O sjednání irského protokolu bylo na úrovni EU rozhodnuto již v roce 2009 z důvodu bezproblémového přijetí Lisabonské smlouvy v Irsku. Obavy z nepřijetí vyvstaly, když ji občané Irska 12. června 2008 odmítli v referendu. Tehdy se kancléřka Merklová tajně zeptala dopisem předsedů vlád evropských zemí, zda je pro ně přijatelné pouze přejmenování, nikoli faktické změny v odmítnuté Evropské ústavě. 

 

Po roce jednání přijali v červnu 2009 hlavy států a předsedové vlád 27 členských států zasedajících v Radě rozhodnutí o obavách irského lidu a prohlásili, že nabyde účinku dnem vstupu Lisabonské smlouvy v platnost s ratifikací členskými státy. 

 

O co Irům šlo? Protokol je garancí členských států, že v případě,kdyse napříkladpřed Soudním dvorem EU rozhoduje o nějaké irské kauze, musí soud respektovat vojenskou neutralitu, daňovou suverenitu a svébytnost irského rodinného práva. Je škoda, že se ČR vzdala obdobné možnosti vyjednané Václavem Klausem tím, že upustila od sjednání tzv. českého protokolu a promarnila tak investovaný politický kapitál. Jde o to, že Soudní dvůr EU vykládá kompetence unie často ve prospěch unie a posouvá hranice unijního práva i mimo rámec vykolíkovaný v zakládacích smlouvách členskými státy. 

 

Protokol o obavách irského lidu je ale i tak pro nás důležitý. Je dokladem flexibility, kterou si povaha Evropské unie vynucuje. Snaha vynutit si jednotnou armádu, snaha sjednotit daně a zlikvidovat v daňových otázkách soutěž mezi státy je chybná a naráží na odpor veřejnosti v členských státech.

 

Protokol také usvědčuje ze lži ty, kteří v kampani před schvalováním Lisabonské smlouvy tvrdili, že výjimky pro jednotlivé státy nelze dojednat, a že Lisabonská smlouva má jediné možné dohodnuté znění a není v moci malé země, aby si kladla jakékoli podmínky. Český lid, na rozdíl od irského, žádné obavy neměl, a tak poslanci a senátoři mávajíce květinami a třepetalkami Lisabonskou smlouvu jménem spokojeného lidu schválili.