20. září 2016

Nechceme rozvrat trhu s byty. Natož ghetta

Zdá se, že ministryni Marksové nestačí neuspokojivý stav v oblasti podpory bydlení na ubytovnách, kde stát platí několik miliard ročně za často předražené, pro soukromé provozovatele extrémně výhodné a pro klienty málo motivační bydlení.

 
Místo aby se tuto nevyhovující situaci pokusila změnit, navrhuje zcela rozvrátit i trh s byty a zkomplikovat situaci obcí a měst zavedením nového zákona o sociálním bydlení. Ten by podle zatím zveřejněných informací uložil všem obcím povinnost zajistit na svém území cenově dostupné bydlení pro sociálně znevýhodněné osoby.
Ani se neodvažuji uvažovat o tom, že by si paní ministryně mohla myslet, že tímto zákonem všechny problémy s bydlením těchto osob vyřeší. Opak by byl pravdou. Paní ministryně zamýšlí dát byt skoro každému, kdo natáhne ruku. Ta myšlenka je strašná, a to nejméně ze tří důvodů. Zaprvé je absolutně nespravedlivá pro ty, kdo celý život pracovali, a když se za svým úsilím ohlédnou, nutně je napadne otázka, proč to vlastně dělali, když stačilo dospět do složité situace a natáhnout ruku. Zadruhé je demotivující. Společnost ztratí jeden ze svých základních principů či pravidel, totiž že ti pilní a pracovití snáze zajistí potřeby své rodiny než ti líní. A zatřetí je na myšlence ministryně Marksové strašné, že přenáší odpovědnost na obce a města, aniž by se stát aspoň zamyslel nad tím, jak mají tomu požadavku vyhovět. Vytvořit pro něco podmínky, to stát neumí, ovšem na hrozbu milionových sankcí nezapomněl.
 
Rozumní starostové už to řeší
 
A tak pokud by byl takový zákon nakonec schválen, jako že všichni rozumní starostové věří, že nebude, to nejspíš roztočí další peklo dotačního financování v rozměru desítek miliard korun, tentokrát ve jménu vytváření povinného fondu sociálních bytů v obcích a městech, ovšem zcela bez ohledu na to, jestli takové byty skutečně potřebují. Ministryně Marksová je v čele pachatelů dobra přesvědčených o tom, že jsme nebo spíš máme být všichni stejní. Proto zřejmě předpokládá, že i obce a města jsou všechny stejné. Jenže ony nejsou, a navíc rozumní starostové už dávno – aniž by k tomu potřebovali pokyn od státu – se znalostí místních podmínek a možností otázku sociálního bydlení řeší. A stát jim většinou hledání neusnadňuje, ale ztrpčuje. Že by na pokyn paní ministryně stát ze dne na den obrátil, se asi moc očekávat nedá. Mohl to udělat už dávno a žádný zákon k tomu nepotřeboval.
 
Spíš znovu přibude povinností obcím a městům a na vyvolaný nátlak bude stát dodatečně řešit největší problémy. Rozhodně bych na místě paní ministryně nebyl tak zpupný, abych řekl, že všude musí platit stejný recept a že řešení problémů sociálního bydlení musí být všude podle jedné šablony. Podmínky v jednotlivých lokalitách, ale i podmínky konkrétních lidských příběhů jsou tak odlišné, že je nelze spoutat do žádného zákona. A tak by stát měl v maximální míře vytvořit podmínky, které by pomáhaly místní veřejné správě situaci řešit se znalostí místní reality. Nařízený postup, který naučí lidi, že se o bydlení nemusí už nikdy starat, a pod hrozbou sankcí donutí obce řešit situaci tím nejnákladnějším způsobem, je opravdu k ničemu. A ODS nebude asistovat, jestli chce sociální demokracie s Babišovým hnutím jít cestou mnoha západních zemí, které před lety přesně tímto způsobem vytvořily svá ghetta, v nichž se ani nemluví úřední řečí té které země.