Novinky Mediální výstupy

Rozhovor pro týdeník Reflex

Složitá žena s těžko vysledovatelnými motivacemi, protože si nikoho jen tak nepustí k tělu – tímto dojmem působí bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny MIROSLAVA NĚMCOVÁ. Možná je to hlavní důvod, proč se v uplynulých patnácti letech nezapletla s politickým polosvětem. I proto z ní ODS letos udělala tak trochu poloutajeného premiérského kandidáta.

Paní místopředsedkyně, vaše strana je podle všech průzkumů v těžké defenzívě. Jsou to pro vás špatné měsíce? 

Nejsou dobré. Od červnové policejní razie na Úřadu vlády České republiky mám navíc dojem, že se situace stále zhoršuje. 

Co vlastně dělali vaši kolegové, když třináctého června vtrhla policie na úřad? Proč se k tomu kromě vás dlouho nikdo nevyjadřoval? 

To se zeptejte jich, proč měli vypnuté mobily a zapírali se. Jinou věcí je, že policisté a státní zástupci se chovali neuvěřitelně, dokonce bych řekla, že zločinně. Dovedete si představit, že by do Bílého domu, Elysejského paláce nebo na Downing Street číslo deset vtrhli v jednu hodinu v noci zakuklení policisté a začali zapečeťovat místnosti? Žádný stát přece nemůže zůstat ve stavu ochromení, jak se to stalo u nás, kdy ani nejvyšší ústavní činitelé nevěděli, co se děje. 

Jak se to mělo podle vás odehrát? 

Když už k takto drastickému zásahu došlo, měla se do hodiny sejít Bezpečnostní rada státu, na niž měl být předvolán policejní prezident, jenž by vysvětlil, co policii vedlo k tak monstrózní akci a co z toho plyne pro život země. Místo toho všichni mlčeli a taktizovali, jestli by z policejního zásahu mohli mít nějaký prospěch na úkor svých konkurentů. Strašný pohled. 

Připouštěla jste si, že přesně takhle probíhají převraty? Do mocenské centrály vtrhnou chlapi s kuklami a samopaly, následně je zavřeno několik lidí, bezpečnostní složky mlčí a všichni se tváří, že se to týká těch druhých. 

Něco takového jsem si nemyslela. Popudil mě však přístup státních zástupců, kteří přišli se snůškou informací, z nichž v podstatě žijeme dodnes. Vzpomeňte si, jak nám vrchní státní zástupce Ištvan tvrdil, že jde o zásah proti velkým podnikatelským kmotrům. Tahle linie však nebyla myšlena vůbec vážně a dál se už jen řešilo, jestli někdo dostal, nebo nedostal místo v orgánech státních firem. A kvůli tomu se dělala razie spojená se zatýkáním? Tak malá podezření a tak velká destabilizace státu? Zpětně viděno si potvrzuji, že moje reakce proti zásahu byla správná.

Vraťme se k podzimu 2013. Je skutečně vaším nejhorším politickým obdobím? 

Do vysoké politiky jsem vstupovala v roce 1998. Tehdy se ODS rozdělila a vznikla konkurenční Unie svobody a já byla volebním lídrem v Jihomoravském kraji. Tehdy jsme chodili například v Brně po ulicích a někteří lidé nám strašlivě nadávali. Ani po pádu vlády Mirka Topolánka to nebylo jednoduché. Když o tom tak uvažuju, jsou tyhle měsíce od třináctého června asi nejtěžší v mém životě. 

Těžší, než když jste koncem osmdesátých let ležela v nemocnici a myslela, že se nevrátíte domů? 

Existuje taková kýčovitá představa. Podle ní všichni, co se vyléčí z rakoviny, prý přesně vědí, co je a není v životě důležité, čemu mají nebo nemají dát v životě energii. Prostě jsou už tak moudří a poučení, že vědí, že některé věci za to nestojí. Mně se asi takového poučení nedostalo, protože bych si asi nemusela pálit prsty v politice. Dnes bych svou kariéru mohla zabalit do nóbl rodinných desek a říct si: Odcházím. 

Proč neodcházíte? 

V těžké době se z boje neutíká, pane redaktore. To byste měl z historie znát. 

Co jste si říkala tehdy, v té nemocnici? 

Štvalo mě, že se možná nedožiju maturity svého syna. Strašně jsem ho chtěla pustit do vlastního života a vidět, jak se staví na vlastní nohy. To mě zřejmě nejvíc mobilizovalo. 

Jak konkrétně? 

Tehdy jsem ležela v Brně na Žlutém kopci, dnes je to Masarykův onkologický ústav. Z domova jsem si tam vzala Dějiny umění od Pijoana a zběsile si z těch knih dělala výpisky, abych ani na vteřinu nepustila nemoc do hlavy. Během několika měsíců jsem absolvovala sérii vnějších a vnitřních ozařování plus rozsáhlou operaci, ale nejvíc mi stejně pomohla revoluce v listopadu 1989. 

V čem? 

Byl to zázrak a všechno kolem mě se najednou jakoby rozsvítilo. S manželem jsme jezdili ze Žďáru nad Sázavou do Prahy na demonstrace, byla jsem slabá, ale dění kolem mi dávalo strašnou sílu. Tehdy mi bylo třicet šest let a já si říkala: Není ti holka dvacet, ale i tak se s tím dá něco udělat. Předně jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy, abych nemusela být jen ženskou v invalidním důchodu. Do provozování knihkupectví jsem se pustila s obrovskou naivitou – jako celá první generace živnostníků a malých podnikatelů. Žádný z nás nevychodil podnikatelskou školu, nerozuměl daňovému systému, nevěděl, jak se vypočítávají odvody za zaměstnance, neexistovaly počítače a datasystémy. Bylo to ohromné dobrodružství, během něhož jsem se uzdravila. 

Čeho se dnes v politice nejvíc obáváte? 

Jestli se udrží současný demokratický politický systém, protože nárůst antisystémových stran je hrozivý. Některé z nich jsou vyfutrovány penězi, které se ve stranické politice dosud neobjevovaly. Miliardáři totiž do volební kampaně cpou řádově jiné částky než ostatní subjekty, opakuji řádově větší částky. Tihle lidé si tiše privatizují veřejný život a nikomu to jakoby nevadí. Mně ano. 

Dlouhá léta jste byla považována za představitelku Klausova křídla v ODS. Jak vám bylo, když minulý týden Václav Klaus v MF Dnes doporučil, aby lidé nevolili občanské demokraty? 

Tak velký šok to nebyl, protože už před čtrnácti dny podpořil hnutí Jany Bobošíkové. Přesto si stále kladu otázku: Proč to udělal? 

Proč? 

Dlouhodobě zde existoval projekt Zeman – Klaus. Nový prezident si od svého zvolení vytvářel pragmatické křídlo v ČSSD a totéž dělal i Václav Klaus v ODS. Na tomto půdorysu měla vzniknout nějaká nová vládní většina. No a já jsem se proti tomu několikrát ohradila. 

V době krátce před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě jednal Klaus s několika poslanci ODS a přemlouval je, aby podpořili prezidentskou vládu. Věděla jste o tom? 

Ne, v té době ne. Faktem je, že v den, kdy Rusnokova vláda žádala ve sněmovně o důvěru, vystoupil na poslaneckém klubu Pavel Bém s takovými těžko uchopitelnými promluvami, z nichž nepřímo vyplývalo, že by něco podobného chtěl říct, ale pak nenašel kuráž. 

Pražský politický kmotr Tomáš Hrdlička tehdy prezidentu Zemanovi sliboval, že má domluveno sedm až osm poslanců ODS, takže většina ministrů Rusnokovy vlády v čele s premiérem byla ještě v době hlasování napevno přesvědčena, že důvěru získají a budou vládnout až do řádných voleb v květnu 2014. 

Hochům zřejmě chyběla odvaha, takže vládu nakonec z ODS podpořil jen Hrdličkův člověk Jan Florián a Tomáš Úlehla – oba se pak postavili za Václava Klause a druhý z nich nyní kandiduje za bobošíkovce. Zpětně viděno si to asi ostatní oslovení nedokázali obhájit sami před sebou a možná ani před veřejností. Zrada je zrada, marná sláva. 

Krátce nato začala jednání úřadujícího předsedy Martina Kuby s Václavem Klausem o jeho možném angažmá v ODS. Proč jste tehdy spolupráci s ním tak striktně odmítala? 

Byl to můj intuitivní protest proti manévrování Zemana s Klausem. Prostě jsem nechtěla, aby ODS byla tichým a tolerujícím společníkem vládnoucí levice. To je všechno a dodnes jsem přesvědčena, že to byla správná úvaha. Václav Klaus tehdy řekl, že by měly do jedné řeky stékat různé pravicové potůčky, ale já jsem nikde žádné neviděla. Jen zájmy úplně jiného druhu. 

V rozhovoru pro MF Dnes Václav Klaus prohlásil, že kmotrovství v politice nepovažuje za vážný problém. Co vy? 

Nejdříve jsem si myslela, že tento výrok musel být vytržen z nějakého kontextu, protože takhle se Václav Klaus přece nemohl vyjádřit. Pak jsem si přečetla rozhovor a zjistila, že je to přesná citace z jeho nové knihy. Tohle přece (dlouhé mlčení), tohle přece nemůže být ani východisko z bídy politiky, ať by byla jakákoli. Říct, že strany jsou na tom tak špatně a vládnutí je tak obtížné, že je potřeba někoho, jako dříve byli veksláci a dnes kmotři, kteří alespoň vládnutí usměrní a zprůchodní? Z úst člověka, o němž jsem si myslela, že je demokratem, jsem tohle opravdu nečekala. Dokonce bych řekla, že je tu zjevný protiklad k tomu, co říkal na kongresu 2008. Tehdy se zřekl čestného předsednictví ODS, protože nám vyčítal, že naši politiku ovládají někteří lidé zezadu. A teď nám říká, že je to akceptovatelná struktura? Hlava mi to nebere. 

Vy jste opravdu nic netušila, ani když před měsícem koketoval s vytvořením volebního hnutí a například v Praze se k němu přihlásila kompletní politická galerka? 

To je jeho problém. Když ODS nedávno zahajovala volební kampaň, jasně řekla, že už za námi žádní kmotři typu Tomáše Hrdličky nestojí. Kdo si dnes vezme kandidátku ODS, vidí, že jde o jinou skupinu lidí, která má vůli s touto stranou něco udělat. Kmotrovské struktury jsou na ústupu, to je evidentní, i když není dobojováno. Lidé jako Hrdlička, Janoušek nebo Rittig dnes spíš sázejí na Václava Klause a jeho příští politickou stranu. 

Každá strana má dnes svého kandidáta na premiéra a prezentuje ho celostátně. Proč vaše premiérská kampaň bude vidět pouze v Praze? 

Výkonná rada dvakrát rozhodla, že budu celostátním lídrem kampaně. Vedení ODS pak zvolilo jinou linku než premiérskou – sice na billboardech budu i mimo Prahu, ale ne jako budoucí premiérka. To je všechno, co vám k tomu můžu říct. 

ODS poprvé v historii bojuje, zda bude mít jedno-, nebo dvouciferný volební výsledek. Mnoho lidí ve vedení si nezastřeně přeje spíš ten jednociferný, aby se po volbách mohli dostat do vedení a přerozdělit karty. 

Každý, kdo takhle uvažuje, je nemocný. Cokoli pod deset procent znamená, že budoucí restart ODS je spíš ve hvězdách. Byl by to takový šok pro členskou základnu, že nevím, jak by byla mobilizovatelná v evropských, komunálních a senátních volbách příští rok. Úvaha, že čím hlouběji padneme, tím výš potom vyskočíme, je nemocná od samého začátku. 

Není v posledních týdnech ODS v ilegalitě? 

Určitě ne, jen jsme psali volební program a sestavovali kandidátky, což nám vzalo víc času, než jsme si původně mysleli. 

Jste schopna váš program převyprávět v pěti stručných bodech? 

Předně trváme na postupném ozdravování veřejných rozpočtů. Prostředkem k dosažení tohohle cíle je i finanční ústava, která každé vítězné straně znemožňuje nekontrolovatelné zadlužování státu. Chceme také zvýraznit roli živnostníků a malých firem plus zvýrazňujeme úlohu zkrácených úvazků pro matky a úlevy na pojistném. Za třetí přijmout euro až ve chvíli, kdy to pro stát bude výhodné. Za čtvrté: tři až pět miliard korun na podporu kvalitních pedagogů. Uvedeme do života motivační kariérní systém pro učitele, který jim umožní další vzdělávaní, profesní rozvoj a poskytne lepší životní perspektivu. Za páté: budeme bránit parlamentní systém proti účelovým slepencům typu ANO, hnutí Úsvit nebo Hlavu vzhůru, tedy strukturám bez reálného programu, řádné členské základny a vnitřních demokratických procesů. Budeme bránit přeměně politického systému na prezidentský. Podporujeme přijetí většinového volebního systému. 

Co máte proti Andreji Babišovi a jeho formaci ANO 2011? 

Vcelku nic, jen je považuji za Věci veřejné II. – včetně těch zjednodušených hesel bez obsahu. Oni tvrdí: Nejsme jako politici. Makáme. Co nám tím říkají? Politici jsou verbež a pracujeme jenom my. To přesně připomíná heslo VV o dinosaurech, jež musejí vyhnat z politiky. Nejvíce mi ovšem vadí, že jejich kandidátky nevznikaly demokraticky zdola, ale v podnikatelské kanceláři. Kdo jsou jejich budoucí poslanci? Zčásti zaměstnanci Andreje Babiše, kteří jsou na jeho výplatní listině. To přece není normální demokratická politika. Babiš, to je Vít Bárta, jenž má jen na svém kontě o několik nul víc. Nejdříve získal ekonomický vliv, pak si koupil největší mediální vydavatelství a nyní chce investovat i v politice. Demokratická politika však není investice, jako když koupíte pekárny nebo masokombináty na úvěr od banky. To by Babišovi měl konečně někdo říct. Od svých zaměstnanců nebo lidí na kandidátkách, které přímo platí, se to však nedozví. Od novinářů, co se klepou strachy, že je propustí, už vůbec ne. Takže stručně: Proti Andreji Babišovi jako člověku nemám nic. Proti babišismu jako způsobu politiky mám zásadní výhrady. 

(Autor: Bohumil Pečinka)