Novinky Mediální výstupy

Problémy se v hospodě nevyřeší

(Pražský deník) Senátní kandidát Vladimír Kratina pro Pražský deník: Za sebou má desítky divadelních i seriálových rolí. Teď by se navíc chtěl stát na šest let senátorem. Šestašedesátiletý herec pošilhává po nové štaci údajně kvůli rozpínání jedinců chorobně závislých na moci – tzv. mocižroutů. „Nejsou zdaleka jen v politice, ale ve všech sférách společnosti. Jejich úspěch umocňuje chaos v našem právním řádu. Chtěl bych přispět k jeho zlepšení, a tím ke zkrocení mocižroutů,“ uvedl Vladimír Kratina v rozhovoru pro Pražský deník. O senátorské křeslo se uchází jako nezávislý s podporou ODS.

Tyto senátní volby jsou vaším prvním pokusem o vstup do aktivní politiky?

V zásadě to tak je. V roce 2010 vzniklo v Praze 2 jakési občanské sdružení „za spokojené bydlení“. A já jsem je v jejich průniku do politiky malinko podpořil tím, že jsem byl na zadním místě kandidátky. Jinak jsem nikdy nebyl v žádné straně ani hnutí, ani v pionýru, protože u nás na venkově se to tak nebralo. Tímto typem politiky jsem tudíž zatím nepostižený.

Vnímáte fakt, že ve vašem volebním obvodě je konkurence dost silná? O senátorské křeslo se tam uchází několik podobně laděných osobností, v první řadě pánové Gabal, Hilšer a Michálek.

Já to tak nevnímám. O protikandidáty se nějak zvlášť nezajímám. Volby ani neberu jako nějaký vyhraněný boj. Z podstaty jsem totiž nesoutěživý. Přistupuji k tomu tak, že jsem se v Praze 2 narodil a žiji tady přes 40 let. Chodím tu pěšky, jezdím tramvají, zajdu do vinárny, nakupuji, znám zdejší lidi a povídám si s nimi. Snažím se jim vysvětlit, jak já vnímám svět, co je podle mě dobré sledovat a snažit se napravovat, na čem je dobré trvat. Tak se snažím s lidmi komunikovat a uvidíme, jestli dají na má slova, na můj způsob myšlení. Jinak se nikterak proti nikomu nevymezuji.

Proč jste se vůbec rozhodl jít do voleb?

Vůbec jsem o to neusiloval. Byl jsem osloven už loni na podzim, tedy s velkým předstihem, lidmi z místní ODS v Praze 2 a 3. Nějakou dobu jsem to řešil a nakonec jsem po poradě s kamarády dospěl k tomu, že mi vadí spousta věcí v tom, jak probíhá správa našich věcí veřejných. A zároveň jsem dospěl k tomu, že v hospodě se to nevyřeší, což je jasné skoro každému. Naše společnost bohužel stále trpí určitou apatií a lhostejností ke správě věcí veřejných, což je reziduum bolševika. ODS má myslím necelých dvacet tisíc členů, ale třeba lidová strana v Rakousku jich má dvě stě tisíc. Vysvětluji si to tak, že lidé v déle trvajících demokraciích právě už pochopili, že v té hospodě se to nevyřeší, a proto se na politice aktivně podílejí. Přičemž nemají zrovna ambici být předsedou vlády. Ale scházejí se ve svém rajonu a řeší místní problémy a záležitosti. Já jsem k té nabídce přistupoval z podobné pozice – buď nadávat ve vinárně, nebo se snažit s dalšími lidmi na něčem domluvit a něco prosadit, nebo naopak něčemu zabránit. Třeba právě v Senátu.

Co konkrétně vám dnes nejvíc vadí ve správě veřejných věcí?

Stál jsem v Laterně magice v řadě, když se za sametové revoluce optovalo do Federálního shromáždění. Tam to šlo fofrem, protože to byla vypjatá doba – jdeš, nejdeš. A když to přišlo na mě, tak jsem řekl, že nejdu. Tehdy jsem to tak cítil. Měl jsem dlouhý kožený kabát a vypadal jsem jak revolucionář z Ruska. Byl jsem tehdy takový rebel a zkrátka mi to nějak nedocvaklo. Nicméně celých těch třicet let poměrně podrobně sleduji, jak probíhá správa našich věcí. A v poslední době to ve mně dozrálo, protože pozoruji tendence k něčemu, čemu říkám chorobně ambiciózní mocižrouti. A netýká se to zdaleka jen politiky. Jsou to všichni manipulátoři, intrikáni, takové typy lidí jsou všude – v práci, v rodinách, v každém společenství. Je to i všude ve světě. Tito mocižrouti s námi manipulují marketingovým inženýrstvím. Využívají našich strachů – například z migrace. To jsou společenské jevy, které se mi nelíbí. Těch věcí je ale celá řada.

Kdo je dnes typický mocižrout?

Já to nepersonifikuji. Ptají se mě přímo, jestli je to třeba pan Babiš. On se mi jeví jako typický mocižrout, ale není zdaleka jediný. Jsou na všech úrovních a v celém lidském životě. Přirovnávám to k tomu, když mluvil Jan Werich o lidské blbosti. Říkal, že je věčná a nedá se nad ní zvítězit, ale je třeba s ní bojovat, protože jinak zaplaví celý svět. S tendencemi mocižroutů je to úplně stejné. Jejich existence je lidskou přirozeností určitých charakterových typů. Proto říkám, že je budu krotit a držet v určitých mezích.

Vy ale nástup mocižroutů spojujete se současností. Je to tedy otázka přirozené lidské povahy, nebo spíš aktuální společenské situace?

Je to částečně v lidské přirozenosti, zároveň to ale odráží současný stav. Máme sice plná ústa demokracie, já jsem ale přesvědčen o tom, že je to s ní poměrně vachrlaté. A pro to také existuje řada důkazů. U nás je zkrátka prostor pro mocižrouty, kteří nejsou svázáni pravidly, patřícími k déle trvajícím demokraciím. Řeknu namátkou jeden příklad, kterému bych se chtěl věnovat i v případě zvolení – dělení daňových výnosů mezi centrální správou a samosprávou. Je třeba vymyslet systém, který zúží prostor centrální vládě. Aby všichni nejezdili do Prahy jako k caru gosudarovi a neprosili o peníze. Aby měli své peníze a mohli rozhodovat o svých věcech. Říkám tomu naše peníze blíž k nám. A zpátky k otázce – když se prostor pro mocižrouty zúží, tak do toho dokonce někteří z nich ani nepůjdou.

Má podle vás Senát k prosazení změn dostatečné pravomoci?

Má je obrovské. V našem i mediálním prostoru koluje řada mýtů, a to také o Senátu. Třeba to, že je zbytečný a měl by se zrušit. Nechal jsem si zpracovat údaje, podle kterých jím od vzniku Senátu v roce 2006 prošly desítky tisíc zákonů, novel a nařízení. Z nich asi polovinu senátoři schválili bez připomínek. Druhou polovinu horní komora rozporovala a z téhle poloviny menší polovinu Poslanecká sněmovna přehlasovala. U větší čtvrtiny z té celkové sumy se ale kluci ve Sněmovně chytli za nos a řekli si „no jo, ti kluci z Valdštejna mají pravdu“, a opravili to. A už jen v tom vidím smysl jako hrom. Je to přitom strašně jednoduché – víc hlav prostě víc ví. Takhle prosté vysvětlení smyslu Senátu jsem ale bohužel nikdy od nikoho nečetl. Navíc jsou tam další pravomoci – schvalování ústavních soudců, zákonodárná iniciativa skupiny senátorů, a klíčové je i to, že v případě ústavních zákonů neplatí přehlasování sněmovnou. Senát je tedy skutečná pojistka demokracie, i když to slovo je trochu zprofanované. Je to ale opravdový prostor pro hlídání a prosazování demokratických principů.

Řekl jste, že je vaší přirozeností nesoutěživost. Platí to i o herecké kariéře?

Za čtyřicet let, co jsem v branži, jsem se nikdy neucházel o role, což údajně spousta kolegů dělá. Já jsem byl vždy osloven z nějakých důvodů, které měl režisér, producent a podobně.

Senátorem se buď stanete, anebo nikoliv. Jaké máte plány v případě obou variant?

Momentálně mám na repertoáru asi sedm divadelních představení, většinu v Činoherním klubu. Některé inscenace tam hrajeme přes deset let – třeba Boha masakru. Pokud bych byl zvolen, tak nemusím přes den klidně šest let zkoušet. Po večerech bych mohl hrát a přes den se věnovat senátorské práci. A sem tam nějaké natáčení by se tam nepochybně bez kolapsu vešlo také. Hereckou profesi bych tedy rozhodně neopustil. A pokud bych nebyl zvolen? Víte, hrozně nemám rád věčné kandidáty. Určitě bych se do politiky nehnal znovu.

(Autor: Jan Prokeš)

Celý text na denik.cz