Proč by měli v Německu stále stíhat nacistické zločince, když my vlastní komunistické vrahy nestíháme?
29. července 2020

Pavel Žáček: Proč by měli v Německu stále stíhat nacistické zločince, když my vlastní komunistické vrahy nestíháme?

(www.parlamentnilisty.cz ) „Proč by měli v Německu stále stíhat nacistické zločince, když my vlastní komunistické vrahy nestíháme?“ ptá se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz historik, poslanec ODS a místopředseda sněmovního bezpečnostního výboru Pavel Žáček. Zatímco, podle jeho slov, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů postupně ponížil na alibi českého státu navenek, ve skutečnosti nic nedělá. Žáček rovněž odmítá relativizování negativního podílu zesnulého Miloše Jakeše na tehdejším režimu a jeho kroků. Jakeš prý nese plnou zodpovědnost za represi činěnou komunistickými mocenskými orgány od roku 1987, za zatýkání, násilí při výsleších, za mrtvé ve věznicích, politické procesy i rozhánění a mlácení demonstrantů.

Miloš Jakeš, generální tajemník KSČ v minulém režimu, v 91 letech zemřel. Jak bychom si ho měli připomínat?

Milouše Jakeše bychom si měli připomínat jako posledního generálního tajemníka, osobu na špici komunistické totalitní mocenské pyramidy, jako vrcholného kolaboranta se sovětskou okupační mocí, zodpovědného za tristní stav československé státnosti, hospodářství a tak dále, ale hlavně české a slovenské společnosti. Jako prvního soudruha komunistické nomenklatury, prvního i mezi tajemníky a členy orgánů ústředního výboru KSČ, stojícího v čele stranické armády Lidových milicí a Rady obrany státu, zprostředkovaně prostřednictvím ministrů vnitra také v čele bezpečnostních složek, včetně Státní bezpečnosti a Pohraniční stráže, a prostřednictvím ministra národní obrany také Československé lidové armády.

K tomu je nutno dodat, že pravou povahu jeho vztahů se sovětským politickým, tj. ÚV KSSS – či státně bezpečnostním, tj. KGB SSSR – vedením jak za normalizace, tak i před ní, stále ještě neznáme. Zůstává historickým paradoxem, že jeho politická omezenost a komunikační neschopnost, mimochodem podmínky k jeho dosazení do funkce generálního tajemníka, pomohly koncem roku 1989 k pádu komunistického režimu v Československu, způsobily ztrátu důvěry ve stranické orgány i v řadách KSČ, a napomohly vzestupu opozice.

Například Miroslav Kalousek (TOP 09) prohlásil, že pokud nemůžeme o zemřelém mluvit hezky, měli bychom mlčet. Lze tedy takové vyjádření použít pro Jakešovu osobu?

Vtipný bonmot. Ale o Jakešovi hovořit musíme, neměli bychom podlehnout mylnému pohledu na něj prostřednictvím jeho projevu z Červeného Hrádku z července 1989. Stejně tak bychom neměli skrze jeho veřejné vystupování bagatelizovat poslední etapu normalizačního totalitního režimu, kdy byly aktivizovány v podstatě veškeré mocenské prostředky na jeho obranu. Jakeš nese plnou zodpovědnost za veškerou represi komunistických mocenských orgánů od roku 1987, včetně mrtvých občanů ČSSR i cizích státních příslušníků na železné oponě, ve věznicích – například Pavel Wonka, zatýkání, násilí při výsleších, politické procesy a zavírání oponentů, rozhánění a mlácení demonstrantů a tak dále.

Musíme analyzovat i jeho předchozí působení ve vrcholných orgánech a také jeho spoluzodpovědnost za jejich činnost proti občanům Československa, ale i demokratického Západu či rozvojového světa. Dalším historickým paradoxem je i fakt, že jeho požadavek na nevpuštění studentů do centra Prahy ze 17. listopadu 1989 a jeho splnění formou brutálního zásahu pohotovostních jednotek Veřejné bezpečnost a odboru zvláštního určení, pochopitelně za asistence Státní bezpečnosti, odstartovalo pád komunismu. Jde ovšem o paradox, vyústění stereotypu moci, nikoliv o jeho zásluhu.

Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová tvrdí, že Jakeš unikl světské spravedlnosti. Souhlasíte s tím?

Naprosto souhlasím, orgány činné v trestním řízení, zaměřené na řešení politicky motivovaných zločinů, nebyly po roce 1989 schopny dosáhnout světské spravedlnosti, to je jeho odsouzení za komunistické zločiny. V době, kdy na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu působil kvalitní, kvalifikovaný a motivovaný personál, schopný dokumentovat a vyšetřovat zločiny komunistické nomenklatury a jejích mocenských orgánů, nebyli připraveni státní zástupci, o soudcích ani nemluvě. Dnes, kdy se již situace na státních zastupitelstvích i soudech změnila, nastoupila mladší generace a aplikují se evropské právní zásady, ovšem nefunguje policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů, z něhož se stalo odložiště kádrů, nacházející se v permanentní personální krizi.

Jeho neschopnost prohlubuje i neustále se zvětšující časový odstup od spáchání komunistických zločinů. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů postupně ponížil na alibi českého státu navenek. Ale na otázku, proč se stále u západních sousedů stíhají skoro století nacističtí zločinci, a u nás zločinci komunističtí jen velmi omezeně, nikdo odpověď nehledá. Jde jednoznačně o politický úspěch KSČM, pohrobků a nástupců KSČ. Hlavní politickou odpovědnost za stav Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů ovšem podle mého názoru primárně nese sociální demokracie a její ministři vnitra, počínaje rokem 1998, kdy zahájili čistku a normalizaci úřadu. Kdo se dneska zajímá o jeho činnost či dokonce pouhou existenci, koho dnes zajímá jeho efektivita, kolik finančních prostředků tento úřad stojí?

Současnému ministru vnitra i policejnímu prezidentovi prokazatelně nevadí, že Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů nic nedělá, nic moc nevyšetřuje, nepublikuje, neodvádí ani povinné penzum veřejnosti, nemá žádné informační výstupy ani na webu, respektive několik let staré. Tolik ke světské spravedlnosti.

„Milouš Jakeš k nám nepozval takzvaná spřátelená vojska. Není známo, že by někoho udal, poslal do kriminálu nebo připravil o majetek. Byl jedním z představitelů režimu, který měl nějaké výhody a nějaké nevýhody. Můžeme mu vyčítat aktivitu v brutálních gottwaldovských letech, pak mu ale také musíme přiznat podíl na tom, že posunul režim z té brutální stalinské podoby do celkem pohodových 80. let,“ řekl mi v rozhovoru sociolog Petr Hampl, s tím, že je to otázka pro historiky a filozofy. Jak Jakešovu roli generálního tajemníka KSČ vnímáte vy?

Jde o ahistorickou marginalizaci této osoby, vycházející z módního revizionistického přístupu, doprovázející společenský a politický vzestup extrémních postkomunistických a komunistických subjektů. Napomáhá k tomu i určitá lenost historické obce. Archivy jsou u nás po velkém boji otevřené, můžeme svobodně digitalizovat, nicméně monografie o této komunistické osobnosti – ani o dalších – či edice dokumentů nemáme. Kde jsou analýzy jeho postupu z jedné funkce do druhé, kde máme podrobně rozebránu jeho účast na udávání, represi spoluobčanů, zbavování majetku, podílu na udávání, a to včetně udávání vnitrostranického? Věděl Jakeš o nadcházející okupaci? Spolupracoval politicky či agenturně se sovětskými orgány? Jeho posrpnový politický vzestup spíše naznačuje, že ano.
Podepsal se na vylučování či zbavování stranických knížek statisíců reformních komunistů? Podporoval ve svých funkcích udavačský a represivní režim, který zavíral občany do vězení a zabavoval jim majetek? Od roku 1987 vlastně celý agenturní udavačský systém Státní bezpečnosti, ale také informační systém KSČ, Lidových milicí, armády a dalších složek, pracoval pro něj. Na základě jejich informací, které mu byly předkládány, se rozhodoval, navrhoval opatření vedení KSČ, komunikoval se sovětskými orgány. Určitě se shodneme, že je rozdíl mezi gottwaldovským režimem a 80. lety, nicméně bych se neodvažoval je nazvat pohodovými. Jde o urážku všech zabitých či postřelených na hranicích anebo zemřelých po výsleších a ve vězeních, ale také zatčených, psychicky zničených rodin, zmlácených na demonstracích, zlomených ke spolupráci. Chybí nám prostě podrobné poznání normalizačních totalitních mechanismů. To vytýkám zejména paměťovými institucím, že podporují toto bezhodnotové nevědomí, normalizaci myslí a duší, ať již v politice nebo kdekoli jinde ve společnosti.

„Miloš Jakeš nebyl ani táborový řečník, ani politický stratég, ale byl to člověk nepochybně mimořádně čestný, pracovitý a skromný. Doba ho vrhla do soukolí, které si osobně nezasloužil,“ řekl Josef Skála (KSČM). Šlo spíše o soukolí, nebo o Jakeše? Dají se jeho kroky omluvit právě okolnostmi?

Položme si otázku: kdo z komunistické nomenklatury byl táborovým řečníkem či politickým stratégem? Od těchto lidí se čekalo něco jiného: absolutní poslušnost Straně a Sovětskému svazu. Všechno ostatní zajistily mocenské orgány, včetně cenzury. Žádný z projevů na stranických sjezdech se dnes nedá číst, těžko chápeme, jak se mohli tito zvláštní lidé nazývat politiky. Kabinetní rozhodování, využívání mocenských orgánů, schopnost kdykoliv, kdy je potřeba, udat kolegu – soudruha, podlézat Moskvě, nenávist vůči demokratickému Západu. To byly vybrané vlastnosti úzké špičky komunistické nomenklatury.

Položme si další otázku: mohl být generální tajemník ÚV KSČ čestný, pracovitý a skromný? Ten, který užíval veškerých výhod nomenklaturního systému, všechno měl zadarmo, všichni mu podlézali, dostával veškeré informace, všechno schvaloval – čestně, pracovitě skromně rozhodoval o akcích Státní bezpečnosti, o rozsudcích soudů a uvěznění, například proti Václavu Havlovi a dalším? Ano, šlo o Jakeše a o jeho soukolí. Evidentně tím generálním být chtěl. Neomlouvá ho ani fakt, že byl za svou neschopnost posléze vyloučen z KSČ.

Navíc v současné době probíhá trestní stíhání tehdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara a předsedy vlády Lubomíra Štrougala za to, že dovolili na hranicích používat střelné zbraně proti těm, kteří chtěli z Československa utéct. Stíhání ze strany Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se týkalo i Jakeše, dokud žil. Má podle vás v tomto procesu smysl pokračovat?

Klíčovou otázkou není, zda máme odpustit vysokým stranickým funkcionářům KSČ, za to, že udržovali zločinné mechanismy totalitního komunistického režimu například na železné oponě, kde zahynuli nejen českoslovenští občané, ale i Poláci, východní Němci a tak dále. Štrougalové ani Vajnaři či Jakešové navíc o odpuštění demokratické veřejnosti nestáli či nestojí. Otázkou je, zda máme zapomenout na všechny ty mrtvé, zmrzačené či represivně postižené. Pokud odpovíme, že nikoliv, tak logicky musíme mimo jiné trestněprávně postihovat ony viníky. Ať se děje, co se děje. Navíc je pro futuro velmi nebezpečné nedělat nic. Nechceme přece povzbudit jakékoli jejich následovníky, kteří se budou snažit využívat slabost demokratického posttotalitního systému, který se není schopen vyrovnat s vlastní krvavou minulostí. Nechceme přece relativizovat ani zločiny nacismu: Proč by měli v Německu stále stíhat nacistické zločince, když my vlastní komunistické vrahy nestíháme?

Proč myslíte, že ke stejnému procesu tedy nedošlo už dávno? Není k tomu v Česku politická vůle, tak jak pro Český rozhlas řekla Neela Winkelmannová, bývalá ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí?

Rozhodně k tomu mělo dojít už dávno. Ano, chyběla politická vůle. Neustále se musíme ptát, proč k tomu nedošlo. Stručně, za to může za prvé početně silná komunistická strana. Za druhé povaha předání moci koncem roku 1989 – včetně skartace řady spisoven. Za třetí zachování komunistické strany v politickém systému, za čtvrté pomalý odsun okupačních sovětských vojsk. Za páté personální kontinuita v politice i v klíčových státních orgánech – policie, prokuratura, státní zastupitelství, soudy. Za šesté pomalé personální změny, za sedmé pomalá změna legislativy, za osmé neznalost vlastní národní historie a za deváté rychlé kolektivní zapomínání.

Miloš Jakeš až do konce svého života hájil a věřil v komunismus. Domníváte se, že se nikdy s režimem následujícím nesmířil?

Samozřejmě se nesmířil, ani nemohl. Jakeš ani demokratický systém nepochopil. A stejně jako ostatní hardcore komunisté svoji nenávist vůči svobodnému a demokratickému systému personifikoval do osobnosti Václava Havla, buržoazního synka, který přes veškeré dlouholeté sledování a represi, porazil jejich v uvozovkách dokonalý totalitní systém. Pochopitelně za pomoci zrádce v čele Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova a vůdce protijakešovského spiknutí generála Alojze Lorence.

Rozhovor vyšel na serveru ParlamentníListy.cz.

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek

Více o autorovi