4. listopadu 2012

Pavel Blažek: Nominační projev na místopředsedu ODS

Dámy a pánové, já jsem před dvěma a půl lety ve svém nominačním projevu upozorňoval, že nám nemůže stačit pouze návrat ke kořenům. Že se nesmíme stát jen stranou státního rozpočtu a že je nutné přihlásit se k nějaké ideologii. Bohužel o návratu ke kořenům, které podle mého názoru buďto žádné nejsou, nebo jsou již v dnešní době překonány, bez další vize slýchávám stále. Politickou stranou státního rozpočtu jsme se podle názoru veřejnosti stali. Občané mají za to, že kromě písmenek DPH, různě kombinovaných n

Já se pokusím ve svém projevu nastínit, v jakém stavu se nachází naše společnost a strana, k jakým ideovým hodnotám bychom se měli opravdu hlásit, jaké jsou podle mého názoru příčiny volebního neúspěchu  v posledních volbách a co bychom měli udělat, abychom neskončili v politickém úpadku. Mnoho toho zde již zaznělo, já to nechci opakovat a nedělám si, prosím, nárok na úplný výčet. Opravdu jde o různé postřehy, samozřejmě modifikované tím, jaké mám vzdělání a co v současnosti dělám. 

Zaprvé bych chtěl říci, nepodléhejme mýtu, že po roce 1989 lidé snili pouze o nějaké lepší ekonomice. Ten převrat se tehdy odehrál zejména proto, že lidé očekávali nejen ekonomické zlepšení. Lidé hlavně očekávali stát, který bude nezávislý, lidsky spravedlivý, stranicky neelitářský a demokratický. Dnes mají pocit, že se to právě moc neděje, a myslím, že tam je jedna ze základních příčin úpadku obou dvou stran, které tento stát měly na starosti, to jest ODS i ČSSD. 

Pokud jde o takzvané kořeny, společnost se od roku 1989 i od vzniku ODS velmi změnila. Změnila se v mnoha aspektech, dorostla nová generace, která na naše vzpomínky na komunismus není zrovna zvědavá, protože jim přijde, že se to odehrávalo někdy v pravěku. Bohužel. Teď myslím tu nejmladší. A také jsme si mysleli v roce 1989, že demokracie, kapitalismus a svoboda jsou takoví nějací tři přátelé, kteří jdou spolu, a že je možné, aby šli spolu a dosáhlo se všech tří. Není to pravda a o tom jsou i poslední roky.

Realita je taková, že hlásíme-li se jako strana zejména liberální k ochraně svobody, nezbývá nám než občas, a to je otázka dnešní doby, bránit dalšímu pokračování demokratizace a budeme muset tam, kde je to nutné - myslím, že to děláme právě na těch místech, kde to není nutné - regulovat i to, čemu se říká kapitalismus. Otázkou je vždy míra.

Problém demokracie je kromě jiného v tom, že tam chybí nějaký vykladač, který by měl autoritu. To znamená, že nám chybí nějaký papež, který je v církvi, který říká, jak to má být. To znamená, že si každý vezme do pusy, jak se mu co hodí, a podle toho s tím nakládá. Pak se motáme v kruhu různých schvalování zákonů, když se nám zdá, že je to demokratické, a ono to často může být přímo naopak. Problém toho, co nazývám demokratizace, spočívá také v tom, že lidé chtějí efektivní stát, a přílišná demokratizace vede často k tomu, že některé státní instituce nefungují, nefunguje samospráva, jak by měla. Důsledkem v dějinách byla vždy jedna jediná věc - volání po pořádku, řádu a silnější ruce. I o tom byly tentokrát volby.

Lidé mají pocit, že se často děje chaos, kterého využívají pouze určité skupinky. Nemyslím si dnes, že souboj mezi levicí a pravicí - a tady řeknu jednu jedinou větu k daním, o tom tady toho bylo hodně - se dnes rozlišuje pouze a jenom kolem nějaké daňové otázky. Dokonce si myslím, že dnes v Evropě i ve světě je to, pokud jde o rozdělování levice a pravice, otázka spíše okrajová. To podstatné je ochrana svobody a zejména charakter státu a veřejné moci. Myslím si, že tady je právě naše místo. Řeknu vám příklad, do kterého jsme se zapojili a do kterého jsme se zapojovat neměli, byť je to jakýsi moderní trend, podporovaný všemi možnými více či méně vzdělanými médii. Je to to, čemu v Americe začali říkat sunshine laws, neboli různé typy zákonů, které se snaží neustále něco osvětlovat, pronikat, neustále zdůrazňovat právo veřejnosti na ty či ony informace… A to je levicový sen, že bychom měli žít ve společnosti, kde všichni o sobě všechno víme, a budeme šťastní. Já nebudu šťastný, až o vás budu všechno vědět. A věřte tomu, až budete všechno vědět vy o mě, také šťastní nebudete. Důsledkem těchto sunshine laws, a to jsme u nás už svědky, je to, čemu se říká tyranie menšiny. Neboli, jestli do stavebních řízení, a my také jsme se podíleli na schvalování takovýchto zákonů, může každá menšina mluvit, pak je potřeba si uvědomit, že ono se to dělá takzvaně pro veřejnost a pro většinu, ale ta na to nemá čas. Pak vám vznikají organizované skupiny - jestli jsou to tu či onde zelení, jestli jsou někde jiní lobbisté, jestli jsou to někde jinde ti, co je zajímají jenom peníze, tak ti se tomu věnují a dostávají se čím dál tím dál. Důsledkem je, že dnes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to všichni hned  dozvědí.

Totéž se začíná týkat, a před tím varuji nejvíce, i soudní soustavy. Soudci se začínají v senátech trošku bát, že když je tam chytne nějaký reportér a oni neodhlasují někomu nějaký tvrdý trest, že budou mediálně lynčováni. To je zas věc, kde ty informace by do úplné míry být neměly.

Pokud budeme pokračovat dál v tomto trendu - a já si myslím, že ODS by neměla, ať má koaličního partnera jakéhokoliv, tak můžeme dospět k tomu, že začne volání po autoritářství. Ještě bych to pojmenoval trošku jinak. ODS se - a tady já vidím jednu z hlavních příčin toho, proč se nacházíme tam, kde se nacházíme - ocitla tam, čemu já říkám nepravý populismus. Pravý populismus spočívá v tom,  že řeknu každému voliči, že mu dám jednoho Masaryka - teď nemyslím souborné dílo TGM, ale myslím tím pět tisíc korun.  On mě volí, a já mu je potom dám. Nepravý populismus nazývám to, když si myslíme, že média napíší po nějakém našem kroku nějaký pěkný článek a lidi nás ocení. Neocení. Demokracie nesmí být podbízivá. Já tvrdím, že jsme se do té podbízivosti v minulosti občas dostávali. Je celkem jedno, jestli je to na nátlak nějakých koaličních partnerů nebo ne.

A všimněte si jednoho znaku, který se odehrává. Největší úctu, a to je paradox, dnes mají ty instituce, kde se nevolí. Tedy soudy, státní zastupitelství, a chcete-li, ústavní soud. Je to mimo jiné právě proto, že se nepodbízí, nepodlézají. A tahle strana měla 30 % tehdy, když  se nepodbízela a nikomu nepodlézala.

Nedaří se nám, aby lidé mohli předvídat, co vlastně budeme dělat, když se dostaneme do nějakých funkcí. Plyne to právě z toho, že nejsme úplně schopni reagovat na požadavky nové doby.

Jak už jsem říkal, není to o kořenech, ale musíme se hlásit k nějaké ideologii. Já budu nabízet to, čemu se dnes říká ústavní liberalismus. K tomu se dostanu. Ale to základní, co nás nesmí postihnout - nás to postihovalo a lidé to nemají rádi - je jednoduchý fakt: Politik nemá společnost ovládnout , má pouze zvládnout tu výseč politiky, která mu náleží, a tím má končit. Já mám dojem, že se často snažíme cpát se do věcí, do kterých nám vůbec nic není, a jakmile se staneme součástí státu, tak regulujeme mnohem víc, než bychom regulovat měli.

Za další, daří se nám diskreditovat systém politických stran posledních 20 let. Tady řeknu jednoduchou větu (i když si různí aktivisté, kterých je dneska přehršle, myslí něco jiného): Nenajdete v dějinách moderní příklad, kdy demokracie fungovala bez politických stran. Přiznejme si, že jsme se trošku podíleli na tom, že ten systém se trošku zdiskreditoval. Nicméně nepodléhejme a braňme všemi silami všem těm, kdo říkají, že to bez těch stran jde. Nejde. A když to půjde, ono to půjde, ale demokracie už to nebude.

Dovolte mi pár poznámek k příčinám našeho volebního neúspěchu. To první je podle mě jasné v jedné větě: Politika není účetnictví a obyvatelstvo není účetní jednotka. Lidé cítí, že se začínají stávat spíše součástí našich různých grafů, čísel, procent a podobně. A mají často oprávněný pocit, že se vlastně nikdo nestará o konkrétní  problémy, které mají.

Druhá příčina je zas jednouchá, je to jednoduché heslo: Když se dva perou, třetí se směje. My jsme zahltili veřejnost vnitrostranickými bitkami i bitkami v koalici. Levice seděla, nemusela dělat vůbec nic. A myslím si, že tolik špíny, co jsme dokázali sami na sebe i vzájemně s TOP 09 nebo VV za ty dva roky na sebe nalít, tak to se nepovedlo za předchozích 18 let a lidé toho prostě mají dost.

Dám jiný příklad, to  je klasicky zákon o veřejných zakázkách, který se schvaloval. Tvrdím, že to byl ten nepravý populismus. Dnes žijeme v situaci, kdy starostové se bojí vypsat jakoukoli zakázku, protože tomu zákonu jednak nerozumí, jednak mají strach z toho, že když to provedou, tak se dostanou do osidel toho či ono policejního vyšetřování, aniž cokoli špatného udělali, a tak často raději nedělají nic. Z čísel jasně vyplývá, že v některých vesnicích, kde jsme dříve měli alespoň deset voličů, a těch vesnic jsou stovky, nemáme dnes ani jednoho. Myslím si, že i ti starostové, kteří nebyli v ODS, ale podporovali ji, tak jí tentokrát prostě volit nemohli, protože já si nedokážu vzpomenout na jediný zákon, který by jim jakýmkoliv způsobem prospíval.

Třetí věc je jasná. Zajímáme se mnohem více o sebe a naše problémy než o ty, o něž je naše povinnost se zajímat. To je naprosto evidentní a sebekriticky řeknu, kolik času se stráví vnitrostranickými diskuzemi, besedami a  šarvátkami a ptám se všech poslanců, členů vlády, kolik minut denně vzpomenou na to, co mohou udělat pro občany. Mám trochu skepsi, že mnoho času to nebude. Ale ne proto, že by nechtěli, ale protože díky jiným věcem na to nemají čas.

Malý stát, naše staré heslo. Malý stát znamená, že má málo kompetencí, a tam, kde ty kompetence má, tak je nesmíme zpochybňovat a ten stát je musí využívat. My je tam, kde je má, zpochybňujeme. A teď mi odpusťte, co řeknu. To se týká všech politických stran: Malý stát neznamená, že ho necháme rozkrást.

Řeknu ještě jednu věc. Všimněme si toho, že se nám úplně jinak než v minulosti vrací to, čemu říkal Masaryk sociální otázka. Nemysleme si, že hlasy komunistům jsou jenom projevem nějakých protestních hlasů. Je pravda, že lidé začínají pociťovat, že vzniká nerovnost, které často nerozumí, nerozumí, proč vzniká. A pozor, lidé odpustí Tomáši Baťovi, když vydělává vlastní hlavou, stará se o ně a zaměstnává je. Co ale neodpustí, je, když vidí to, čemu já budu říkat nezasloužené bohatství. To znamená různé bafuňáře toho či onoho typu, kteří se prohánějí  v drahých vozech, a nikdo je nikdy neviděl něco pořádného dělat a hlavně pro někoho něco udělat. To jsou ty důsledky a lidi to samozřejmě nebaví. 

Co dělat? Klasická otázka. Myslím si, že liberalismus jen tak bez dalšího už jen tak nestačí, také mimo jiné proto, že ho v podstatě úplně stejně má i ČSSD ve svém programu a některé jiné strany. Měli bychom podporovat slovy i činy ústavní liberalismus, tedy zřizovat jen ty instituce, které mají smysl, a pak trvat na tom, že mají fungovat. Slovy Jamese Madisona: Vláda musí být schopna vládnout a musí být schopna ovládat sama sebe. Tím je řečeno vše. Nemyslím, že se nám to úplně dařilo.

Dále, pokud jde o vnitrostranickou věc, do funkcí - a teď myslím ty veřejné, placené - můžeme nominovat jen ty, u kterých jsme přesvědčení, že se uživí bez politiky úplně stejně. Neříkám tím, že to musí být lidé majetní , to je něco jiného, ale v momentě, kdy jakákoli strana připustí, že tam se dostává příliš mnoho lidí, kteří najednou přijdou k výdělkům až v té politice, k ničemu dobrému to vést nemůže. Další věc, kterou bych řekl: ne stranictví ale státnictví. Zamysleme se, kolik tato strana vychovala státníků, ne straníků, ale státníků, a k vysokému číslu nedojdeme. Podobně jsou na tom jiné strany, ale myslím si, že tohle je velký problém.

Pokud jde o ochranu demokracie - a teď řeknu něco, co se v galerii nahoře líbit nebude: Budeme se muset vážně zabývat otázkou médií. Teď nemyslím ani tak tištěná, ale myslím internet a podobně, protože to se stává vážnou hrubou hrozbou demokracie ve směru, který je důležitý. Chybí vyváženost svobody slova a ochrany osobnosti. Když toto bude pokračovat dál, řekněte, kdo bude v tomto státě a možná v Evropě za chvilku kandidovat, když kdokoliv se objeví , tak je pošpiněn během jednoho dne a on nemá jeden den, aby se bránil, na to má roky. U starých Germánů se platil za zabití tzv. Vergelt. Nebudeme nikoho zabíjet, ale myslím, že je velmi nutné zamýšlet se nad tím, aby když vás někdo zabije tím, že vás nepravdivě pomluví, abyste měli rychle nárok na tzv. Vergelt. Nechci nikomu omezovat svobodu slova, ale je nutné chránit svobodu osobnosti, protože to je naším hlavním programem. Měli bychom se vážně zabývat tím, že musíme taková soudní řízení, která se týkají ochrany osobnosti, zrychlit a hlavně zpeněžit. Vzpomeňte si, prosím vás, když onehdy někoho z anglické královské rodiny královské vyfotili, omlouvám se za to, co teď řeknu - „nahoře bez“, jinak to říct neumím. Trvalo to myslím tři dny a bylo vyřešeno, že se to nemá dělat. U nás byste čekali dva roky a mezitím by vás vyfotili i dole bez.

Závěr je jednoduchý. Začněme dělat politiku, přestaňme si hrát na účetní, nepravé populisty. Dávejme sobě i lidem naději a naděje rovná se, že se budeme snažit, aby lidé měli prostor pro životní šance.

Děkuji vám za pozornost. 

JUDr. Pavel Blažek

JUDr. Pavel Blažek

člen regionální rady
místopředseda strany
neuvolněný radní statutárního města

Více o autorovi