Pavel Žáček: Pád režimu nebyl jistý. Komunisté ještě zvažovali ozbrojený zásah
(PrahaIN.cz) Co se odehrávalo v zákulisí listopadu 1989 a jak blízko byl komunistický režim k ozbrojenému zásahu? Ani po více než třech desetiletích nejsou všechny okolnosti pádu diktatury objasněné. „Bezpečnostní složky dávaly najevo, že jsou připraveny bránit režim se zbraní v ruce,“ říká v rozhovoru pro PrahaIN.cz poslanec Pavel Žáček (ODS), historik, novinář a jeden z organizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989.
Před listopadem 1989 se společnost začala probouzet. Lidé přestávali mít strach jako v předchozích letech. Vnímal jste jako student tuto proměnu?
Rozhodně. Viděl jsem to i na naší generaci a na fakultě. Byli jsme první ročník, v němž se většina studentů zapojovala do diskusí a aktivit, které občas začínaly u sportu a končily u politiky. Vydávali jsme časopisy a propojovali jednotlivé fakulty. Právě to se později stalo páteří studentského stávkového hnutí.
Zapojovala se do odporu proti režimu více i široká veřejnost?
Ano, podobné změny byly patrné i na demonstracích, kam chodilo stále více mladých lidí. Komunistický režim už nedokázal udržovat strach v takové míře jako dříve. Bylo vidět, že se systém drolí. Přispívaly k tomu i události kolem nás. Polsko se dostávalo z komunistické kontroly, Maďarsko se demokratizovalo a ve východním Německu padla Berlínská zeď. Přesto jsme ještě 17. listopadu ráno nevěřili, že nás čeká tak radikální změna.
Jak nebezpečný byl v té době komunistický režim? Hrozil v listopadu 1989 ozbrojený zásah?
Takové nebezpečí existovalo. Lidové milice, Sbor národní bezpečnosti včetně Státní bezpečnosti i armáda dávaly najevo, že jsou připraveny režim bránit se zbraní v ruce. Ještě na jaře 1989 umírali lidé při pokusech o překonání státní hranice. Zlom nastal po 17. listopadu. Režim studentskou demonstraci nezvládl a následně ji brutálním zásahem pacifikoval. Mezi zbitými studenty byli i lidé z komunistických rodin. To destabilizovalo jeho vlastní základnu.
Kdy se režim rozhodl, že nepoužije mocenské prostředky?
Teprve 24. listopadu se připravovaly dvě možné varianty: politické řešení, nebo mocenský zásah. Záleželo na vedení KSČ. Někteří představitelé, například ministr obrany Milán Václavík, prosazovali obranu socialismu se zbraní v ruce. Vedení se ale začalo rozpadat a členové odstupovali. Chyběla už silná vůle režim bránit.
Jakou roli v tom mohli sehrát představitelé Sovětského svazu?
To doposud nemáme dostatečně objasněné. Nevíme přesně, co všechno se odehrávalo v zákulisí, proč se připravoval zásah a proč následně byly jeho přípravy zastaveny. Je možné, že do situace zasahovali Sověti. Občanskému fóru signalizovali, že jsou schopni ovlivnit další vývoj. Odpovědi by jednou mohlo přinést až otevření ruských archivů. Teprve potom budeme schopni přesněji posoudit roli Gorbačovových emisarů.
Podařilo se vám při historickém výzkumu objevit další dokumenty, které osvětlují tehdejší postup Státní bezpečnosti?
Našel jsem například pozůstatky informačního toku 11. odboru druhé správy StB, který se zaměřoval na vysoké školy a přežil rozsáhlé skartace. Je vidět, že bezpečnostní složky tehdy zrychlily získávání informací. Scházely se s agenty, kteří s nimi ještě spolupracovali, a předávaly poznatky vedení ministerstva vnitra, Státní bezpečnosti i vedení komunistické strany.
Kolik se dochovalo těchto dokumentů?
Většina těchto svodek a agenturních hlášení byla zničena. Snažím se analyzovat dochované pozůstatky i samotný průběh skartací. Ty byly organizované a řízené. Zpočátku byly ničeny například agenturní svazky lidí působících v politických stranách. Později se režim snažil odstranit veškeré materiály týkající se takzvaného vnitřního nepřítele, včetně dokumentů vedených na Václava Havla a další představitele opozice. Nakonec byly ničeny i dokumenty týkající se mezinárodního terorismu nebo spolupráce se sovětskou KGB z posledních let komunistického režimu.
Po revoluci se objevila řada konspiračních teorií o pozadí listopadových událostí, například Dolejšího analýza 17. listopadu. Proč jim někteří lidé uvěřili?
Dnes, kdy vidíme, jakou roli hrají konspirační teorie ve veřejném a politickém životě, se tomu už tolik nedivím. Tehdy jsme si nad nimi ťukali na čelo. Podstatné ale je, že jsme dostatečně hluboce neanalyzovali události a včas neotevřeli archivy, zejména dokumenty KSČ a StB.
Proto to tedy využili šiřitelé konspirací?
Ano, bohužel. Vytvořili jsme tak prostor pro konspirační pseudoteorie, které se začaly šířit. Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek vznikly až na začátku roku 2008.
Dvě desetiletí jsme se vyčerpávali sporem o otevírání archivů. Místo toho jsme už v devadesátých letech mohli připravovat kvalifikované analýzy pádu komunistického režimu a vzniku nového demokratického systému. Tento čas jsme bohužel ztratili a dnes už ho nedoženeme. Pozdní zpřístupnění archivů umožnilo také vznik alternativních výkladů našich nedávných dějin.
(Autor: Bob Asher)
Rozhovor vyšel na serveru PrahaIN.cz.
místopředseda poslaneckého klubu ODS
poslanec PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek