Novinky Mediální výstupy

Školský zákon je plný nesmyslů

(Lidové noviny) Václav Klaus mladší tvrdí, že školský zákon je plný nesmyslů. Nechce ve školkách dvouleté a v běžných základních školách každého. Když ještě učil, chtěl, aby jeho žáci zakreslili v zeměpise do slepé mapy republiky sto řek. Václav Klaus mladší (ODS), který je dnes předsedou školského výboru Poslanecké sněmovny, má na systém a způsoby vzdělávání většinou konzervativnější názory než mnozí reformátoři. Když s ním ale polemizujete, občas vám dá za pravdu a vypadá, že bude o vašem argumentu vážně přemýšlet. Zatím však nemá moc času. Jako poslanec podává návrh novely školského zákona a chystá další. Jeho pohled na hodinky připomíná, že má další schůzku. Tentokrát s ministrem školství v demisi Robertem Plagou.

Co chcete změnit?

To první se týká mateřských škol. Nelíbí se mi, že se mají povinně otevřít dvouletým dětem a že je povinný poslední ročník.

Myslíte, že jako opoziční poslanec získáte pro návrh podporu?

Domnívám se, že to nějakou šanci má, aspoň s tou první částí řada poslanců souhlasí. S druhou, tedy s tím povinným předškolním ročníkem, už méně. Ve sněmovně a konkrétně ve školském výboru je relativně dost lidí, kteří vnímají problémy věcně, aspoň do té doby, než vznikne nějaká jasná koalice a bude se hlasovat podle klubů. Pak má samozřejmě řadový poslanec se svými návrhy šanci menší. Já se ale nechci ve sněmovně jenom povalovat.

Navrhujete stran těch dvouletých nějaké náhradní řešení, třeba víc jeslí?

Nevím, jestli stát uváženě nebo neuváženě rušil jesle, na druhou stranu máme jako jedna z mála zemí placenou rodičovskou dovolenou do tří let. Takže je otázka, co je úkolem státu a co není. Pokud zákonodárce chtěl podpořit matky, aby se mohly vracet do práce dřív, prosím, ale rozhodně to nelze řešit tak, že problém hodíme na mateřské školy, ať si nějak poradí. Ty učitelky jsou připravené na vzdělávání a ne na přebalování dětí. Kromě toho by bylo potřeba stavět kvůli tomu další školky.

Vám se ale nelíbí ani ten povinný předškolní ročník...

Všichni víme, že pětileté děti do školek chodily i předtím, než to byla povinnost. A pro ty, co nechodily a nechodí, protože rodiče nedbají – mimochodem je jich malinko –, stejně musí být k dispozici nějaké sociální programy. Často totiž chodí nepravidelně i do školy. To vyhlášení povinnosti jenom zvyšuje administrativní zátěž ředitelů a komplikuje to život motivovaným rodičům, kteří s dětmi třeba cestují nebo s nimi mají prostě jiný program. A to nemluvím o matkách, co bydlí od školky daleko, mají doma třeba ještě kojence a žádné auto k dispozici.

Co přijde na řadu po školkách?

Když vezmete školský zákon, tak tam máte jeden nesmysl za druhým. Ještě vážnější než ty školky je novela financování regionálního školství. Chtěl bych dosáhnout jejího odložení a vyvolat velkou společenskou diskusi na dané téma.

Možná bychom měli čtenářům připomenout, že zatím dostávají mateřské, základní a střední školy peníze víceméně podle toho, kolik mají žáků, napříště to má být podle toho, kolik opravdu odučí.

Ono se tohle téma možná nebude zdát čtenářům dost sexy, ale pro to, jak budou naše školy vypadat, je dost zásadní. Já jsem přesvědčen, že školy mají být nadále financovány plus minus podle počtu žáků, protože my přece platíme daně kvůli vzdělávání žáků a ne kvůli udržování institucí. České školství mělo řadu nedostatků a můžeme se dohadovat, jak bylo nebo nebylo podfinancované, ale žádná velká finanční krize tady nebyla. Počet dětí je dán a školy se nedostaly do situace, kterou známe třeba ze zdravotnictví, že se systém najednou hroutí, vláda zasedá v noci a ministr financí musí dosypat pět miliard za státní pojištěnce.

Jenže na vesnici nebo na malém městě škola třeba nedá dohromady dost žáků, a přesto by nebylo dobré, aby zanikla...

Já vám něco řeknu. Na dítě v základní škole má resort asi tak 55 tisíc korun ročně. Když je budeme opravdu posílat tam, kam to dítě chodí, a kraje nebudou s částkou čarovat, měla by s těmi penězi vyjít i škola, která má deset nebo dvacet žáků. Protože takové věci jako topení nebo vodné platí obec. Ano, u těch opravdu maličkých vesniček bych třeba lehounce normativ zvýšil, protože jsem vlastenec a vím, že je hezké, když má vesnička i školu. Ale v zásadě mají být věci jednoduché a systém spravedlivý. Ne že si každý ředitel s poloprázdnou školou vylobbuje víc peněz. Úředník nemá rozhodovat, kde škola ještě má být a kde už ne. Ono to bylo něco jiného za komunistů. Tehdy stát neplatil podle počtu žáků, ale podle nákladů. Jenomže měl zároveň dostatečnou moc tady školu zřídit a onde zrušit, protože už se opravdu nevyplatí. To, co se chystá teď u nás, je jakýsi kočkopes. Nákladový systém bez té tvrdé autority.

Vy se taky dost vymezujete vůči inkluzi.

Já slovo inkluze popravdě řečeno nesnáším, protože to, že děti s nějakým handicapem chodily do normálních škol, tady vždycky bylo a bude.

O co vám tedy jde?

Aby dostali slovo taky ředitelé. Nemá každý nárok chodit do školy s ostatními. Tahle lidská práva neuznávám. Já uznávám právo na život, na to, že nikdo nesmí ubližovat druhému, právo na majetek. Ale právo na bydlení nebo vzdělání, to už vám musí někdo dát. Ředitel základní školy má mít možnost říct – tohle dítě není schopné našeho vzdělávacího procesu. Tím neříkám, že by neměl udělat, co je v jeho silách, jde mi o to, aby neměl tu povinnost.

A máte nápad, jak ho motivovat, aby se aspoň snažil?

Já jsem mluvil o 55 tisících na rok a žáka. Ve skutečnosti máme ale na regionální školství 120 miliard. Když je vydělíme počtem žáků, tak dostaneme asi 70 tisíc na žáka. Polštář tedy existuje. Můžeme říct, že na nějaké dítě pošleme třeba 290 tisíc, což by byla skutečně motivační suma. Přitom nebudeme ředitele běžné školy nutit, aby je vyúčtovával jen za přesně předepsané pomůcky. Jde o to, aby si ten ředitel mohl rozhodnout, kolik dá učitelce, která to chce s dítětem zkusit, kolik na něco jiného. Jinak je ale třeba připomenout, že náš systém speciálního školství, včetně těch praktických, dříve zvláštních škol, nebyl vůbec špatný.

Jeho problém byl, že zvláštní školy měly v očích některých rodičů punc sociálně vyloučeného prostředí. To třeba rodiče postiženého dítěte, kteří sami mohou být i vysokoškoláci, těžko skousávají. Nedivme se.

V tom máte velkou pravdu. Takové stigma ty zvláštní školy opravdu měly a část rodičů se s tím dovede těžko psychologicky vyrovnat. Kromě toho jsou tu hraniční případy. Já ale jen tvrdím, že každý nemá absolutní právo vyžadovat cokoli. Měl by tam být souhlas druhé strany, toho ředitele. Škola musí vědět sama, kolik takových dětí zvládne a jestli vůbec.

Mimochodem, zvýšené dotace na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami dostávaly školy vždycky, tedy i před tak zvanou inkluzí.

To ano, ale navýšení nebylo tak velké.

Teď mohou získat víc, ale za cenu značného papírování.

Nelíbí se mi, že nějaký chudák z pedagogicko-psychologické poradny, který má na dítě stejně málo času, rozhoduje, že žák potřebuje přesně tohle a tohle za tolik a tolik, a ty žádosti se posílají sem a tam.

Měl jste někdy ve škole, kde jste řediteloval, dítě s handicapem?

Měl, dokonce s vážným, ovšem nikoliv mentálním. Na našich gymnáziích jsme mívali velký převis uchazečů, takže se přirozeně do školy dostali jen nadaní.

Byl jste ředitelem víceletých gymnázií. Co si o nich myslíte jako politik?

Systémový prvek to určitě není. Když křičíme o nutnosti inkluze, víceletá gymnázia jdou přesně opačným směrem. Představují exkluzi, naprostou separaci. Vznikla v devadesátém roce, když nikdo ještě moc nevěděl, co a jak. Stát ještě přesně nevěděl, co chce.

Co by měl stát chtít?

Myslím, že by se měl soustředit na patnáctileté. Aby byla jistota, že se za ty nemalé peníze, které daňoví poplatníci na školství vynakládají, skutečně něco naučili. Aby plus minus každý uměl číst s porozuměním, počítat, aby se domluvil anglicky. To se moc neřeší, po páté třídě základní školy jako by se systém rozpadal.

Ale jak se má stát starat?

Je třeba sledovat výsledky, testovat, podporovat, libovat si, když se věci zlepšují, a mluvit o tom, proč se nelepší.

Není problém druhého stupně, a někdy i středních škol, že děti neučíme to, co budou potřebovat, co je může zajímat, ale to, co rozhodli akademici? A ještě často zbytečně podrobně a v nesmyslném množství, přičemž devadesát procent žáci stejně okamžitě zapomenou?

Máte velký kus pravdy. Je to trochu hypertrofované. Na druhou stranu ve škole nemá být všechno jenom lehké a zábavné. Já když jsem učil hydrologii republik, tak jsem žákům samozřejmě řekl spoustu věcí o tom, jak my jsme tady trošku nahoře nad tou Evropou a ty řeky od nás odtékají, ale taky jsem chtěl, aby do slepé mapy uměli zakreslit sto řek.

Sto řek?

Jo, je to hodně. Samozřejmě ti šprti to nějak dotáhnou, děti, které zajímá zeměpis, taky. Jiní jich samozřejmě řadu zapomenou, ale mám pocit, že pak už vědí, když jedou po Moravě, že tam asi bude spíš Bečva než Berounka.

Nebyly tyhle vaše nároky součástí vašeho někdejšího neporozumění s Martinem Romanem v Novém PORG?

No tak asi částečně ano, ale já jsem byl přesvědčený, že školy mají vzdělávat. Koneckonců je to už čtyři roky.

Skončeme tím, co byste ještě chtěl na českém školství změnit jako politik.

Určitě se chci podívat na zákon o pedagogických pracovnících, který znemožňuje učit spoustě schopných lidí z praxe. Nutí je dál studovat, což nedostatkoví chemici nebo fyzikové vždycky netouží a někdy by jim to ani nic nedalo. Taky jsem vždycky nenáviděl, že ředitel má studovat ještě nějaký management, z čehož dobře žijí jenom pedagogické fakulty. Naštěstí už jsem byl na to starý a příliš dlouho ve funkci, takže jsem to dělat nemusel. Jinak bych byl asi skončil.

(Autor: Radka Kvačková)