Hlasování o nedůvěře Babišově vládě mělo svůj hluboký smysl
4. prosince 2018

Pavel Žáček: Hlasování o nedůvěře Babišově vládě mělo svůj hluboký smysl

(www.parlamentnilisty.cz) „O Andreji Babišovi jsme se dozvěděli – anebo si potvrdili – mnohé. Jde o zarputilého politika, navíc krytého prezidentem Zemanem, který je schopen při nevybíravé cestě za svými osobními mocenskými a ekonomickými cíli obětovat i své nejbližší. Navíc svými výrazně antipolitickými byznys postupy jako by popíral veškeré dosud platné politické poučky a posouval hranice možného a přijatelného v politice. Nemluvě o korupci,“ konstatuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz poslanec ODS Pavel Žáček. Jako jednomu ze spoluorganizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989 se nelíbí pozvání Alojze Lorence k diskusi o tomto výročí na akademickou půdu. „Pozvat tam bývalého generálporučíka Sboru národní bezpečnosti, který měl tehdy pod palcem veškeré bezpečnostní složky, považuji za totální přešlap.“

Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě se nepovedlo, pro bylo 92 poslanců, chybělo tedy devět hlasů. Co si o celé této anabázi myslíte? Měla smysl? Berete to tak, že byla povinnost opozice za daných okolností se o vyjádření nedůvěry pokusit?
 
Ano, domnívám se, že hlasování o nedůvěře proti Babišově vládě mělo svůj hluboký smysl. Obnažily se přitom nejenom důvody tohoto hlasování, tj. osobní problémy trestně stíhaného premiéra, ale i problematická pozice sociálních demokratů, koaličního Babišova partnera. Andreji Babišovi se od voleb z pozice premiéra stále ještě nepodařilo ovládnout policii, k čemuž má možná nakročeno až dnes po zrychleném výběrovém řízení a jmenování nového policejního prezidenta, ani zásadně ovlivnit státní zástupce, aby se zastavilo jeho trestní stíhání, případně zabránilo orgánům činným v trestním řízení prověřování jeho dalších podivných podnikatelských aktivit.
 
Ukázalo se i před zahraničím, že Česká republika je ve vleku trestně stíhaného premiéra, osoby v evropském prostoru v nepřijatelném střetu zájmů s ohromným korupčním potenciálem, a že jsou si toho minimálně vědomy opoziční politické síly. Koaliční poslanci zatím, zdá se, nikoliv. Ale to se může v poměrně krátké době změnit.
 
Kdo uspěl, kdo neuspěl? Co Tomio Okamura, který se nejprve postavil po bok předsedů stran bývalého Demokratického bloku a Pirátů, aby poté svá vyjádření omezil na to, že chce ve vládě nahradit ČSSD?
 
I přes formální výsledek hlasování jednoznačně zvítězila opozice. Tomio Okamura oscilující před hlasováním mezi opozicí a Babišem ovšem jako by nevěděl, zda je součástí koalice, či nikoliv…
 
Co si s odstupem myslet o atmosféře, kterou zejména protesty 17. listopadu, jmenovitě například vyhazování věnců do koše, vyvolaly?
 
Já bych určitě ničí věnce do koše neházel. Chápu ovšem tu emoci přímo na Národní třídě, která to vyvolala. I pro mě je těžko přijatelné, když osoby veřejného a politického života zatížené vlastní protidemokratickou minulostí – anebo dokonce současností – se chodí rok co rok legitimizovat 17. listopadu k podloubí na Národní třídě, kde v roce 1989 proběhl největší masakr studentů. I když by si to zjevně leckdo přál, nelze vymazat něčí minulost anebo zapomenout na jeho spolupráci s komunistickou totalitní mocí. Rozhodně bych preferoval variantu, ať na Národní třídu prostě nechodí. Jejich svátek to není.
 
Lze to chápat tak, že česká společnost je do značné míry opravdu aktivně naštvaná, nebo jde o akci pražské bubliny?
 
Nemyslím si, že by šlo o pražskou „bublinu“. Já sám jsem během veřejného vystupování na Můstku a komentování historických souvislostí po celé odpoledne 17. listopadu v centru potkával řadu přátel žijících mimu Prahu. Realitou zůstává, že Praha a Pražané stojí vždy v čele společenských a politických změn, které se s určitým fázovým zpožděním rozšiřují po celé republice. Připomeňme jen listopad 1989.
 
Co nám řekla aféra o Andreji Babišovi?
 
O Andreji Babišovi jsme se dozvěděli – anebo si potvrdili – mnohé. Jde o zarputilého politika, navíc krytého prezidentem Zemanem, který je schopen při nevybíravé cestě za svými osobními mocenskými a ekonomickými cíli obětovat i své nejbližší. Navíc svými výrazně antipolitickými byznys postupy jako by popíral veškeré dosud platné politické poučky a posouval hranice možného a přijatelného v politice. Nemluvě o korupci. Přestože se to celé řadě lidí nelíbí, nutí silou své okolí podporovat jeho válcování společnosti, státních orgánů či institucí. Můžeme se jen ptát, proč a za co v minulosti odstupovali naši někdejší premiéři. Svoji politiku Babiš legitimizuje jejich zásadní kritikou a odsudkem, nicméně sám odstoupit za mnohem větší problémy odmítá. O to hlubší následně bude jeho pád a následně pro společnost i politickou sféru náročnější náprava.
 
Opět se rozběhla diskuse o nezávislosti médií. Prospěla demokracii reportáž Slonkové a Kubíka? Je namístě je pochválit, nebo spíše kritizovat? Jaroslav Plesl řekl, že bylo od Seznamu nezodpovědné, že se rýpal v soukromí Andreje Babiše, zejména jeho údajně psychicky nemocného syna. Šlo o narušení soukromí a překročení pomyslné čáry, za kterou se nechodí? Je to trefná poznámka, nebo jen Plesl hájí zájmy s ním spřízněného Babiše?
 
Zmíněná reportáž měla svůj význam v rozšíření našich znalostí pozadí trestního stíhání Andreje Babiše a jeho rodinných příslušníků. Vysvětlily se některé otázky trestního stíhání premiéra, týkající se postupu policejních orgánů a státního zastupitelství, ale otevřely se naopak otázky jiné, související s taktikou obžalovaných, jejich uklízení na Krym za asistence podivného ruského bodyguarda z Agrofertu a neméně podivné přítelkyně napojené bůhví na koho. Otázka zní: Bylo možné z pohledu novinářů získat tyto informace jinou cestou? Domnívám se, že nikoliv. A veřejný zájem je nezpochybnitelný: vždyť své rodinné příslušníky do problémů dostal osobně Andrej Babiš! Právě on smazal pomyslnou čáru mezi soukromým a veřejným.
 
Pokud jde o výročí, na akademické půdě vystoupil například i komunistický generál Alojz Lorenc, fakticky poslední šéf StB. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy se potkal v rámci jednoho diskusního panelu s veřejnoprávním reportérem Markem Wollnerem. Ten byl přítomností Lorence šokován a ptal se, kde je policie, která by Lorence „sebrala“. Lorenc byl totiž v ČR odsouzen na čtyři roky, před rozsudkem ovšem utekl na Slovensko, kde dostal podmínku. Má Marek Wollner pravdu? Je diskuse s každým prospěšná, nebo některé osoby do veřejného prostoru prostě nepatří?
 
Nebral bych nikomu právo se vyjadřovat, mluvit s historiky či dávat rozhovory do médií, ani Lorencovi ne. Ale pozvat bývalého generálporučíka Sboru národní bezpečnosti, který měl tehdy pod palcem veškeré bezpečnostní složky, k diskusi při výročí listopadu 1989 na akademickou půdu, to považuji za totální přešlap. Navíc vzpomínal v prostorech vysoké školy připomínajících mně a mým bývalým spolužákům okupační stávku, kterou jsme se jako jedna z prvních fakult postavili proti jeho komunistickému totalitnímu režimu.
 
Tam jsme se organizovali v rámci studentského hnutí, připravovali letáky a další písemnosti, organizovali spanilé jízdy mimo hlavní město, komunikovali s veřejností a pochopitelně i s opozicí včetně Občanského fóra. Šli jsme do toho, aniž jsme věděli, co se stane a jak to dopadne. Pochopitelně v prvních dnech mezi námi panovala obava, že zasáhnou bezpečnostní složky a že na nás právě Alojz Lorenc pošle pohotovostní a zásahové jednotky. Že se tak nestalo, rozhodně nebyla jeho zásluha.
 
PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek

Více o autorovi