0
21. února 2017

Jana Černochová: Naše bezpečnost závisí na kontinuitě a stabilitě

(Pravý břeh) Česká armáda odpovědně plní své úkoly, ale podepsaly se na ní překotné a místy nedotažené reformy. To je třeba napravit: Musíme si klást správné otázky, střízlivě reagovat na vývoj bezpečnostního prostředí a také plnit své spojenecké závazky.

 
„Jedině politika opřená o způsobilou armádu může vyvésti svůj národ bez pohromy z bouřlivých dob, ale také jedině armáda opřená o své politické vedení se může náležitě uplatniti... Armádě se dostane ze strany vlády všemožné podpory finanční, politické i mravní...“ píše profesor Jan Kapras, předseda Národní rady československé, v dnes již klasické knize Armáda a národ (1938), která byla vydána u příležitosti 20. výročí založení ČSR. Přesně vystihuje vztah politiky a armády. Oba tyto rozměry státu mají sloužit – politika ke správě státu postaveného na hodnotách, jako jsou demokracie a svoboda, a armáda k tomu, aby tyto hodnoty spolu s jeho občany hájila.
 
Odpovědná armáda, neodpovědné politické vedení
 
Česká republika je z pohledu bezpečnosti ukotvena snad nejlépe v historii. Severoatlantická aliance nám poskytuje silnou oporu a také udržuje systém odpovědnosti a silných závazků. Další významnou kotvou je Evropská unie, jež podporuje prostor míru a prosperity v naší oblasti, která tradičně fungovala jako nárazníkové pásmo. Dokud se vztahy a činnosti těchto organizací doplňují, je to pro nás dobré. Jakmile by si ale začaly konkurovat, nastal by problém. I proto je nutné přistupovat odmítavě ke snahám budovat jakousi evropskou federální armádu.
 
Naše armáda byla od vstupu do aliance opakovaně nasazena v zahraničí – v akcích, které sloužily k zajištění širší bezpečnosti v EU i v celém atlantickém prostoru. Své povinnosti tedy dosud plnila odpovědně. Na jejím stavu se ale bohužel negativně podepsaly překotný vývoj od vstupu do NATO, ekonomická krize i dnešní rozkolísání rozpočtu. A s nimi i rozpad plánování, odchody zkušených expertů, akvizice. A v neposlední řadě proces profesionalizace, která se namísto způsobu modernizace stala prostředkem, jak si vybrat dividendu.
 
Za dnešní stav armády nemůže tato vláda. Tato vláda je ovšem odpovědná za to, že dostatečně nevyužívá možností rostoucí ekonomiky a všeobecné ochoty zlepšit péči o ozbrojené síly.
 
Za dnešní stav armády nemůže tato vláda. Tato vláda je ovšem odpovědná za to, že dostatečně nevyužívá možností rostoucí ekonomiky a všeobecné ochoty zlepšit péči o ozbrojené síly. Pokud by tomu tak nebylo, ministr obrany by například dvakrát po sobě neodmítl navýšení svého rozpočtu.
 
Pokud jde o rozpočet, nikdy jsme nebyli schopni splnit to, co jsme spojencům v roce 1999 přislíbili – vydávat dvě procenta HDP na obranu. Samozřejmě, nejde o samospásný nástroj, který vyřeší všechny problémy. Je však klíčový pro zajištění stability a kontinuity navzdory výkyvům v ekonomických cyklech. Uzákonění tohoto výdaje, které ODS navrhuje, je smysluplné. Nebude to nicméně jakýsi absolutně vymahatelný „věčný článek“, nemůže fungovat bez širšího politického konsensu.
 
Neustálé hledání optima
 
Dostatek peněz na armádu ovšem ještě neznamená, že jsou správně a efektivně vynakládány. Bez shody na tom, proti jakým ohrožením armádu budujeme, a jak má tedy vypadat, skoro nemá smysl rozpočet zvyšovat. A stav v této oblasti zdaleka není ideální. Plány na reformu by tu byly: Jak by měla armáda vypadat popisovala již Bílá kniha o obraně, schválená vládou za dob ministra obrany Alexandra Vondry. Na konci roku 2015 na ni pak navázala detailní Koncepce výstavby Armády ČR.
 
Potud vše v pořádku. Problém ovšem je hlavně to, že se nedaří plnit harmonogram reforem – mnohé akce plánované již na letošní rok jsou odsouvány, a přitom jsou zařazovány jiné, které zatím měly počkat nebo v materiálu vůbec nejsou. Bylo by proto víc než vhodné Bílou knihu o obraně zrevidovat (to se původně mělo stát do pěti let od přijetí, tedy v roce 2016) a s využitím stejné metodologie na ni navázat. Cykličnost zpracovávání obdobných koncepcí je ostatně výrazem strategické kultury. Je v nich nutné zachycovat vývoj bezpečnostního prostředí a zahraniční politiky státu a jejich vliv na podobu armády. Nesmí jít o skoky, ale o kontinuální proces hledání optima pro nejistou budoucnost.
 
Jakmile by si EU a NATO začaly konkurovat, nastal by problém. I proto je nutné přistupovat odmítavě ke snahám budovat evropskou federální armádu.
Od roku 2005 je Armáda České republiky plně profesionální. Nezmizela sice branná povinnost, připravenost záloh rozšířit ozbrojené síly ale povážlivě poklesla. Dostali jsme se tak do situace, kdy máme sice kvalitní – byť stále ještě podfinancované a jen částečně modernizované – jádro, pokud by ale došlo k jeho většímu nasazení, scházel by nám dostatek vycvičených osob, které by jej mohly doplnit.
 
Jedním z důvodů je dlouhodobé podcenění budování aktivní zálohy. Díky aktuálně realizovaným změnám, navrženým ještě za Alexandra Vondry, se daří tuto klíčovou složku postupně revitalizovat, i když toho ještě hodně zbývá. Například jde o vytváření míst záložníků ve štábech tak, aby mohly být v případě potřeby rozšířeny, a mohlo se tedy doplnit jádro a zvýšit operační tempo.
 
Reformy mají být koncepční
 
Nyní je v módě volat po obnovení základní vojenské služby. Jde ovšem jen o další politické hazardování s armádou, která se stále ještě vyrovnává s profesionalizací, provedenou před více než deseti lety. Často je navíc spojeno s nostalgií, že armáda by „z mladých udělala chlapy“ – má tedy jít o jakýsi socializační nástroj. K tomu si ale přece stát armádu nezřizuje! Obnovování základní vojenské služby by navíc zpomalilo všechny vitální změny, které v armádě probíhají, a minimálně krátkodobě by vedlo k jejímu oslabení.
 
Nesmí jít o skoky, ale o kontinuální proces hledání optima pro nejistou budoucnost.
Účast občanů na obraně je přesto klíčová: Občané doplňují řady ozbrojených sil i bezpečnostních sborů a jedině připravení občané mohou rozšířit řady jednotlivých složek v případě krizí. Proto je záhodno na dobrovolné bázi shromažďovat informace o zájmových kroužcích s brannou tématikou (kynologové, parašutisté, radioamatéři a podobně). V případě rozsáhlejší krize jsou totiž zapotřebí specialisté, jejichž vzdělávání a příprava trvá dlouho. Bylo by také dobré zavést až několikatýdenní soustředění pro středoškoláky, kde jim příslušníci ozbrojených sil i integrovaného záchranného systému mohli ukázat, co dělat v případě krize, jak poskytovat první pomoc a podobně.
 
Pro bezpečnost i obranu je klíčová stabilita a kontinuita. Je na politicích, aby se v této oblasti vzdělávali a s armádou spolupracovali. Nikoli aby si hráli na vojáky a snažili se vést vojska do bitev, ale aby vytvářeli podmínky pro rozvoj schopností, podrobovali požadavky armády kontrole a kladli správné otázky.
 
Jana Černochová, 73

Jana Černochová, 73

Více o autorovi