Novinky Mediální výstupy

Do eurozóny bychom vstupovat neměli

Dejvice – Není nic tajného, že europoslanec Jan Zahradil miluje rock a metal. Zkusili jsme zapátrat, kde má jeho vztah k hudbě vlastně kořeny. S lídrem kandidátky ODS do Evropského parlamentu se scházíme u budovy, kde se dříve nacházel hostinec Houtyš. Před revolucí se tu setkávali umělci, brzy se z této poměrně obyčejné hospody stalo významné kulturní středisko ČSSR. Od sedmnácti let sem chodil také Jan Zahradil. Dnes jsou sice v domě jen kanceláře, před rokem tu ale majitel nechal vyrobit pamětní desku př

Sešli jsme se v hospodě nedaleko Houtyše, asi ne úplnou náhodou. Jaký k tomu místu máte vztah? 

V druhé polovině 70. let jsem chodil na Gymnázium Jana Keplera. O rok výše chodil Honza Fischer, syn slavného textaře Ivo Fischera. Honza hrál na bicí ve skupině Bluesberry. Když mi bylo 17 let, vzal mě do téhle hospody Houtyš, kde jsem omámen poznával hanspaulskou hudební scénu. Vzešly odtud kapely jako Žlutý pes, Krausberry, Yo Yo Band a další. Později v 80. letech to trochu uvadalo, ale do té doby to bylo nezapomenutelné. 

Jak těžké bylo se do té komunity dostat? Předpokládám, že mezi sebe nepustili každého. 

To bylo právě díky Honzovi Fischerovi, který tam měl renomé. Díky tomu mě nebrali jako přivandrovalce. Docela běžně se stávalo, že tam přišel někdo úplně cizí a většinou mu brzy dal někdo najevo, že tam nepatří. My jsme na ty muzikanty koukali úplně nábožně, proti nim jsme byli druhá liga. 

To vás nikdy nelákalo taky začít na něco hrát? 

Zkoušel jsem hrát na bicí, přišlo mi to jako nejjednodušší nástroj. Ale protože jsem netrénoval, tak jsem to nikam nedotáhl. Nechal jsem toho, od té doby je ze mě jen konzument hudby. 

Říká se, že pivo tam chutnalo hrozně. 

To nám v té době bylo jedno, my jsme byli rádi, že nám vůbec nalili. 

Tam se asi děly hodně bizarní věci, že? 

Richard Dvořák, klávesista ze Žlutého psa, tam třeba přivezl tlustou učebnici jazzových standardů ze slavné americké akademie v Barklee. Leželo to tam na pianu a hrálo se z toho, to byly naprosto úžasné věci. Hrály se tam všechny možné žánry. 

To věřím. A taky se tam asi hodně pilo. 

Každoroční zážitek byla soutěž o sto jarních piv, kdy se soutěžilo o to, kdo je dokáže vypít nejrychleji. Většinou vítězil basista Honza Špička z Bluesberry, to byla taková tělnatá postava. Stačily mu čtyři večery. Bohužel se pak ta komunita lidí rozpadla, hodně z nich se odstěhovalo jinam. 

Ale dnes je Houtyš zase v kurzu, před rokem byla odhalena pamětní deska a konal se tu i festival. Přišel jste na něj? 

Samozřejmě! Na pódiu se vystřídaly všechny tehdejší kapely. Potkal jsem tu po 25 letech spoustu lidí, byl to takový třídní sraz. 

Když vás poslouchám, tak mi k vám to sterilní prostředí Evropského parlamentu prostě nepasuje. Že vy tam trochu trpíte? 

Moje pětaosmdesátiletá matka mi dnes říká: Když ti bylo dvacet, tak jsem si vždycky myslela, že tě ta hudba přejde. Ale ono je ti padesát, to už tě asi nepřejde nikdy. A má pravdu. 

Proč by vás lidé do Evropského parlamentu měli zvolit? 

Máme tam takovou frakci Aliance evropských konzervatistů a reformistů, kterou jsme postavili na zelené louce před pěti lety. Jde o velkou nadnárodní stranu. Je to velký rozdíl mezi ostatními stranami v ČR, protože díky té straně můžeme poměry skutečně změnit. To, co se dnes na nás z Evropy valí, celé EU škodí. 

V tom se možná voliči budou obtížně orientovat, nemyslíte? 

To je pravda, když někoho potkám na ulici, tak ho nezajímá rozdíl mezi evropskými konzervativci, socialisty a lidovci. Ale pro praktickou politiku je to důležitá věc, protože když nemáte v Bruselu vlastní zázemí, tak nic nezmůžete. Proud vás unáší. Po volbách se tedy chceme v té naší nadnárodní straně rozrůstat, i přes to, že nám všichni v roce 2009 prorokovali rychlý konec. Až se jednou budu ohlížet, co za mnou v té politice zůstalo, tak tahle politická strana. Byla založena i z mého popudu. 

Ale v jednom z vašich článků jste před půl rokem jmenoval čtyři konkrétně věci, které chcete na EU změnit. Daňová autonomie, nenavyšování rozpočtu, větší svoboda a méně byrokracie. Platí to ještě? 

Určitě. Je to celkově snaha celou EU uvolnit a přestat měřit podle jednoho metru. Je to vidět na jednotné měně, která sama o sobě není špatný nápad, ale není možné, aby ji na jedné straně používalo například bohaté Finsko a chudé Řecko. Jsem pro, aby se integrace uvolnila a každá země měla více svobody. Stejná šablona nesedí všem, ať už na daně, důchody nebo sociální pojištění. Nelíbí se mi, že nemáme možnost některé kroky odmítnout. 

Je to důsledek Lisabonské smlouvy? 

Ta posílila moc parlamentu, s čímž nesouhlasím. Ničemu to nepomůže. Pravomocí má už dost. Jakmile je v Evropě nějaký problém, většina politiků v Bruselu navrhne zvýšení svých pravomocí, že se to tím vyřeší. V minulosti se to ale nikdy nepotvrdilo. 

Přijímáte tedy "nálepku" euroskeptik? 

Moc mi nesedí. To je někdo, kdo odmítá jakoukoli myšlenku evropské spolupráce a navrhuje EU zrušit. Já si nemyslím, že by se měla rušit, ale musí se zreformovat a zbavit zbytečných činností. Jsem eurorealista. 

Na druhou stranu, jste v europarlamentu deset let a aparát EU se neustále rozrůstá. Nejste z toho už otrávený? 

Mohl bych nad tím mávnout rukou, ale to se mi nechce. A hlavně po těch deseti letech začíná kritický pohled nabírat na síle. Není to zatím většina, ale je nás více, než na samém začátku, kdy se EU všichni klaněli. Nevolám po žádné revoluci, jsem konzervativec, takže já raději evoluci. 

Jak jste před jedenácti lety jako občan hlasoval v referendu o připojení k České republiky k EU? 

Přiznám se, že jsem hlasoval pro. I se všemi možnými výhradami a s tím, že jsem věděl o všech nedokonalostech v přístupové smlouvě. Později všechny vyplavaly na povrch. Ale nevím, jak bych hlasoval dnes, když vidím, co se děje. Rozhodně jsem nehlasoval pro Lisabonskou smlouvu. Kdyby bylo referendum o vstupu do eurozóny, jako že by mělo být, tak bych hlasoval také proti. Tam bychom minimálně 20 let vstupovat neměli a ukáže se, jestli za těch dvacet let vůbec bude eurozóna existovat. 

EU má svou ministryni zahraničí. Jak se podle vás osvědčila při řešení krize na Ukrajině? 

Ukázala se jedna věc. Všechny funkce jako prezident EU Herman Van Rompuy nebo ministryně zahraničí Catherine Margaret Ashtonová nejsou vůbec vidět. Kdo řešil krizi na Ukrajině? Přece Merkelová, Hollande, ministři zahraničí z jednotlivých zemí. Ukázalo se, že když se řeší opravdu vážná krize, tak instituce EU ustoupí do pozadí, protože nemají politickou sílu. Základní kámen je pořád ještě národní stát. 

S jakým volebním výsledkem byste byl spokojený? 

Dnes si všechna křesla dělí jen čtyři strany, po letošních volbách jich podle mě bude kolem sedmi. Takže za úspěch bych považoval tři nebo čtyři křesla. 

(Autor: Vít Novák)