Novinky Mediální výstupy

Legální doping, konec nadlidí

Celé je to vlastně trochu absurdní. Talentovaný mladý muž svůj život zasvětí tomu, co ho baví. Snaží se být nejlepší. Šlape mu to opravdu dobře, a tak se stane členem závodního týmu, v jehož dresu vyhrává dost závodů. Jsou mezi nimi i oficiálních mistrovství, kde se hraje v barvách států, ale drtivou většinu tvoří akce organizované na komerční bázi. Řeč je samozřejmě o Lanci Armstrongovi.

Podobně strmý pád, jaký má on za sebou, zažil možná jen kanadský sprinter Ben Johnson – ale jinak asi nikdo.

Jejich předchůdci měli kliku, že měli jejich týmy obrovský náskok před oficiálními lékaři; náskok sice mají dodnes, ale už ne o světelné roky.

Tím, že si někdo pouští do žil zakázané látky, škodí hlavně sobě. A vlastně jen sobě. Drtivá většina těch, kteří s ním mohou soupeřit, jedou v tomtéž a všichni navzájem to o sobě vědí. V době otevřených médií kdo má oči a uši, těžko může mít iluze o „nechemické“ podstatě obtížně uvěřitelných výkonů.

Ale pořád je to jen sport na jedné a zábava na druhé straně. Že se tím někdo dobře živí, je zcela legitimní.

Když někdo vydělává na hopsání v rytmu strojově poskládaných not s nadpozemsky stupidními slogany namísto textů, proč by to ve sportu mělo být jinak? Když někomu nevadí, že si vědomě zahrává s vlastním zdravím, je to smutné, ale opět nejde o nic výjimečného.

Přesto dopingové skandály něčím zvláštní jsou. Nejde o životy sportovců, kteří se snaží být lepší než ostatní. Klíčem k Armstrongově blamáži je, že soustavně a organizovaně lhal. Lhát se sice nemá, ale bezesporu může – až do chvíle, kdy tím působíme škodu někomu jinému (třeba sponzorům) a ten se rozhodne bránit.

Armstrong desetiletí obelhával fanoušky, soupeře, média. Nejde o akt dopingu samotný, ale o tuto lež.

Tvrzení na první pohled paradoxní: pokud by ve sportu jako odvětví zábavního průmyslu nebyl doping pronásledován, Armstrong by se nikdy nestal globální mediální hvězdou. Vedle úspěšné léčby rakoviny totiž podstatná část jeho renomé a fanouškovské obliby pramenila z toho, že byl údajně „čistý“.

Nebýt pronásledování dopingu, nikdo by nemusel o jeho používání lhát a v tomto druhu sportu by se stal oficiální normou. Sport by tak byl tím, čím ve skutečnosti je, totiž koníčkem, který od jisté roviny přechází v nadprůměrně efektivní způsob obživy. Zmizel by onen rozměr sportovců jako nadlidí, nekriticky adorovaných masami. Prohibice snad vždy zvyšuje cenu toho, co je zakazováno. V oblasti sportu pak těch, kteří jsou schopni tyto zákazy nejefektivněji obcházet.

I v případě chemického sportu se jistě najde dost těch, kteří v něm najdou náhražku skutečného smyslu života. Ale určitě jich bude méně než dnes, kdy nás, sportovní fanoušky, zákaz některých podpůrných látek udržuje v přesvědčení, že jde o čistou hru čistých, mimořádně nadaných lidí. Tak to přitom už dávno není. A v cyklistice možná ze všech nejdéle.