Novinky Mediální výstupy

Paní ministryně dokázala v rozhovoru dokonale odkrýt svůj extrémně levicový "pohled na svět", své uvažování o roli státu, nazírání na trh, na podnikatele, zaměstnavatele, každého z nás. Protože má paní ministryně aktuálně vliv a moc toto své vidění světa uvést do reality, neměl by rozhovor nechat klidným nikoho od liberální pravice až po umírněný "levý střed". 

 

Po přečtení rozhovoru by člověk neznalý českých poměrů mohl nabýt dojmu, že žijeme téměř v podmínkách tvrdého "dickensovského" kapitalismu, kde zaměstnanci nemají nebo neumějí využít vůči zaměstnavatelům svých práv, neexistuje ochrana zaměstnanců v případě propuštění, zaměstnanci si nemohou dovolit marodit a celý sociální systém je kvůli pravicovým vládám v rozkladu. 

 

 

Paní ministryně se v rozhovoru hlásí k silnému sociálnímu státu, který k nám dle jejích slov kulturně patří a silný má být proto, aby dokázal zachytit člověka v potížích. Aniž bych chtěl paní ministryni chytat za slovo, už použitá terminologie dokládá, jak o sociálním systému uvažuje. Fatálním problémem všech rozbujelých sociálních systémů zhýčkaných evropských zemí je přece právě ta skutečnost, že sociální systém člověka v nesnázích "zachytí a už nepustí", namísto toho, aby fungoval jako trampolína, která se snaží člověka vrátit do normální situace, kdy přestane být závislý na státu. 

 

Často nemá takový člověk k návratu do normálu ekonomickou, ale ani psychologickou motivaci, neboť se z něj – terminologií dnešní sociální politiky – už nestává sociální případ, ale (politicky korektně) klient sociálního systému. Je-li někdo klient, pak má přirozeně nároky. S tím se ruku v ruce vytrácí důraz na výkon a celá společnost se stává takzvaně nárokovou. Zamyšlení nad tím, že štědré a přebujelé evropské sociální systémy jsou jednou z hlavních příčin migrační krize, v rozhovoru nenajdeme už vůbec. 

 

Místo toho paní ministryně v odpovědích lamentuje nad tím, že minulé pravicové vlády způsobily rozvrat sociálního systému, který dnes dává její socialisticko-korporativistická vláda dohromady. Takové konstatování by mohlo vzbudit naději, že se pravicovým vládám skutečně povedlo radikálně umenšit a zracionalizovat sociální systém, který je dlouhodobě neufinancovatelný. 

 

Oběma pravicovým vládám se při jejich koaliční křehkosti podařilo, a buďme za to rádi, alespoň na čas stabilizovat rostoucí výdaje, zpřísnit vyplácení sociálních dávek, snížit jejich zneužívání (například vyplácení nemocenské až po prvních třech dnech nemoci) a zavést do sociálního systému motivační prvky (povinnost pro příjemce dávek v nezaměstnanosti odpracovat několik hodin pro svoji obec). Na hlubší, systémové a strukturální změny sociálního systému však pravicové vlády – bohužel – sílu neměly. Hovořit o rozvratu sociálního systému v podmínkách Česka je zkrátka nonsens, nesmysl, možná totální neznalost paní ministryně, možná víra, že několikrát opakovaná lež se stane pravdou. V roce 2013, ve kterém podala demisi vláda Petra Nečase, dosáhly vynaložené mandatorní sociální výdaje a výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti výše 561 miliard korun, což se blížilo polovině celkových výdajů státního rozpočtu. Vy dělí me-li částku jdoucí na sociální dávky a penze počtem obyvatel Česka, vyjde nám pro minulý rok neuvěřitelné číslo 47 tisíc korun na jednoho obyvatele včetně nemluvňat. I při vědomí, že jsou v této částce započteny penze, jde o velmi vysoké číslo. O jakém rozvratu sociálního systému tedy paní ministryně hovoří? Jediný rozvrat, který v souvislosti se sociálním systémem hrozí, je rozvrat veřejných financí, které budou spolu se stárnutím populace stále více zatěžovány výdaji sociálního charakteru. 

 

Trh práce nevnímá paní ministryně jako místo, kde se setkává nabídka práce s poptávkou po práci a kde každý zaměstnanec vstupuje do dobrovolného smluvního vztahu se zaměstnavatelem. Český trh práce je podle Marksové Tominové místem, kde silní zaměstnavatelé využívají slabých zaměstnanců a nízké odborové organizovanosti dokonce i k zastrašování zaměstnanců. Její optikou jsou zaměstnavatelé vykořisťovateli a zaměstnanci mají vždy a za každých okolností na něco nárok. Je tak prý třeba zvyšovat ochranu zaměstnanců vyšší kontrolou zaměstnavatelů, využívat více antidiskriminační zákon a větším odstupným chránit dlouholeté zaměstnance. Že je to nejlepší recept, jak odradit zaměstnavatele od tvorby nových pracovních míst, a motivace vyhazovat zejména mladší ročníky, čímž si i u nás vyrobíme evropský problém vysoké nezaměstnanosti mladých, už paní ministryně nedomýšlí. 

 

Neuvěřitelné úvahy 

 

Za zmínku stojí i věta paní ministryně, že nezná případ, kdy by zvyšování minimální mzdy mělo negativní dopady. Takové tvrzení není jen nepravdivé, je i hloupé. V zemi, kde existují velké rozdíly v průměrné mzdě i v úrovni zaměstnanosti mezi jednotlivými regiony, není plošné a skokové zvýšení minimální mzdy neutrálním krokem. Postihne zejména nízko kvalifikované pracovníky z regionů s nadprůměrně vysokou nezaměstnaností. 

 

Ekonomický výzkum to dokládá jasně. Zkušenosti z reality pak ukazují, že země bez institutu minimální mzdy mají obvykle nižší nezaměstnanost. 

 

Podobných a těžko uvěřitelných úvah jdoucích proti elementárním ekonomickým zákonitostem obsahuje rozhovor ještě celou řadu. Bojím se ale, že ztrácíme citlivost podobné excesy vnímat a motivaci na ně reagovat. 

 

Levice dokázala v minulosti jakýkoli krok pravicové vlády odstřelovat za pomoci často nevybíravých a populistických hesel, vzpomeňme na zavedení poplatků u lékaře. 

 

Ta samá levice na nás provádí nefunkční socialistické experimenty a my jsme zticha. Touto letargií otevíráme cestu socialismu a svým mlčením podobné kroky legitimizujeme. Změňme to, dokud je čas.