Novinky Mediální výstupy

(Česká média)

Praha 14 prochází podle starosty Jiřího Zajace zásadní proměnou, jejímž cílem je z městské části vytvořit plnohodnotné místo pro život. Klíčovou roli v tom hrají investice do školství, rozvoj komunitních center, dostupné bydlení i péče o seniory. Zdůrazňuje, že čtrnáctka nesmí zůstat pouze „noclehárnou“, ale místem s fungující komunitou, službami a kvalitním veřejným prostorem. V oblasti politiky považuje za klíčovou spolupráci – ODS proto vstupuje do komunálních voleb ve spojení s TOP 09. „Spojení má smysl, ale ne za každou cenu,“ říká Zajac v rozhovoru s tím, že cílem je stabilita a schopnost dotahovat projekty do konce.

Pane starosto, vyrůstal jste v rodině, kde se kladl důraz na odpovědnost a pevné hodnoty. Co z tohoto zázemí Vás nejvíce formovalo pro veřejnou službu?
Můj otec byl policista a vedl nás k poctivosti a odpovědnosti. Já sám jsem ale jako dítě nebyl zrovna nejposlušnější a často jsem si razil vlastní cestu. Ne vždy tu nejjednodušší. Právě vlastní chyby a pády mě naučily, jak důležité je držet se zásad a pravidel. Dnes z nich čerpám i ve veřejné funkci.

Na Černém Mostě žijete prakticky celý život. Jaký je Váš osobní vztah k Praze 14 a proč pro Vás není jen „pracovní adresou“?
Vyrůstal jsem na vznikajícím sídlišti v době, kdy okolí Černého Mostu místy připomínalo spíš okraj města než Prahu. S kamarády jsme trávili většinu času venku a sledovali, jak postupně vznikají další etapy sídliště. Ty proměny se do mě za téměř čtyřicet let silně otiskly. I proto chci, aby Praha 14 byla dobrým místem pro život – nejen pro mě, ale i pro moje děti. To byl jeden z důvodů, proč jsem vstoupil do politiky.

Často říkáte, že politika má být službou. Kdy přišel moment, kdy jste se rozhodl vstoupit do komunální politiky?
Zhruba před třinácti lety, kdy jsem působil jako předseda SVJ. Čím častěji jsem přicházel do kontaktu s místními politiky, tím víc jsem měl pocit, že některé věci by šly dělat lépe. Po několika zkušenostech, pozitivních i negativních, jsem se rozhodl kandidovat. První volební období jsem strávil v opozici a učil se, jak samospráva funguje. Postupně jsem prošel komisemi i výbory, až jsem se v minulém období stal starostou. Mandát se mi pak podařilo obhájit.

Chystáte se mandát obhajovat i letos na podzim?
Ano. V dubnu jsem byl zvolen lídrem kandidátky, což vnímám jako závazek i podporu pokračovat v rozdělané práci.

Už víte, jestli bude ODS kandidovat samostatně, nebo v koalici s dalším subjektem? Na vašem facebookovém profilu jste vyzýval občany k hlasování a podle všeho preferují samostatnou kandidaturu.

Je pravda, že mezi občany převládal názor, aby ODS kandidovala samostatně, což mě těší. Zároveň ale platí, že pro volební úspěch je často klíčové síly spojovat. Proto jsme se rozhodli pro společnou kandidaturu s TOP 09, věříme totiž, že v tomto případě může být výsledek silnější než součet jednotlivých stran.

Zároveň chci zdůraznit, že takové spojení nesmí být za každou cenu. Pokud by požadavky jednotlivých partnerů nebyly realistické nebo by nedávaly smysl, k dohodě by nedošlo. V Praze 14 se nám ale podařilo najít shodu.

Důležitým argumentem je i dosavadní praxe. V Praze dlouhodobě fungovala velmi dobře spolupráce mezi městskými částmi, mimo jiné i proto, že z celkových dvaadvaceti jich šestnáct vedli starostové za ODS. To vytvářelo stabilní prostředí, ve kterém nikdo nenarušoval chod radnic a projekty i řízení fungovaly efektivně nejen mezi samotnými starosty, ale i směrem k občanům.

Smyslem spolupráce tedy není tříštit síly, ale naopak je spojovat tam, kde to dává smysl. Jen tak lze prosazovat konkrétní cíle, například: rozšiřování kapacit škol, aby děti nemusely složitě dojíždět, nebo budování zázemí pro seniory a kvalitního veřejného prostoru. Roztříštěnost naopak často vede k povolebnímu vyjednávání a kompromisům, které realizaci projektů spíše brzdí.

Jste starosta, podnikatel, manžel a otec čtyř dětí. Jaký je doma Jiří Zajac? Je doma také „pan starosta“, nebo spíš táta a partner, který si umí od politiky odpočinout?
Upřímně řečeno, ideální rovnováhu mezi politikou a rodinným životem jsem se nikdy nenaučil najít. Starosti z práce si člověk domů zkrátka nosí. Snažím se to alespoň vyvažovat o víkendech a během prázdnin, kdy dětem nahrazuji čas, který přes pracovní týden věnuji výborům, radám, komisím, představenstvům a dalším aktivitám spojeným s rozvojem Prahy 14.

Vedle toho se snažím udržet i podnikání, které jsem začal budovat před 25 lety. Hlavně se snažím byt příkladným otcem a manželem.

Ve veřejném prostoru Vás lidé znají především jako politika. Co ale rád děláte ve volném čase, když odložíte úřední agendu? Co Vám dobíjí energii?
Sport. Od mládí jsem se věnoval bojovým sportům a fotbalu, hrál jsem za TJ Kyje. Dnes už fotbal není v takové intenzitě, ale box a posilování mi zůstaly. V posledních letech jsem přidal i stolní tenis, částečně díky turnajům o pohár starosty.

Praha 14 prochází dynamickým rozvojem — bydlení, doprava, bezpečnost, veřejný prostor. Na co jste ve své dosavadní práci nejvíce hrdý a co považujete za svou největší výzvu do budoucna?
Pochopitelně jsem nejvíce hrdý na ojedinělé projekty, které se jinde příliš nevidí. Od začátku mého působení v radě MČ jsme s kolegy neutíkaly před výzvami. Kompletně jsme se snažili zrekonstruovat všechny školy (zateplení, zelené střechy, rekuperace, jídelny a kuchyně) v řádech stovek milionů korun. Výstavba komunitních center v Hloubětíně (H55), na Černém mostě (Plechárna) i Kyjích, Hostavicích a na Hutích je další oblastí, kde je vidět trvalá práce. K nejviditelnějším výzvám patřilo rekonstrukce a rozšíření domova pro seniory Bojčenkova, Polyfunkční budova s moderní městskou knihovnou nebo družstevní výstavba Broumarská. Takové akce jinde v Praze bude každý hledat jen velmi těžko.

Když se podíváme na Prahu 14 za deset let — jakou ji chcete zanechat dalším generacím? Jakou vizi má Jiří Zajac pro „Čtrnáctku budoucnosti“?

Takovou, ze které lidé neodcházejí napříč generacemi. Vizi do dalších let mám jasnou, proměnit Prahu 14 z tranzitní a rezidenční zóny v plnohodnotné městské prostředí. Sídliště nesmí být jen noclehárny. Lidé se musí mít kam vracet nejen na spaní, ale za službami, komunitou a kvalitním veřejným prostorem. Chtěl bych, aby se tady opravdu žilo. To znamená řešit to co je důležité, bezpečnost, parkování, ale i nabídku služeb a komunitního života.

Často zdůrazňujete komunitní rozměr politiky. Co Vás na setkávání s obyvateli Prahy 14 naučilo o lidech a jejich skutečných potřebách?

Máme zastupitelskou demokracii a já jsem přesvědčený, že politici mají své funkce vykonávat s maximální odpovědností. Už v době, kdy jsem začínal řídit společenství vlastníků, jsem často slýchal: „Zvolili jsme tě, abys rozhodoval a dělal nutné kroky, ne abys se nás každý měsíc ptal, jestli chceme schránky uvnitř nebo venku a jaké mají být schody.“ Tohle přirovnání podle mě dobře vystihuje i můj pohled na politiku.

Pokud někdo dělá svou práci dobře, lidé ho znovu zvolí. A pokud mají pocit, že by to zvládli lépe, mohou – a měli by – sami kandidovat. Nejsem zastáncem stylu řízení, kdy se politik snaží vyhnout odpovědnosti tím, že se na všechno ptá, schovává se za průzkumy nebo za názory několika hlasitých jednotlivců z veřejných projednání.

Samozřejmě je důležité vnímat názor lidí, kterých se konkrétní problém týká. Moje zkušenost ale je, že na podobná jednání chodí často stále stejní lidé, mnohdy ani ne z dané lokality. Většina obyvatel se začne o dění zajímat až ve chvíli, kdy je pozdě. V průběhu řízení se ozvou dva, tři lidé – často nikdo. Jakmile se ale projekty, hlavně stavby, začnou realizovat, přicházejí petice a protesty ve stylu: „Ať se staví, ale ne u nás.“

Typickým příkladem je bydlení. Podle všech statistik a průzkumů jde o jeden z největších problémů, zejména v Praze. Lidé volají po nových bytech, ale jakmile se má stavět v jejich okolí, objevují se obavy – zhoršení komfortu, nedostatek míst ve školách, dopravní komplikace. To je realita, se kterou se v komunální politice setkáváme dnes a denně.

Kdybyste měl pojmenovat tři hodnoty, které Vás jako starostu definují, které to jsou a jak se promítají do Vašeho rozhodování?

Říkat pravdu, držet slovo a pomáhat lidem. Nejdůležitější je pro mě dodržet co slíbím. Zásadně nikdy neslibuji nic, co nedokážu splnit. Na tom si zakládám nejvíce. Také se snažím, pokud to je jen trochu možné nabídnout zkušenosti, které jsem za desítky let nasbíral, především v bytové a majetkové oblasti. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale nejvíce je mi blízké moto policie „pomáhat a chránit“. Každému, kdo se na mě obrátil jsem se pokusil pomoct nebo poradit. Snažím se dotahovat věci do finále, neodcházet od rozdělané práce a jít si za svým až do konce, vystihuje mě heslo, „lepší mrtvý než druhý.“

Co Vás drží v politice i v náročných chvílích?
Pocit odpovědnosti. Vždycky když mě napadne, že bych skončil – není to často, ale párkrát už to přišlo – uvědomím si, že tu práci zkrátka někdo dělat musí. Nechci být ten, kdo jen kritizuje, ale sám se do ničeho nepustí.

Kdyby lidé pod tlakem nebo v těžkých chvílích odcházeli, nakonec by politiku neměl kdo dělat. A obávám se, že by zůstali spíš ti neschopní nebo „všehoschopní“. To není něco, co bych si chtěl jednou vyčítat. Proto si vždycky řeknu, že má smysl ještě pokračovat.

Když řeknete „Praha 14 je můj domov“, co se Vám vybaví jako první?
Moje dětství a zároveň budoucnost mých dětí.