Novinky Mediální výstupy

EU tu má být pro lidi, ale je pro ně obávanou džunglí

(www.parlamentnilisty.cz) „Souhlasím s pojmenováním výzev, které stojí před Evropou, ale ne s cestou, kterou Macron navrhuje,“ říká advokátka Eva Decroix, která je na šestém místě eurokandidátky ODS. Podle ní existuje riziko, že Macronova cesta naopak způsobí odstředivou reakci. Macronův sen pak přirovnává k legendárnímu výroku Marie Antoinetty, která hladovějícím Pařížanům navrhla, že když si nemohou dovolit chleba, měli by jíst koláče. „Je daleko. Ne možná na kilometry, ale ideově. Je odtržená,“ tak hodnotí Decroix dnešní Evropskou unii ve vztahu k jejím obyvatelům.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl oslovit Evropany prostřednictvím otevřeného dopisu. Podle jeho slov musí Evropa hledat svou budoucnost, bránit se zneužívání nenávisti a v mnoha aspektech sjednotit své kroky. Souhlasíte, že jsou to pro dnešní Evropu palčivé otázky?

Toto je vaše shrnutí dopisu prezidenta Macrona. Myslím, že jeho návrh spočíval spíše na třech pilířích: svoboda, ochrana a pokrok. Macron hovoří o naléhavosti v reakci na rozdělení, strach a status quo. Vyjadřuje potřebu dělat více pro svobodnější a bezpečnější Evropu. Rozumím tomu a myslím, že takto vyjádřené potřeby jsou sdíleny, kromě extremistických skupin, většinou evropské populace. Tedy, ano, Evropa stojí před mnoha palčivými otázkami. Ale ne všechny zazněly v Macronově dopise. Ta nejpalčivější nezazněla. Otázka obavy, zda zde vedle států nevzniká neuchopitelný a nečitelný orgán, či nadstát chcete-li, který uniká našemu chápání i kontrole a který do budoucna bude řídit naše směřování v zájmu obecného dobra. A myslím, že právě tato obava je podněcována nacionalisty, kterým Macron vyhlašuje křížovou válku. Podle mého jim ale současně nechtěně zatápí pod kotlem pomyslné vařící se nenávisti a rozlévá kyselinu strachu, když ve jménu svobody a demokracie slibuje zřízení institucí, které nemají daleko do přízvisek inkvizičních.

Souhlasím tedy s pojmenováním výzev, které stojí před Evropou, ale ne s cestou, kterou Macron navrhuje. Vlastně se bojím, aby právě jeho nadšený zápal pro rychlejší a užší Evropu nevyvolal přesně opačnou, tedy odstředivou reakci.

Emmanuel Macron podle vás navrhl pod heslem svobody „zřízení institucí, které spíš než ke svobodným rozhodnutím naopak mají vést k dalším kontrolám a užší regulaci oblastí, které jsou již nyní regulovány a kontrolovány“, nyní tyto instituce dokonce přirovnáváte k inkvizičním. Kde konkrétně spatřujete nebezpečí Macronova plánu?

Ve špatném načasování? V neprovedené analýze toho, co bylo uděláno špatně a co například vedlo k brexitu? Určitě je možné lakonicky uzavřít, že za brexit mohou dezinformační kampaň a manipulace. To je ale podle mého jen část pravdy. Těmto kampaním totiž někdo musel dát živnou půdu. A tou je právě tento trošku archetypální strach z neomezené nadvlády. A podle mého je jedno, zda je tento strach racionálně podložený obsahem unijních smluv či prostě jen tak poletuje vzduchem a padá na vše. Je tu. A řešením není navrhnout další instituce a kontroly a podtrhovat požadavek solidárnosti a vzájemnosti. Pocit sounáležitosti s nějakým projektem nelze vynutit kontrolami a dohledem. To už tu bylo mockrát a nefunguje to.

Nejdřív musíme řešit tu zaznívající obavu ze ztráty vlastní totožnosti. Myslím totiž, že právě tento strach o vlastní identitu a životní prostor byl na počátku mnohých vzdorů a revolucí proti nadvládám. Klidně bych udělala v Unii i krok nazpět v integraci, aby tyto rozpoutané emoce ztratily živnou půdu. Nebo bych prostě jen nedělala další krok k užší Evropě.

Znáte tu ohranou historku, jak Marie Antoinetta v reakci na to, že Pařížané nemají na chleba, navrhla spásné řešení, ať jedí koláče. Stejně tak v době, kdy se lidé napříč Evropou bojí o to, aby jejich osud a identita nebyly „ukradené“ evropskou chobotnicí, zní Macronův sen o sjednocené a ještě úžeji spolupracující Evropě.

„Nositeli demokratických hodnot a její ochránci v rámci Evropské unie musejí zůstat občané, jakkoliv jsou chybovační, ne placení úředníci – zaměstnanci. Demokracie pod dohledem přestává být demokracií,“ napsala jste minulý týden na svém webu. Jak lze optikou vašeho prohlášení vnímat slova Václava Klause mladšího, který si ve Sněmovně s použitím příměru o židovském výboru postěžoval, že v Česku jen schvalujeme to, co nám předloží z Bruselu?

Nebudu se vůbec věnovat použitému příměru, neb k tomu nelze dodat nic jiného, než že je neakceptovatený. Jeho podstatou (tedy alespoň doufám, že tomu tak kromě exhibicionismu bylo) byla ale snaha vyjádřit nevoli podřídit se něčemu, s čím nesouhlasím. Já chápu nevoli z toho se podřizovat a sama ji mám poměrně silně zakotvenou. Od zákonodárců bych si ale dovolila očekávat trochu větší nadhled a rozlišovací schopnost.

Předně nechceme-li něco akceptovat, je dobré říci proč, a k tomu je mimochodem poslanec poměrně dobře mandátová, a má-li k navrhované legislativě námitek, může je vyjádřit. Evropské směrnice také nevznikají ze dne na den a předchází jim debata a poměrně dlouhá doba jak k přijetí, tak k zapracování do národní legislativy. Pokud měl pan poslanec věcný problém se schvalovaným zákonem, mohl vyjádřit svůj názor. Zvolený způsob vyjádření však nesměřoval k jakékoliv konstruktivní změně. Podobné výroky nejsou hodny ani „třetí cenové“ lehce po půlnoci, natož vzdělaného muže na půdě Poslanecké sněmovny.

Co by měla EU udělat pro svoji lepší čitelnost?

Unie je jedním z mála politických zřízení, které nemá de facto vlastní občany, i když má vlastní parlament, zákony a hranice. Zdá se, ale že Unie někdy zapomíná, že je tady pro lidi a závisí na lidech. Evropská unie si vytvořila vlastní svět úředníků, komisí, zákonů a pravidel a zavřela se v něm. Je daleko. Ne možná na kilometry, ale ideově. Je odtržená. Publikuje desítky studií a produkuje množství dokumentace, byrokratické, vzdělávací i propagandistické. Nikdo se v tom ale nevyzná, k nikomu to nedoputuje. Není to o papírech a heslech, ale o lidech. Unii taky tvoří jen lidé. A ti by neměli svým zvolením zmizet na pět let do Bruselu, ale měli by zůstat spojeni s místem a lidmi, kteří je zvolili. A to je práce především europoslanců. Mají-li hájit zájmy svých voličů, musejí s nimi zůstat v kontaktu.

Čitelnosti neprospívá ani složitý systém, ve kterém pouhé dohledání směrnice či výkladového stanoviska je práce na několik dní. Jako laik či poloamatér se po několika hodinách stěží doberete toho, kdo odpovídá za co. Evropská unie toho dělá moc a její systém fungování se stal pro běžného smrtelníka neproniknutelnou džunglí. Chybí jasná a běžným lidem dostupná definice toho, co Evropská unie dělá. Zůstávají jen cedulky na budovách postavených za pomoci dotací.

A jak může na svou stranu získat euroskeptické voliče, kterých je v Česku požehnaně?

Částečně jsem již odpověděla výše. Náš euroskepticismus je jen strach z neuchopitelna a neznáma a z diktátu. Protože nevíme nic pozitivního, držíme se toho negativního. Nepomáhají ani novináři, kteří byť vzdělaní rádi v novinách pohřbívají český rum či oplakávají českou zabijačku. Víte, já chápu euroskepticismus třeba ve Francii, ve které se delokalizace průmyslu dotkla tisíce lidí, kteří přišli o práci, která se přesunula do levnějších, často našich krajin. Náš český euroskepticismus zatím ale nepramení ze žádných reálných příkoří, která bychom zažili, pokud přejdu zmiňované rumy a zabijačky a vysavače atp., a je zčásti výrazem nedospělé demokratické společnosti, zčásti švejkovským vyjádřením odporu proti všemu, co by mohlo být autoritativní, zčásti póza rádoby vlastenců. Proti euroskepticismu nelze bojovat jinak než věcnými argumenty, proč je nyní a do budoucna Evropská unie jedinou alternativou. Tato argumentace funguje ale jen v případě, že euroskepticismus je také racionálním postojem, nejen póza. V tomto ohledu je nutné rozlišovat, na co se vlastně skepticismus vztahuje, zda na členství samotné v Evropské unii, nebo jen na její směřování či jednotlivé politiky. Euroskepticismus ve smyslu druhém vítám, neb je cestou, jak projekt prostřednictvím zpětné kritické vazby měnit a tvořit k lepšímu.

Domníváte se, že vyloučení Václava Klause ml. z ODS straně v květnových volbách do europarlamentu spíše pomůže, nebo uškodí?

Nejsem prognostik a nerada spekuluji. Z advokacie i podnikání jsem se ale naučila, že jsou rozhodnutí, která musíte přijmout, protože na nich závisí dlouhodobý vývoj, bez ohledu na momentální důsledky. A taková rozhodnutí jsou správná.

Václav Klaus mladší šel podle Miroslavy Němcové dlouhodobě proti programu ODS, strana se stávala nečitelnou a nesrozumitelnou. Souhlasíte?

Toto nejsou jen slova paní Němcové, ale celého vedení ODS a jsou i vyjádřením mého názoru. Avšak nemám pocit, že jako řadový člen a kandidát mám co dodat. Příměr použitý Janem Zahradilem, podle kterého ani nejlepší kapela nemůže hrát dobře, pokud si v ní jeden hraje svoji písničku bez ohledu na ostatní, je myslím docela přiléhavý.

Jak hodnotíte právě skončenou ideovou konferenci ODS? Kdo z řečníků měl podle vás nejlepší projev?

Není to o tom, kdo byl nejlepší. Celkový pozitivní dojem z konference je vytvořen právě mozaikou všech příspěvků, které se vzájemně doplnily a podpořily. A můj dojem lze shrnout do jedné věty: jsem ve správné straně. Lidsky i hodnotově.

Rozhovor vyšel serveru ParlamentníListy.cz.