Jan Zahradil a Alexandr Vondra: S kým se ODS (ne)má spojovat v Evropě
27. července 2019

Jan Zahradil a Alexandr Vondra: S kým se ODS (ne)má spojovat v Evropě

(iHNed.cz ) Kdyby se popularita měřila množstvím dobrých rad v některých médiích a na Twitteru, byla by ODS jistě nejoblíbenější českou politickou stranou. Často slýcháme doporučení, koho se máme zbavit, abychom byli volitelní. S kým vším se máme spojit, abychom vyhráli volby. A s kým máme splynout na evropské úrovni, abychom měli na dění v Evropské unii vliv. Naposledy nám takto poradil Ondřej Houska v článku "ODS je v Evropě jako kůl v plotě". Bohužel, nic nového jsme se ale nedozvěděli.

O izolaci a bezvýznamnosti slýcháme minimálně posledních deset let. V izolaci se měla ocitnout Velká Británie poté, co jsme společně s tehdejším premiérem Cameronem zakládali frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR). V izolaci se měla ocitnout Česká republika, když premiér Nečas odmítl podepsat tzv. fiskální kompakt nebo když ODS varovala před urychleným přijímáním eura a doporučila držet se české koruny. Netřeba dodávat, že k žádné izolaci nedošlo. Nebo snad chce někdo vážně tvrdit, že Švédsko či Dánsko, které také neplatí eurem, jsou v EU izolované a nikdo se nimi nebaví?

V jisté části médií a některých intelektuálních kruzích však převládá mínění, že v evropské politice je potřeba nevyčnívat, nemít vlastní názor ani žádný vlastní politický program. Je to podobné jako požadovat, aby ODS doma splynula s ANO nebo s ČSSD, protože jedině tak bude "sedět u stolu" a bude mít na vládu vliv.

Nedílnou součástí těchto představ je také přesvědčení, že kdo se nezařadí do jedné ze tří velkých celoevropských politických frakcí, které nyní tvoří většinovou koalici, nebude mít na dění v Evropě žádný vliv. Ani to není pravda. Občanští demokraté si na členství v eurolidové straně dobře pamatují, a vyprávět o tom, jak se (ne)daří prosadit jejich názor ve velké frakci, by mohli – kdyby chtěli – i čeští eurolidovci nebo eurosocialisté. Ti poslední se ostatně "prosazovali" tak "výrazně", že už se do Evropského parlamentu v posledních volbách ani nedostali. Zkrátka i tady platí prostá politická matematika, kdy hrstka poslanců prakticky nemá šanci svůj názor ve velké frakci prosadit.

Přirozené spojence na pravém středu má přece ODS mezi členskými stranami Evropské lidové strany, zní další argument. Odpověď je i v tomto případě velmi prostá. Ano, evropští lidovci skutečně často hlasují podobně nebo stejně jako ODS a její frakce ECR. Ostatně to byli představitelé některých důležitých stran obou frakcí, kdo zabránil tomu, aby se předsedou Evropské komise stal levicový radikál Frans Timmermans. Ale v mnoha podstatných věcech týkajících se například uspořádání a budoucnosti EU se diametrálně lišíme. Je pravda, že o budování evropského superstátu či evropské federace mluví dnes otevřeně jen hrstka obskurních intelektuálů. Většina volených politiků si totiž uvědomuje, že cíl v podobě federálního superstátu je mezi voliči napříč Evropou krajně nepopulární. Na salámovou metodu, která tento cíl prosazuje jakousi objížďkou, však většina eurolidovců zatím nerezignovala. Programově se tu od eurosocialistů a Macronových progresivistů v ničem neliší.

Podle eurolidovců se má z Evropské komise stát skutečná evropská vláda a z Rady zastupující členské státy jakási druhá komora Evropského parlamentu. Legislativní iniciativa pro Evropský parlament, nadnárodní celoevropské kandidátky, euroarmáda, většinové rozhodování v zahraniční politice (mj. by znamenalo konec našich zvláštních vztahů s Izraelem!), společná azylová a imigrační politika, jednotná evropská fiskální a sociální politika včetně zavádění nových, celoevropských daní – to je v kostce vize Evropské lidové strany, ke které se má ODS podle komentáře v HN rychle přidat, aby posílila svůj vliv. Vše směřuje ke konstruování evropské vlády a k přesunu dalších a dalších pravomocí na nadnárodní úroveň, dál z dosahu občanů a demokraticky zvolených vlád.

Po květnových eurovolbách se navíc eurolidovci rozhodli nehledat spojence napravo od středu, ale rovnou utíkali na námluvy k socialistům, progresivistům, a dokonce i ke krajně levicovým zeleným revolucionářům. K obvyklému federalistickému balíčku tak v podání programových slibů Ursuly von der Leyenové přibyla ještě uhlíková neutralita, uhlíkové daně, likvidační emisní limity a celoevropská minimální mzda. Konzervativní i liberální (v původním smyslu slova) hodnoty se z jejich programu zcela vytratily.

Je zjevné, že někteří v Hospodářských novinách by ODS rádi vychovali k tomu jedinému správnému evropanství. Voliči to ale vidí jinak. Dostali jsme mandát usilovat o rozumnou, realistickou, flexibilní a funkční Evropskou unii, což se s členstvím v Evropské lidové straně a s jejím spojenectvím se socialisty, progresivisty a zelenými naprosto vylučuje.

Skutečně prozíraví a zodpovědní politici sledují trendy. A ty jsou nyní jasné - mainstreamové strany oslabují a slábnout budou i nadále.