Zrovna od ČSSD je absolutně nemravné se zásadně vymezovat proti obecným principům restitucí, neboť jim právě na tomto základě byl vrácen Lidový dům. Když šlo o ně, byly jim restituce dobré, zato nepochybně více postiženým církvím je nechtějí přiznat. Zde si dovolím malou jedovatost: katolická církev se v rámci vyjednávání s menšími církvemi zachovala nesmírně velkoryse a ve snaze umožnit jejich další fungování jim smluvně přenechala nemalou část majetku, na nějž má nárok právní i morální. Zato kolegové z Lidového domu se na rozdíl od katolické církve s menšími či mladšími stranami o svůj restituovaný majetek ani v nejmenším nedělili. 

 

Postoje ČSSD jsou nekonzistentní, ba dokonce vnitřně rozporné. Na jednu stranu vykřikují, že ODS chce církve enormně zvýhodnit, podruhé tvrdí, že současný model financování je pro církve nevhodný a neudržitelný. Nedozvěděli jsme se však, co vlastně naši opoziční kolegové chtějí. Vládní model bezpochyby není jediný možný, variant by jistě mohlo být více. Ale ČSSD nikdy nepřišla s vlastním návrhem řešení, který by činil církve svobodné a nevytvářel další vládní dohled nad jejich činností. 

Toto vše jsou neslušné a pokrytecké, nicméně standardní politické tanečky naší opozice. Za skutečně vážný prohřešek však považuji skutečnost, že ČSSD se na proticírkevní vlně nejen veze, ale aktivně ji vyvolává. Účelové polopravdy, z kontextu vytržené věty, neudržitelné právní konstrukce, z prstu vycucaná hausnumera a temné strašení dlouhými prsty Vatikánu – tím vším představitelé ČSSD vypouštějí džina z lahve. 
 

Za účelem vytřískání krátkodobého politického kapitálu se neštítí vyvolávat již usínajícího démona protikřesťanské nenávisti, který byl probuzen v minulém století. Rozbíjení naší společnosti, vyvolávání závisti mezi jednotlivými skupinami, poštvávání majorit proti minoritám, rozdělování vlastníků na dobré a nedobré, to jsou nástroje z dílny jiných politických stran, jako jsou komunisté či nacionální socialisté. Moderní sociální demokracie by na něco takového měla být velmi opatrná. 
 

Cílem vládního návrhu není jen vyhovět Ústavnímu soudu a vyřešit již dvacet let zablokovanou otázku restitucí, ale dlouhodobě učinit církve nezávislé na státu a ukončit vyplácení duchovních ze státního rozpočtu. Je to velký, nesnadný, historicky významný cíl. 
 

Jako všechny takové činy se samozřejmě mnohým nelíbí. Přesto je nutný a v delším horizontu výhodný pro stát. A vláda Petra Nečase je v této dlouhodobé rozpočtové odpovědnosti zcela konzistentní.