16. ledna 2015

Proč je politik, který řekne, že Evropa doplácí na svůj multikulturalismus, omarkován jako nacionalista?

Komentář poslankyně Jany Černochové, který napsala pro Pravý břeh 21. října 2013, je i dnes stále aktuální....

Nedávno jsem se zúčastnila politické debaty se zástupkyněmi politických stran, které mají v předčasných volbách šanci uspět. Jednotlivé dámy představovaly své volební priority. Já jsem otevřela nepopulární téma, které ale považuji za minimálně stejně důležité, jako otázky vzdělávání, sociálních dávek, podpor rodin s dětmi a nedej Bože ženských kvót. 

Téma migrační politiky, integrace a islamizace Evropy. K mému překvapení jsem byla označena za „nacionalistku“. Proto se pokusím obšírněji polemizovat o tom, jestli je moje vnímání Euroislámu tak zásadně jiné než ostatních.

Připadá mi správné podporovat takovou migrační politiku, která bude přínosná pro Českou republiku. Podle jasných pravidel, nikoliv eurohujersky, multikulturně a pokrytecky. Základní podmínkou musí být respektování kultury, tradic naší země a ochota přizpůsobit se našim zvyklostem. Jsem toho názoru, že Česká republika prostě nesmí opakovat idealistický přístup k imigrantům podle vzoru států jako je Francie, Velká Británie a Německo, a že se z jejich chyb v integrační politice musíme poučit!

Střet civilizací?
 
Když jsem před lety četla knihu Samuela Huntingtona Střet civilizací, kterou napsal v roce 1996, přišlo mi, že je příliš pesimistický a že model paralelního soužití různých civilizací v bohaté Evropě a kolébce vzdělanosti možný je. Na téměř každého Evropana, který prožil část svého života v období tzv. Studené války, vděčného za nabytou svobodu, musela tehdy působit jeho slova jako studená sprcha. Uběhlo pár let a jsme zase o něco moudřejší a zkušenosti našich sousedů dokazují pravdivost této knihy více, než bychom si přáli. Řada evropských politiků nám ale stále tvrdí, že se nepotýkáme s problémem islámu jako takovým, ale že nás ohrožují pouze islamističtí extremisté. Ráda bych tomu věřila, ale čtrnáct století dějin ukazuje něco jiného. Vztahy mezi islámem a křesťanstvím, katolickým i pravoslavným byly po celou dobu bouřlivé a nemusíme zacházet daleko do historie. Z celkem 28 konfliktů, k nimž došlo v polovině devadesátých let mezi muslimy a nemuslimy, se jich plných devatenáct odehrálo mezi muslimy a křesťany. Statistiky za posledních osmdesát let nade vší pochybnost vykazují poměrný nárůst věřících u křesťanství a islámu, dvou nejdůležitějších proselytických náboženství. V dlouhodobé perspektivě však vítězství náleží islámu. Křesťanství se totiž šíří primárně konverzí, zatímco islám konverzí a reprodukcí. V roce 2025 bude křesťanů kolem 25 procent a procento muslimů ve světové populaci bude důsledkem vysoké porodnosti ve stejném roce 30 procent.
 
Muslimové zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury a nutnost udržet její integritu vůči západnímu vlivu. Obávají se hrozby, kterou západní kultura představuje pro jejich společnost a víru. Možnost muslimů přestoupit k jinému náboženství je téměř nemožná a odpadlictví od islámu tradiční právo šaría dokonce trestá smrtí. Korán je ůstavou a nic z jeho ustanovení není dovoleno upravovat, měnit, nebo pokládat za zastaralé.
 
Kladu si tedy otázku. Je vůbec Euroislám reálný, nebo je pouze vábničkou levicově smýšlejících politiků, kteří migranty považují za svůj voličský elektorát a potřebují jejich hlasy bez ohledu na to, co to jejich zemi i celé Evropě přinese? Myšlenka Euroislámu se stále více ukazuje jako utopie, protože jenom velmi nízké procento muslimů následně přijme evropské kulturní tradice za své a dokáže se přeprogramovat k respektování země, která jim poskytla nový domov a být vůči ní loajální. Průzkum loajality imigrantů ve Velké Británii by tedy měl být pro nás všechny mementem:
 
 
  • 26 % necítí k Británii žádnou oddanost; 
  • 40 % se přimlouvá za to, aby v některých částech Británie byla zavedena šaría; 
  • 13 % ospravedlňuje teroristické útoky v režii al-Qáidy; 
  • 47 % podporuje sebevražedné útoky jako v Izraeli.
     
Nacionalistka? Ne! Jsem Evropanka-realistka

Ne, nejsem nacionalistka, jsem realistka a Evropanka, která na svět pohlíží prizmatem židovskokřesťanské civilizace a obává se o budoucí vývoj starého kontinentu. Není prostor pro experimenty s multikulturalismem, který v Evropě zejména v době ekonomické krize nefunguje. Žít v České republice, v zemi, která je srdcem střední Evropy, znamená jistou bezpečnostní záruku – válečně konflikty se v bezprostřední blízkosti naší země nedějí, požíváme relativní blahobyt. Máme právní, demokratický stát, svobodu projevu a chování vymezují zákony, které jsou platné pro všechny. Ale některá náboženství mají svá specifika, která v řadě otázek kolidují s naším kodifikovaným právem a islám byl jako náboženství v České republice oficiálně zaregistrován v roce 2004. Od té doby zde vyrostlo několik mešit, které slouží necelým dvěma tisícům oficiálně registrovaných muslimů (neoficiálně může jít až o desítku tisíc). Žiji v hlavním městě Praze, které je překrásné a přirozeně kosmopolitní. Nebojím se podporovat projekty, které ukazují život v jiných kulturách, ani se nebráním tomu, aby naše země v rámci humanitární pomoci zemím s nedemokratickým zřízením pomáhala a přijímala imigranty ochotné a schopné integrace po všech stránkách.
 
Integrační experimenty versus nová tvář terorismu
 
Integrační politika naší země musí být realistická, ne multikulturně idealistická. Stejně jako v islámské zemi nebudu chodit v krátké sukni, popíjet alkohol, veřejně se líbat na ulici, držet se s partnerem za ruku, nemohou ti, kteří se do naší země přistěhovali, vyžadovat při prosazování a praktikování své víry, aby jim byly stavěny v dalších a dalších městech mešity. Nechci v naší zemi mešity, protože křesťanská civilizace prostě z principu nesmí ustupovat islámu. Nikdy jsme muslimskou zemí nebyli, proč se tak má stát nyní? Navíc v době, kdy hrozba terorismu přechází z organizovaných útoků na individuální a kdy lidé, kteří v hostitelské zemi žijí a dosáhnou patřičného vzdělání se přesto následně dokážou přiklonit k terorismu. Případ bratrů Carnajevových a jejich bostonské útoky, vzpoury francouzských imigrantů, problémy, které Dánsku přineslo otisknutí karikatur proroka Mohameda…. Případů z poslední doby je tolik, že si nemůžeme dovolit je ignorovat a mávnout nad nimi rukou. Naši evropští sousedé si svůj přehnaně optimistický model nadšené integrace všech vyzkoušeli a zkuste se jich zeptat, jestli by si tuto zkušenost zopakovali. Není jenom nebezpečný, ale je i drahý. Nemusíme se ptát v zemích koloniálních velmocí, o kterých někdo může tvrdit, dobře jim tak, jejich vina za výsledek nezvládnutého procesu dekolonizace, ale můžeme se podívat třeba do Dánska, kde muslimové v počtu 5 % obyvatel Dánska pobírají 40 % výdajů na sociální pomoc.
 
Přesto si dovolím skončit optimisticky. Ano, imigranti mohou být potenciálním zdrojem nové energie a lidského kapitálu, ale pouze za těchto dvou podmínek: 1) Jsou-li upřednostňováni schopní, kvalifikovaní lidé disponující vědomostmi a vůlí začít žít znovu svůj život nezatížený náboženskými a kulturními předsudky a hostitelská země je potřebuje, 2) dokáží-li se noví přistěhovalci a jejich děti asimilovat do kultury země a západní civilizace vůbec.
 
Mgr. Jana Černochová

členka regionální rady
starostka