dva roky 2021 a 2022 jsou vyloženě ztracené. Jak jsem říkala, je to evoluce, nikoli revoluce.

Jak hodnotíte dosavadní přípravu českého strategického plánu? Pokud by teoreticky dnešní opozice skládala po volbách vládu, měla by čas ještě do plánu nějak zasáhnout?

Dokud Evropská komise plán definitivně neschválí, tak jistě. Ale zase si nedělejme přílišné iluze, pořád je to velmi obsáhlý materiál, který se ještě musí naroubovat na výsledný kompromis. Myslím ale, že bychom mohli lépe přesměrovat peníze na menší a malé subjekty. A mohli bychom jednat i o tom povinném zastropování. Jestli by se to ale stihlo, nevím.

Co se týče přípravy samotné, tak ještě do jara jsem měla pocit, že se vláda stavěla ke spolupráci s nevládním sektorem i opozicí dost formálně. Hodně si to dělali po svém, změny byly jen minimalistické, aby co nejvíc zůstal zachován status quo. Pak se komunikace trochu zlepšila, ale zdaleka ne dost. Z 80 procent to opět stojí na podpoře produkce a největších podniků. Opatření jako například podpora pozemkových úprav jdou stranou. Snížila se také podpora znevýhodněných, podhorských, oblastí nebo ekologického zemědělství. Resort argumentuje sníženým rozpočtem a nízkým kofinancováním, ale proč šetřit zrovna zde? Pokud tam jsou nějaké časové lhůty, využívají je na maximum. Je to takový přístup ve stylu „díky za každé nové ráno“. Ono k těm změnám nakonec dojde, ale snaží se je odsunout co nejdál.

Takový přístup je v rozporu s tím, co koalice SPOLU píše na české poměry dosti ambiciózně o směřování českého zemědělství ve svém volebním programu. Místo produkce a ekonomického zisku je důraz kladen na zdravou krajinu, od toho se odvíjí vše ostatní. Pokud byste seděli v příští vládě a nemohli již měnit strategický plán, jak byste své vize prosazovali?

Nedělejme si iluze, takovou změnu neuděláte hned a najednou. Šli bychom cestou postupných změn. Dotace jsou silným nástrojem. Stát by jimi však neměl podporovat produkci, ale kompenzovat to, že se zemědělci chovají ke krajině, půdě, zvířatům či vodě šetrně. Společnost chce po zemědělcích, kteří jsou také podnikatelé, něco, co pro ně není úplně ekonomicky výhodné. Tak jim za to zaplatí. K tomuto cíli bychom chtěli postupně směřovat. Ale za jak dlouho a jak přesně, to teď neumím říct. Určitě by byl ještě nějaký vyjednávací prostor s Evropskou komisí o strategickém plánu, takovým změnám by se určitě nebránila.

Můžeme na to také navázat kofinancování, upravit domácí legislativu, některé novely jsou nyní ve fázi přípravy. V minulosti jsme některé záležitosti ve Sněmovně prohráli, s tím bychom také mohli pracovat dále. Ale není to úplně tak, že bychom měli někde šuplíky plné připravených návrhů zákonů a legislativních změn. Pokud by ale opozice ve volbách uspěla, tak jak sleduji Piráty a STAN, v tomto bychom konflikty neměli.

Zemědělství je nemyslitelné bez venkova, přitom v zemědělských dotacích se o venkovu mluví poměrně málo. Jste předsedkyní Spolku pro obnovu venkova, v programu SPOLU navrhujete vznik zvláštního programu Náš venkov. Co by mělo být jeho cílem?

Zemědělství a venkov jsou spojité nádoby. To jsem viděla i jako starostka malé obce. Máte pravdu v tom, že náš dotační systém zaměřený na velkozemědělce a výrobu nijak zásadně venkov nepodporuje. Máme sice Program rozvoje venkova, ale pokud je strop na projekt 150 milionů korun, tak se z toho klidně podpoří velkokravíny a podnikatelé, kteří na daném místě nežijí a jejichž firmy pracují s velkou zemědělskou technikou a ani nepotřebují tolik zaměstnanců.

A to jsem ještě ani nemluvila o tom, že nemůžete mít stejné podmínky pro velké příjemce dotací jako pro ty úplně nejmenší. Ti by měli mít úlevy, aby nemuseli vyplňovat tak složité formuláře a nechodilo k nim tolik kontrol. V řadě zemí Evropy se takto postupuje. Lidé, kteří v daném místě žijí, by měli mít daleko větší úlevy administrativně i finančně. Dnes se to jen zhoršuje. Pokud by se tohle podařilo změnit, byl by to další kamínek do mozaiky, jak zlepšit podmínky života na venkově.

Takových kamínků ale ještě zbývá hodně.

Samozřejmě se musíme daleko více soustředit také na další věci jako je podpora infrastruktury, nejen té dopravní, ale například i pokrytí vysokorychlostním internetem. Je třeba také více podporovat vědu, vzdělání, výzkum. Ano, v té mozaice je spousta kamínků. Ale v materiálech, které chystá ministerstvo zemědělství, rozhodně nic takového nevidím.

V programu hovoří koalice SPOLU o sociálním zemědělství. Co je tím myšleno?

Stát by měl vytvářet podmínky pro to, aby zemědělci byli motivováni zaměstnávat hendikepované a různě jinak znevýhodněné lidi. Na venkově je prostředí mnohem méně anonymní než ve městě a toto je také možnost, jak těmto lidem pomoci. Starostové se o to u nás již teď nějak snaží a tohle by pro ně mohl být další nástroj. Lze to řešit například formou daňových úlev nebo nastavením dotačních podmínek, což by se mi líbilo více. Funguje to například v Belgii nebo Rakousku.

Zajímá mě to proto, že i podle Evropské komise jde o jeden ze směrů, kterým se bude do budoucna evropské zemědělství ubírat. Je po takovém nástroji mezi českými starosty poptávka?

Mezi našimi členy jsou i starostové obcí či zemědělští podnikatelé, tak víme, že jsou regiony, kde tato poptávka je. Mluvíme vlastně o jakémsi zemědělsko-sociálním pomezí. Je to ale velmi individuální, nelze to nařizovat násilně od stolu. Musí přijít lidé zespoda a vy byste měla mít možnost je podpořit.

Nechcete, aby dotace šly do produkce, ale sama jste zmínila, že zemědělci jsou především podnikatelé. Jak dostat více českých potravin k českým zákazníkům – velké téma posledních měsíců?

Průzkumy ukazují, že lidé dávají přednost českým potravinám, ale pak přijdou do obchodu a tam nakupují podle ceny. To je realita. Malí producenti pak mají problém s odbytem, protože tomu nedokáží konkurovat. Nemají takové úspory z rozsahu jako velcí podnikatelé. Opět by mohly pomoci dotace, například vyrovnávat rozdíly mezi cenami. Pokud by nebyly tak velké, tak věřím, že zákazníci by české potraviny kupovali více. A pokud lidé budou chtít více českých potravin, obchodníci se podle toho zařídí.

Určitě to nelze řešit zákazy, příkazy nebo nějakým povinným procentem v prodeji, to je cesta do pekel. Velmi důležitá je i osvěta. V Rakousku je každý pyšný, že nakupuje u svého farmáře. S tím souvisí i fakt, že bychom měli více podporovat zpracovatelský průmysl. Zatím příliš mnoho surovin, mléka, obilí a živých zvířat vyvážíme, než abychom si je zpracovali doma. Rádi bychom také více podpořili sdružování zemědělců do odbytových družstev.

(Autor: Helena Sedláčková)

Rozhovor vyšel na serveru Ekonomickydenik.cz.