Novinky Mediální výstupy

Všichni, kdo nabízejí jednoduché recepty, lžou. Žádné snadné řešení imigrace není. Nejsou jím ani kvóty, i když jsou vydávány za „dobrovolné“. Není jím ani přenesení problémů s uprchlíky, které mají některé evropské země, do všech ostatních zemí. Rozhodně řešením není ani to, co premiér Sobotka „vyjednal“ v Bruselu. A určitě to není v zájmu České republiky.

 

Premiér nepřivezl záruky, že „dobrovolné“ přemístění uprchlíků na naše území bude mít dočasný charakter. Migrační vlna nekončí, na hranice Evropy se valí statisíce uprchlíků a další miliony na to čekají. Bude tedy pokračovat i tlak na ČR, aby si donekonečna přerozdělovala další uprchlíky. Premiér neví, jak budou uprchlíci vybíráni, do jaké míry v tom budou naše úřady nezávislé a nakolik do toho budou naopak zasahovat orgány EU. Detaily „dobrovolného“ přemístění se nebudou řešit na bilaterální bázi, ale bude je koordinovat Rada ministrů EU.

 

Premiér také neví, jak bude zabráněno sekundárním pohybům uprchlíků, tak aby od nás neodcházeli třeba do Německa, což by zvyšovalo tlak na uzavření hranic. Fakta ukazují, že k tomu bude docházet: v roce 2014 překročilo 170 tisíc migrantů z Blízkého východu a Afriky hranici do Itálie. Pouze necelých 65 tisíc z nich požádalo v Itálii o azyl. Ostatní použili Itálii jako tranzitní zemi a odešli jinam. To je důvod, proč např. v Německu registrovali více než 200 tis. žádostí o azyl na vnější schengenské hranici, i když je Německo vnitřní zemí společného hraničního prostoru.

 

S tím jsou spojeny následující otázky: Který stát bude odpovědný, pokud žadatel, který má být relokován, odcestuje do jiného členského státu? Má vláda informace o zájmu uprchlíků o relokaci do naší země? Pokud ne, je tento „dobrovolný systém“, na který B. Sobotka v Bruselu kývl, úplný nesmysl. Česká republika již po léta navíc dobrovolně uprchlíky přijímá. To, co chce nyní vláda udělat, jde nad rámec našich současných možností. Jak vláda hodlá navýšit současné kapacity azylových zařízení, která jsou již nyní přetížena? A kolik to bude daňové poplatníky stát? Na tyto otázky premiér Sobotka žádnou odpověď nenabízí.

 

Kvóty a přerozdělování řešením nejsou. Opatření, která je nutno udělat, ale jasná jsou. Reakci na uprchlickou vlnu lze rozdělit do několika kroků, které musejí evropské státy řešit souběžně: 

 

1. Potírat organizovaný zločin, pašeráctví a obchod s lidmi a důsledně chránit vnější hranice Unie. EU již zahájila vojenskou operaci EU NAVFOR, která má rozbít kriminální sítě pašující běžence a snížit počet obětí na moři. Počáteční fáze operace zahrnuje hlídkování v mezinárodních vodách a sběr zpravodajských informací o pašeráckých sítích, sledování a blokování nelegálních převodů peněz. 

Odhaduje se, že např. ISIS na nelegální migraci vydělává až 323 milionů dolarů ročně. Pašeráci si účtují 800 až 1000 dolarů za osobu za cestu do Libye a dalších 1500 až 1900 dolarů za cestu přes Středozemní moře.

 

V další fázi operace by mělo dojít k vyhledávání a zabavování podezřelých plavidel a jejich likvidaci. Vzhledem k tomu, že se předpokládají akce v libyjských výsostných vodách, je nezbytný souhlas Rady bezpečnosti OSN a libyjských úřadů. To není vůbec jednoduché, v RB OSN hrozí ruské veto, v rozpadlé Libyi se musí jednat s tobruckou i tripoliskou vládou, popř. zvolit jiné řešení. Zaměřme síly na získání tohoto mandátu. Je to potřebné, byť jistě složitější než od zeleného stolu nadiktovat kvóty, které nic nevyřeší.

 

2. Vyhlásit informační válku. Migrační krize je do jisté míry hybridní válkou, je částečně také informačním bojem. Známým aspektem migrace je, že mj. přináší riziko šíření radikálního islámu a terorismu. Pašeráci přes webové portály a sociální sítě pořádají nábory pro nelegální cestu do Evropy. EU by měla zahájit svoji informační kampaň a vysvětlovat podmínky získání azylu, zákonné povinnosti žadatele, postihy v případě nedodržení, bezpečnostní rizika na cestě do Evropy a možné alternativy. 

 

3. Omezit sociální výhody a zvýšit tlak na integraci. Jednou z příčin atraktivity evropských zemí pro uprchlíky je rozvinutý sociální systém a výhody, které imigrantům poskytuje. Na rozdíl od minulosti zde mohou téměř bez povinností těžit z velkorysé podpory, která je jen minimálně vázána na vlastní snahu a výkon ve prospěch společnosti. Nezřídka je možné dosáhnout příjemného ekonomicko-sociálního zabezpečení, a přitom bojovat proti hostitelské zemi, jejím pravidlům hry, její kultuře. Toto nesmí být nadále možné. Je potřeba snížit atraktivitu imigrace, protože stále platí, že jednoznačně největší skupiny uprchlíků tvoří ti, kteří sem přicházejí z ekonomických důvodů. 

 

4. Rozvinout pomoc v konfliktních regionech. Měli bychom zkonkretizovat plány na vybudování azylových táborů na severu Afriky a na Blízkém východě, které by tvořily jakousi bezpečnou nárazníkovou zónu vůči nebezpečné a drahé variantě ilegální migrace do EU. Není to nic jednoduchého, protože řada zemí v tomto regionu se rozpadla. Je potřeba se soustředit na ty, které fungují a samy mají s uprchlíky problém (např. Alžírsko). V zájmu evropské bezpečnosti bude nutné zvažovat i vojenskou přítomnost v nestabilních oblastech. Pak by bylo možné provádět předběžnou kontrolu těch, kteří by měli případně nárok na azyl v EU. Zároveň bychom tím vytvořili místa, kam by se mohli vrátit ti, kteří jsou z Evropy vyhoštěni. Jde tedy o to, vytvořit přímo v regionu prostory bezpečí, zdravotní péče a snesitelných životních podmínek.

 

5. Reformovat návratovou politiku. Návratová politika potřebuje nutně změnit, není dnes koncepčně řešena. Je nutná spolupráce se zdrojovými zeměmi (což ale není vždy dobře možné, protože řada z nich se rozpadla a chybí centrální vláda). Dobrým příkladem je Španělsko, které v letech 2006 až 2008 řešilo migrační vlnu na Kanárské ostrovy. Dohodlo se s Marokem a Mauretánií a obě země se podílely na tom, že se podařilo vlnu migrantů zastavit. Stejně tak se o to musí snažit Evropa dnes. 

 

Řešení uprchlické krize není jednoduché. Bude trvat mnoho let, bude nákladné, bude politicky složité a ponese v sobě i tak určitá bezpečnostní rizika. Nedělat nic nebo se schovávat za jednoduchá „řešení“ typu kvót je nebezpečné. Ohrožuje Evropu a ohrožuje i Českou republiku. Před uprchlíky nelze uprchnout ani se nikam schovat. Je potřeba aktivně jednat. I naše země se musí na hledání skutečného východiska z dnešní krize podílet. Ale ne přikyvováním nesmyslným bruselským nápadům a „dobrovolným“ přenášením problému na naše území.