Někdo může říci, že se jedná o zkušeného politika se zahraniční zkušeností. S kontakty, které by mu leckdo z nás mohl závidět. To je pravda. Českým premiérem a eurokomisařem se nestane každý druhý. Zkušenosti těchto lidí bychom měli ve prospěch České republiky využít. Dovedu si pana Špidlu představit na velvyslaneckém postu. Za socialistické vlády. Proč ne.

 

Co si ale představit neumím a umět představit nechci, je představa pana Špidly na ministerstvu životního prostředí. Pan Špidla je slušný člověk. Ale zcela odtržený od reality. Jeho vize, že stát, Evropská komise nebo nějaká další rada starších a moudrých má klíč k univerzálnímu štěstí nás všech, je děsivá. Panu Špidlovi je jedno, jestli něco chce 70, 25 nebo jedno procento občanů. Pan Špidla žije v představě, že on ví, co je pro druhé dobré, a bez ohledu na okolnosti chce lidem dát, vnutit své dobro, případně je uplatit svojí představou blahobytu a štěstí.

 

Má představa je, že každý má svůj klíč ke štěstí. Každý je jiný. A je to dobře. Uniformovaná společnost s jedním cílem a jedním prostředkem k jeho dosažení je orwellovský svět, ke kterému jsme se v minulosti nebezpečně přiblížili a ke kterému už se snad nikdy nedostaneme. Nechci lidem diktovat, chci nabízet. Nechci omezovat, chci upozorňovat. Nechci hýbat životy druhých, když o nich logicky nic nemůžu vědět. Chci je vyslechnout. Pan Špidla je zvyklý vydávat normy jako na běžícím pásu bez zpětné vazby. Možná právě z důvodu nulové reflexe musel přepustit své místo na slunci jednomu z největších titánů české politiky, Stanislavu Grossovi. Jak to dopadlo, všichni víme.

 

Přeji panu Špidlovi vše dobré, ale doufám, že skutečným ministrem životního prostředí se nikdy nestane. Kvůli české přírodě a kvůli těm, co jí mají rádi.