Novinky Mediální výstupy

(www.reflex.cz) Zatímco jiní ministři své mandáty pomalu dokončují, Eva Decroix v tom svém zároveň ve spěchu začíná. Do funkce ministryně spravedlnosti nastoupila teprve před měsícem poté, co její straník Pavel Blažek musel kvůli bitcoinové kauze odstoupit. Resort tak nyní pod jejím vedením vysvětluje, co přesně se v kauze stalo.

Co je nového v bitcoinové kauze?

Novináři a veřejnost podvědomě stále očekávají, že něco někde vyplave. Není nového nic ve smyslu, že by se ukázaly nějaké nové údaje či informace, což je vlastně pozitivní zpráva. Je zpracována časová osa, z čehož si někteří dělají legraci, ale je to souhrn faktů, které máme. Vzhledem k tomu, že ne vše se daří vysvětlovat a nejde specifikovat některé detaily a čísla, tak jsme vše shrnuli do souhrnného dokumentu Zpráva ministryně: Prvních 30 dní ve funkci. Z pohledu osvětlování si myslím, že jsme splnili úkol, dali dohromady vše, co má běžet, a pokud jde o to, kdo nerozsvítil červené světýlko, to bude řešit externí audit. My musíme dořešit smlouvy s kupujícími a je pak otázka, jestli nastane další aspekt v souvislosti s trestním řízením. Dneska je situace taková, že my máme podezření podle právních posudků, ale pořád říkám, nikdo nebyl obviněn.

Zatím tedy do specifik případu zacházet nebudete?

Zatím ne. Kdybychom to měli říct úplně laicky, politicky to absolutně nešlo ustát v okamžiku, kdy se to začalo komunikovat. Právně nelze vyloučit, že to na konci nebude mít žádnou „dohru“, protože se nepodaří prokázat, že bitcoiny jsou takzvaně špinavé. Je to klíčová otázka, na niž však nemůže odpovědět ministerstvo spravedlnosti, ale orgány činné v trestním řízení.

Za vás tedy byla kauza ze strany předchozího ministra Pavla ­Blažka špatná?

Bylo to tunelové vidění. Z mého pohledu to bylo na 99 procent činěno v dobré víře, ale když se ukázalo, že je tam ještě darknetové tržiště Nucleus Market, tak se to nedalo nikterak vysvětlit, takže to panu ministrovi ublížilo. Což je zřejmé z toho, že tu sedíme spolu.

Oznámila jste, že jste vybrali firmu, která udělá externí audit. Jak probíhal výběr?

Standardně. Běželo výběrové řízení, kde bylo poměrně rozsáhlé, třístránkové zadání toho, co potřebujeme. To jsme konzultovali s koalicí a opozicí tak, aby tam bylo všechno. Takže i veřejnost věděla, na co se ptáme auditorů a co od nich chceme. Aby nám zhodnotili, jak ten proces tady, na ministerstvu, probíhal, což je upřímně velmi administrativní a odborná práce. Nečekejme od auditorů, že nám přinesou nějaké zázračné řešení. Výhledově je dobré vědět, jak má stát v určitých situacích fungovat a jak se měl právně zachovat jinak. Obecně je otázka, jak se má stát ke kryptoměnám a obecně ­digitálním měnám stavět v podobných situacích a jestli se k tomu postavil správně, nebo ne. Auditora jsme vybrali až v prodloužené lhůtě, protože byl ohromný politický tlak, aby se věci děly rychle. V prvním výběrovém kole se nám tak nikdo nestihl přihlásit. Nakonec jsme vybrali sdružení ­firem Grant Thorton. Teď počkáme na výsledky auditu. Uvidíme, ­jestli budou na konci července, nebo v půlce srpna. Do konce ­srpna bychom chtěli mít celý ­audit hotový.

Byla tedy bitcoinová kauza bezprecedentní situace a bude stát nyní lépe poučen, jak s kryptoměnami nakládat?

Myslím, že společnost obecně ještě neumí s kryptoměnami vůbec pracovat. My jsme založili expertní skupinu, v níž jsou odborníci z oblasti kryptoměn. Otevírá mnoho otázek, jež se týkají třeba zabezpečení v okamžiku, kdy už někdo kryptoměny vlastní. Netýká se to jen státu, mnoho lidí bylo nalákáno do podvodu s kryptoměnami. Nehovoříme o tom dostatečně, neprobíhá k tomu osvěta. Já sama jsem nevěděla, jak rozšířený trh to je, takže za mě celá diskuse ohledně kryptoměn a nastavení nějakých metodik a pravidel může být velmi pozitivní.

Myslíte i právních změn? Jeden zákon o kryptoměnách byl nyní Poslaneckou sněmovnou ­odmítnut.

To se netýkalo prioritně kryptoměn, ale obecně podnikatelů ohledně daňového osvobození, což primárně řeší ministerstvo financí. Za spravedlnost by bylo rozumnější přemýšlet o tom, jestli se v rámci trestního práva umí pracovat s kryptoměnami. Tento případ byl navázán na to, že k přístupu ke kryptoměnám byl potřeba hardware, což ale už dnešní virtuální měny nevyžadují. Je tedy otázka, zda jsme výhledově v rámci trestních řízení schopni zohlednit, že někdo zná přístupový kód a má k dispozici velké částky peněz z určité činnosti. Stejně tak bychom to měli zohlednit v rámci bezpečnosti. Spousta lidí do bitcoinu investovala, měli bychom s tím umět všichni pracovat. Na úrovni státu je pak otázka, jestli by měl dražit bitcoiny v rámci aukcí, nebo by měl mít svou vlastní kryptopeněženku a být za nějakých pravidel přítomný na trhu. Je to něco nového pro spoustu lidí a jako ministerstvo spravedlnosti bychom se nad tím měli zamyslet a nějak to uchopit. Pak se nabízí diskuse, jak pracovat s tím, že se nejsme schopní k některým prostředkům dostat v rámci zabavení, což vyvolává spoustu otázek, zda by tam měla být nějaká dohoda či mechanismus a jak to provést. Jsou to legitimní otázky do budoucnosti. Pak se musíme zamyslet nad definicí, co je nebo není výnosem.

V jakém smyslu?

Je to zajímavé, když se podíváme na celou bitcoinovou kauzu. Je výnosem něco, co bylo na nějakém tržišti, a kdo to má dokazovat? Budou na to různé názory z hlediska různých aktérů, bude hodně záviset na tom, jestli má člověk liberální přístup, nebo spíš chce mít silný stát. Neříkám, že na tuto otázku mám odpovědi, mám na to osobní názor a tato úvaha a diskuse mi přijdou zcela legitimní. Navazuje to na diskusi o pojetí moderní justice, protože justice už dnes není jenom o tom, že trestáme zločince, kteří ukradli housku. Zločin se posouvá do digitálního prostředí a měli bychom být schopni tomu průběžně přizpůsobovat činnost justice, policie a předpisy, protože jinak je stát bezbranný.

Což je úkol ministerstva spra­vedlnosti.

Přesně tak. Když se bavíme o bitcoinové kauze, tak osvětlování už máme za sebou a nyní je úkol ministerstva spravedlnosti přemýšlet nad legislativou, a ne jen trestní politikou. Vždycky říkám, že to, že se něco stane jednou, neznamená, že se to nestane znovu. Asi ne za stejných okolností, ale případy, kdy byli obyčejní lidé podvedeni v souvislosti s bitcoiny, existují a není jich úplně málo. Měli bychom přemýšlet nad tím, jak tomu zabránit. Zatím nebyl důvod, protože orgány činné v trestním řízení na to reagují a vyšetřují, ale my si musíme položit otázku, zda mají k dispozici dostatečné instrumenty, nástroje a zákony, aby se k tomu postavily.

Bude ministerstvo nakládat s penězi za prodané bitcoiny? Vámi oslovení advokátní experti se shodli, že byste neměli.

Do skončení trestního řízení to není správné. Je to z toho důvodu, že existuje právní podezření, tedy riziko, že prostředky pocházely z trestné činnosti. Není to potvrzené ani vyvrácené. To nyní závisí na orgánech činných v trestním řízení. Pro stát to není nijak negativní, o prostředky nepřichází, ať už jsou ve formě bitcoinů, jejichž hodnota roste, nebo ve formě finančních prostředků, tak jsou to stále prostředky, které jsou v majetku státu. Ne že bychom je na ministerstvu spravedlnosti neuměli utratit, to bychom určitě uměli. Těch priorit tady máme spoustu, kdybych měla říct, kde všude jsou finance potřeba. Společnost klade na spravedlnost čím dál vyšší nároky v tom, co vlastně očekává. Pokud chceme mít moderní koncept justice, jenž je restorativní, tak to znamená velký tlak, protože už nestačí jen policie a soudci, když budu hodně karikovat. V takovém pojetí je nutné zapojit do systému celou řadu doprovodných profesí, od psychologů po mediátory. To vše jsou velké rozpočtové náklady. Možná že i kdybychom v tomto případě využili celý výnos z bitcoinové kauzy, tak by to nestačilo.

Proč bitcoinová kauza společnost překvapila?

Ministerstvo spravedlnosti má jít příkladem a musí být opatrné v respektování právního řádu. Možná že kdyby se to stalo na jakémkoliv jiném ministerstvu, tak to nevzbudí takové překvapení. Na resort spravedlnosti jsou ale vysoké nároky, pokud jde o důvěryhodnost, etiku, právní opatrnost. Myslím, že je to dobře, protože spravedlnost je neuvěřitelně křehká, a když má člověk pocit, že nefunguje, dlouho se důvěra napravuje.

V posledních týdnech se řešil i váš magisterský titul. Jaký k této kauze máte postoj vy?

Celá tato kauza ukazuje, že jsme stále uzavření sami do sebe. Má nostrifikace byla hrozně dávno. Když jsem vyjela studovat do Francie, ještě jsme ani nebyli členem Evropské unie, stávala jsem vždycky ve frontě na migračním jako občan třetí země. I když jako společnost chceme, aby naše děti studovaly v zahraničí, a víme, jak je to přínosné, je společnost uzavřena do sebe a magisterský titul platí, jen když jste ho vystudovali v Česku. Mrzí mě to, protože je to náboj pro všechny, kdo chtějí střílet na politiky a snižovat jejich kredibilitu. Já jim v podstatě dala něco, čím mě mohou zpochybňovat. Ale vlastně mě to tolik neuráží, protože mi to francouzské vzdělání dalo hrozně moc, stálo mě to velké úsilí a byla má osobní výzva to zvládnout. Dodnes z něj čerpám. Způsob výuky byl jiný, tady se musíte naučit přesně, co je v právním předpisu, zatímco ve Francii nás nutili k právnímu myšlení. Pak se spustí kritika ze všech stran. Je mi to nepříjemné, ale jak tak sleduju komentáře, teď už problémem není moje magisterské vzdělání, ale údajně moje maturita, kterou prý nemám. Najednou je ten prostor hrozně nečitelný a třeba pro Máňu z Horní Dolní, která nežije v našich sociálních bublinách, to musí být děsivé a může si myslet, že ministryně spravedlnosti nemá ani maturitu.

A máte ji?

Mám. Dokonce, jako vždy všechno, s vyznamenáním. Jsem celoživotní šprt, o to více je absurdní, že se nakonec ocitám v situaci, kdy musím obhajovat své vzdělání, protože nic mě nestálo tolik úsilí a osobního zapojení jako studium. To víte, že by bylo jednodušší, kdybych zůstala tady a neodjela do Francie, nedopisovala potom ještě x let se dvěma malými dětmi doktorát, ale vždy mi vzdělání připadalo hrozně důležité, tak se dnes už jen usmívám.

Technicky vzato je ale používání magisterského titulu protiprávní.

Nechci, aby to vyznělo jako obhajování, proto jsem to nijak nekomentovala, ale na mých hlavičkových papírech ten titul nebyl, ale měla jsem ho na České advokátní komoře a nejsme schopni zpětně zjistit, kdo ho tam napsal. Je to takový automatismus, protože mezi právníky není nikdo, kdo by magisterský titul neměl. Opakovaně jsem proto třeba v dokumentech ze soudů byla uvedená jako Mgr. Jenže to opravíte poprvé, podruhé a popadesáté na to nemáte sílu. Stejně tak, když jsem kandidovala do Poslanecké sněmovny, magisterský titul jsem na kandidátce uvedený neměla, zatímco když jsem nastoupila, tak se na stránkách objevil v průběhu. Ano, není správné užívat titul, který nemáte. Můj oficiální titul byl absolventka magisterského vzdělání v zahraničí a místo toho se tam objevilo Mgr. Navíc nyní už mám titul Ph.D., což je vrchol vzdělání a jediný titul, který se skutečně uvádí všude v zahraničí. V tomhle směru máme na tituly u nás trochu specifický pohled, takže sice to už nyní říkám s úsměvem, ale samozřejmě to bylo mrzuté. Psali mi i lidé, kteří udělali Ph.D. na Harvardu, což je úplně nejvíc, a nemůžou ho používat ve státní správě. To je přece absurdní.

Nedávno vás kritizoval Jindřich Rajchl z PRO, že místo práce hrajete videohry. Vnímáte víc útoků na vás od té doby, co jste nastoupila do ministerské funkce?

Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem nepředpokládala, že se snaha o diskreditaci mé osoby spustí. Odstupoval jeden ministr, měla nastoupit čistá mladá holka a ze strany opozice bylo potřeba co nejrychleji zaútočit, protože je krátce před volbami. Je pravda, že vlna kritiky byla o dost větší, než jsem čekala. Pomohlo mi, že jsem byla už předtím výrazná poslankyně a dostávala jsem řádně naloženo. Asi bych si to ale ráda ušetřila, protože pro mě je nejdůležitější obsah práce. Negativní reakce jsou bohužel na denním pořádku. Lidé si často neberou servítky – aniž by znali celý příběh nebo mě osobně, pustí se do mě veřejně. Chápu, že někomu nemusím být po chuti, ale překvapuje mě, s jakou lehkostí se někteří uchylují k osobním útokům, aniž by znali fakta nebo mě.

Máte tedy pocit, že kritika je větší i proto, že jste žena?

Vždy říkám, že chci být hodnocená za to, co dělám, a ne, jaké mám pohlaví. Nicméně si myslím, že společnost není úplně připravena akceptovat ženy ve vedoucích funkcích. Jsme mnohem snazší cíl. Dnešní, vyhrocené prostředí, jak politické, tak společenské, tomu jenom nahrává. Máme proti sobě velmi liberální a šovinistické proudy.

Proč jste tedy funkci přijala, zvlášť i po takových kauzách?

Dělám všechno kvůli tomu, že tomu věřím. Nikdy bych si neřekla, že něco neudělám, protože na mě někdo bude útočit a nestojí mi to za to. Tato práce mě baví a věřím jí. Když víte, že chcete dojít do cíle, který vám za to stojí, tak musíte zvládnout i nějaké ty překážky. Mě za to politika stojí, a až mi nebude dávat smysl ji dělat, tak odejdu. Samozřejmě jsem přemýšlela nad aspekty té práce, větší vytížeností i viditelností těsně před volbami. Ale bylo správné, že jsem do toho šla.

Bylo ministerské křeslo váš cíl?

Vím, že mi to nebudete věřit, ale já vlastně cíl nemám a rozhodně ne týkající se funkce. Myslím, že to politiky omezuje. Jsem v politice hubatá, ať se to týká ideologických i stranických záležitostí, ale i mých osobních názorů. Kdybych měla nějaké cíle, co chci mít za funkci, tak bych si nemohla říkat, co chci. Mám potřebu osobní svobody a chci věřit tomu, co říkám. Jasně že se nabízela otázka, co se bude dít po volbách. Ona práce poslankyně, i když některé kolegyně teď nadávají, že je vyčerpávající, mi přišla hrozně hezká a neuvěřitelně naplňující. Tady, na resortu, mi připadla více manažerská pozice, zatímco jako poslanec máte na starost zákony, jejich obsah, diskusi, potkávání s lidmi. Kdybych ještě jednou byla poslankyní, budu neuvěřitelně vděčná. V této situaci jsem ale vnímala, že převzetí resortu byla i určitá odpovědnost. Některá média popisovala, že jsem politička, která měla před sebou slibnou budoucnost. Mně ale nepřipadalo v úvahu odmítnout funkci jen proto, abych se nepošpinila.

Myslíte, že vás tyto kauzy ve volbách neovlivní?

Takhle nemůžu přemýšlet, jinak nebudu dělat věci naplno. Odmítám dělat politické kalkuly, jen abych se zalíbila a někde mohla zůstat. Lidé, kteří tak přemýšlejí, by politiku vůbec neměli dělat.

Kdyby volby dopadly dobře a byla by vám tato funkce nabídnuta, přijala byste ji znovu?

Ano. Zatím mě to neodradilo, a hlavně doufám, že můj velmi aktivní přístup neodradí kolegy tady, na ministerstvu.

Průzkumy ukázaly, že bitcoinová kauza se zásadně do volebních preferencí zatím nepropsala.

Děláme čtyři roky nějakou politiku, možná ne vždy prodáváme vše tak, jak by si společnost představovala, ale v tom, co děláme, jsme koherentní. Jak se nejen ODS, ale i celá koalice k této kauze postavila, bylo také koherentní. Nepopíráme sami sebe, tak není důvod, aby to mělo nějaký zásadní dopad. Lidé očekávají, že se k věcem postavíme čelem, což jsme udělali, byli jsme konzistentní a zastávali naše hodnoty.

Jste na začátku svého mandátu, ale máte před sebou jen tři měsíce. Co chcete stihnout?

Mám takovou zvláštní roli, ministři se po 100 dnech často teprve rozkoukávají a teprve sdělují své plány. Ale člověk si dobu nevybere. Je tu spousta věcí, jež se dají stihnout. Například jsme ocenili příslušníka Vězeňské služby, který se zachoval jako hrdina a při dopravní nehodě poskytl první pomoc. Je tu možnost rozpracovat některé záležitosti, jež se sice nejspíš neschválí, ale mohou nastavit směřování ministerstva do dalšího volebního období. Můžu jen doufat, že další, kdo přijde, to nezašlape. Rozvíjíme procesní věci, úvahy, co změnit, pokračovat v modernizaci a digitalizaci. Nechci všechno, na čem pracujeme, nyní prozrazovat.

(Autor: Barbora Prchalová)

Celý rozhovor čtěte na Reflex.cz.

Eva Decroix

ministryně spravedlnosti
místopředsedkyně strany
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
krajská zastupitelka
předsedkyně regionálního sdružení
členka oblastní rady