Nezávislost se nedá „ukecat“
(MF DNES) Rušení koncesionářských poplatků veřejnoprávním médiím není jen jednoduchá technická změna. Je to pokus posunout hranice politické moci přímo do obýváků všech domácností. Opakují to stále dokola jako kolovrátek: „Všechno je v pořádku, zrušení koncesionářských poplatků a financování veřejnoprávních médií ze státní pokladny je přece v zahraničí běžné. “ Nenechme se zmást. Plán Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky není jen tak ledajakou změnou. Jde o jejich pokus posunout hranice politické moci přímo do obývacích pokojů všech domácností – tam, kam v demokratické společnosti nesmějí.
Slib hnutí ANO, SPD a Motoristů může některým lidem znít lákavě – kdo by nechtěl ušetřit dvě stovky měsíčně? Jenže je to úspora jen zdánlivá. Ve skutečnosti nejde o to, zda platíte, nebo ne. Jde o to, že vám tyto peníze vytáhnou z kapsy jinde, a ještě vám u toho vezmou kontrolu nad tím, co se za ně vysílá.
Současný systém poplatků je fér: lidé v nouzi, se zdravotním handicapem nebo malé firmy do 25 zaměstnanců koncesionářské poplatky neplatí. Po přesunu pod stát se ale tato ohleduplnost vypaří. Zaplatí je i ti nejzranitelnější, kteří jsou dnes od úhrady poplatků osvobozeni. Navíc stát hospodaří s velkými deficity a nikdo z vlády neřekl, kde peníze na Českou televizi a Český rozhlas vezme. Zvýší daně? Nejde přitom o úsporu, ale o další dluh. A dluh neznamená nic jiného než to, že si stát někde ty peníze půjčí – a občané to pak splatí i s úroky. Ve finále tak zaplatí mnohem víc. Jen se u toho tito politici budou tvářit jako dobrodinci.
Přechodem na státní rozpočet se zásadně mění to, kdo je tady šéfem. Dnes jsou veřejnoprávní média de facto majetkem občanů – platí si je přímo, a proto se musí zodpovídat jim, nikoliv vládě. Andrej Babiš si plete správu státu s vlastnictvím holdingu a občany se svými zaměstnanci, ale tato média mu prostě nepatří. A v momentě, kdy do tohoto vztahu vstoupí stát, stává se ze svobody předmět politického handlu v kuloárech Poslanecké sněmovny. O penězích pro televizi a rozhlas se bude smlouvat stejně nedůstojně, jako se handluje o dotacích na řepku nebo o slevách na jízdné. Budete to dál platit vy, ale už nad tím nebudete mít žádnou kontrolu. Z majitele, který si hlídá svou službu, se stanete jen pasivním plátcem daně, zatímco o obsahu zpráv se bude rozhodovat podle toho, jakou politickou protislužbu zrovna vládní většina potřebuje.
Nepřijdeme o rozpočet?
V situaci, kdy stát hospodaří na dluh, vzniká přirozený tlak tyto výdaje krátit. A veřejnoprávní média budou jednou z oblastí, kde se takový tlak projeví mezi prvními. Stačí nejistota. Stačí, aby každý redaktor a editor věděl, že ten, o kom právě točí kritickou reportáž, drží v ruce pomyslné klíče od pokladny. V takové atmosféře se už nikdo nemusí snažit o cenzuru – nezávislost se začne vytrácet sama pod tlakem existenčních obav. Celá redakce se pak namísto otázky „Je to pravda? “ začne podvědomě ptát: „Nepřijdeme kvůli tomu příští rok o rozpočet?“
Nemusíme spekulovat, stačí se podívat na Slovensko. Tam také poplatky zrušili a financování převedli pod stát. Vláda Roberta Fica pak bleskově snížila zákonem daný podíl z HDP pro média z 0,17 na 0,12 %. Na první pohled jde o desetiny, v realitě to ale znamená okamžitý propad rozpočtů o stovky milionů korun. Právě takto si lze média kdykoliv přitáhnout na vodítko ještě těsněji, takto si politici vynutí poslušnost „hlídacích psů“ demokracie.
Tento model není jen technickou změnou. Je to systémová hrozba. Dnes o rozpočtu rozhodne jeden kabinet, zítra jiný. Nemusí v něm sedět jen lidé jako Andrej Babiš. Pokaždé by existovalo pokušení „vyřešit“ nepohodlné otázky přes tlak na financování. A stačí se podívat na nedávné mrazivé příklady, jak se v určitých kruzích uvažuje o lidech, kteří mají na starosti kulturu a média. Když slyšíme, jak se Oto Klempíř chlubí, že „vyřešil“ stínového ministra kultury ODS Martina Baxu, vidíme v přímém přenosu mentalitu vyřizovačů a praktikantů metod StB, kteří vnímají veřejnou sféru jako svůj mocenský prostor.
O svobodě se nevyjednává
Pokud se média ocitnou v přímé finanční závislosti na politicích, nebudou se podobné figury zdráhat jít dál. Státní rozpočet se v jejich rukou stane nástrojem, jak „vyřešit“ nepohodlné redaktory, editory a kriticky myslící lidi, kteří jen dělají svou práci. Už to nebude o argumentech v diskusi. Ale o tom, komu vládní moc skrze své zákulisní hráče vypne přísun peněz.
Stát není neutrální prostředník. Čím víc funkcí na sebe bere, tím větší je politický vliv. Neříkám, že se nemají hledat úspory ani že veřejnoprávní média mají dostávat bianko šeky. Řešením ale není jejich financování převést do přímé závislosti na státním rozpočtu.
Nezávislost médií totiž není položka, o kterou se má každý rok žádat u vládního stolu při sestavování rozpočtu. Jakmile se financování převede pod stát, média se rázem ocitají v ponižující roli prosebníka. Už nejsou nezávislá, protože jejich přežití závisí na politické dobré vůli. Buď bude svoboda slova stát na pevných pravidlech, nebo se promění v politickou milost, která se začne vytrácet s každou nepohodlnou reportáží.
předseda strany
stínový předseda vlády
poslanec PČR
expert pro veřejnou správu
