Novinky Mediální výstupy

 

Na druhé straně jsou mezi námi i tací, kteří byť by měli mít novou komunikaci, například dálnici, více než 500 metrů od svého obydlí (navíc s řadou technických opatření zhotovených k zabránění vlivu na jejich komfort při bydlení), se mohou velmi účinně bránit před vznikem takové komunikace. Přijde mi to jako značná nerovnost postavení občana ve vztahu ke státu. Jak je něco takového možné? 

 

 

V dnešní době, přeregulované předpisy vzniklými jak na domácí půdě, tak importovanými z Bruselu, není žádný problém napadat složité procedury vedoucí postupně k zakotvení trasy komunikace do Zásad územního rozvoje, všechny stupně posouzení vlivu na životní prostředí, územní plány, územní rozhodnutí, stavební povolení atd. A to bych mohl ještě hovořit o spoustě problémů při získávání kladných vyjádření všech možných i nemožných institucí, o získávání pozemků pro výstavbu, respektive různých obstrukcích, jak pomocí přeprodávání pozemků apod. bránit výstavbě komunikací. A když by náhodou nic z toho nezabralo, máme tu přece ještě soudy, které vždy dokážou v této džungli předpisů najít formální nedostatek, který na některém stupni přípravy kdosi udělal. 

 

 

Ano, formální nedostatek je z hlediska soudního rozhodnutí důvodem, pro který soud dá za pravdu stěžovateli. 

 

Tak se dostáváme často do situace, že je vlastně prakticky nemožné dnes dokončit přípravu výstavby liniové stavby. Proces je natolik obsáhlý a složitý, výklad jednotlivých ustanovení rozličný, názory a zdůvodnění osobní dle jednotlivých aktérů, že podstata se dávno utopila v detailech striktně vyžadovaných. Selský rozum nikde a výsledek též nikde. Jen občas, jakoby snad mimoděk, proces přípravy dospěje ke konci vydáním stavebního povolení. Tady pak nastupuje martyrium zadání veřejné zakázky, jejího rušení, nebo rušení vítěze, odvolání k úřadu pro hospodářskou soutěž, kdy tento úřad nezřídka též konstatuje porušení pravidel, pravda opět složitých a i nevhodných. Korunu jsme tomu patrně nasadili novelou zákona č. 405/2012 Sb., podle které chceme vykupovat pozemky na stavby dálnic a rychlostních komunikací za cenu dle bonity zemědělské půdy, tedy za 10 - ­25 Kč/m2 při zvýhodnění 100 procent u dobrovolného prodeje pozemků. Od 1. února 2013 se vlivem "synergických kumulativních efektů" této směsi předpisů příprav a výstavby dálnic, rychlostních komunikací i silnic I., II. i III. třídy téměř zastavila. Prostředky z operačních programů EU I i II tím pádem těžko vyčerpáme. Jen některé utratíme tam, kde není nutný tento zdlouhavý, náročný proces absolvovat. 

 

 

Například zadáním zhotovení stopnutých staveb, které byly před časem připraveny, vysoutěženy, ale po přehodnocení priorit odstaveny, nebo jako v případě modernizace dálnice D1, kde není potřeba výkupu pozemků, posuzování EIA a dalších kroků časově náročných. Otázka zvolených postupů je spíše na odbornících, ale i já, jako laik, si náramně pochvaluji kvalitu úseku silnice 1/3 v úseku Benešov u Prahy – Mirošovice, kde před léty došlo k segmentaci betonového povrchu a následné úpravě povrchů asfaltovými materiály. Na dálnici D1 tak, jako na silnici Benešov – Mirošovice, žádné poruchy podloží, snad až na výjimky, nebyly a segmentovaný betonový povrch mohl patrně sloužit jako kvalitní podloží. Ale kam s těmi evropskými prostředky? 

 

 

No, tak to raději celé vybagrujeme a znovu postavíme z gruntu, ať nám prachy nezbudou, když nemáme připravené jiné stavby. 

 

Co s tím? Patrně jsme schválením novely zákona č. 405/2012 Sb. udělali chybu. Je jí třeba přiznat a hledat jiné řešení, které by alespoň ve výkupech a vyvlastňování pozemků pro dálnice a silnice udělalo pokrok k průchodnosti řešení. Při posuzování vlivů na vše, čím se SEA i EIA zabývají, by měl být navrhovaný stav hodnocen i v protikladu ke stávajícímu stavu a jeho dopady na vše, včetně lidí. Copak je možné, aby pro ty občany, kteří jsou enormně zatěžováni vlivy dopravy, bylo blokováno řešení těmi, kteří by vliv téměř nepocítili jen proto, že každý proces přípravy je možné vždy napadnout a zbourat pro složitost systému, který lze tendenčně vykládat? Dokud s tím nic neuděláme, za 2 – 3 roky můžeme odepsat řadu stavebních firem a do konce dalšího sedmiletého fiskálního období evropských prostředků i jejich značnou část.