(FORUM 24) Přesně před třemi lety, 7. října 2023, napadli teroristé z Hamásu Izrael. Zavraždili přes 1 200 lidí, Izraelců i cizinců, a více než 250 dalších odvlekli do Gazy. Byl to nejhorší masakr Židů od holocaustu.

Rukojmí či alespoň jejich ostatky jsou dnes konečně doma a už téměř rok platí příměří, které je však natolik křehké, že válku spíš jen ztlumilo než zastavilo. Naděje na trvalejší mír stojí na dvou podmínkách: na postupném odzbrojení Hamásu a na vícefázovém stažení izraelské armády.

Vlastním tempem se mezitím vyvíjí jiná válka: ta o veřejné mínění. Před třemi lety v Evropě panovala vzácná shoda, že byl Izrael s mimořádnou brutalitou napaden a má právo se bránit. Dnes už mluvíme jinak: Brání se spravedlivě a přiměřeně? Neodpověděl na útok tak krutě, že už to vlastně nejde obhájit?

Tyhle otázky jsou správné, neměli bychom před nimi uhýbat a uzavírat se před hlasy expertů z různých stran. Sám se o to snažím a rovnou přiznávám, že jsem zatím jednoznačnou odpověď nenašel.

Přesto nadále stojím za Izraelem. Určitě ne s nadšením a bez výhrad. Většina rozhodnutí v životě není černobílá, ale vybrat si nakonec stejně musíte. Když se mám přiklonit k jedné straně, volím Izrael. Proč?

V prvé řadě jde o bezpečnostní spolupráci. Evropa se ocitla v nejhorší bezpečnostní krizi, kterou si většina z nás pamatuje. Rusko vede válku proti Ukrajině a neustále provokuje další evropské státy. V takové době potřebujeme každého schopného a hodnotově spřízněného spojence. A Izrael nám prostě takovým spojencem vždycky byl, i když nám v jeho vnitřní politice leccos nevoní.

V evropské debatě se příliš často přehlíží, jak moc nám Izrael pomáhá. Od loňského prosince chrání nebe nad Německem izraelský systém Arrow 3, první štít proti balistickým raketám na evropské půdě. Česká armáda nahrazuje sovětské protiletadlové komplety ze sedmdesátých let izraelským systémem Spyder a převzala už osm izraelských radarů.

Méně viditelná, ale stejně důležitá je vzájemné sdílení zpravodajských informací, díky němuž se nám daří odvracet nejrůznější hrozby.

Tato spolupráce přirozeně reaguje na geopolitiku. Moskva a Teherán dlouhodobě táhnou za jeden provaz. Íránské drony a technologie dodnes ničí ukrajinská města, Rusko to Íránu oplácí zpravodajsky a diplomaticky. To je osa, proti níž Evropa stojí společně s Izraelem. Proto si na Blízkém východě nemůžeme dovolit ztratit vliv – rozhoduje se tam i o naší vlastní bezpečnosti.

Naše spojenectví samozřejmě neznamená, že bychom měli zavřít oči a dát izraelské vládě bianco šek. Mezinárodní a humanitární právo musí platit pro obě strany. Utrpení civilistů nelze přejít mlčením, ať už nastane na kterékoli straně hranice.

Nicméně riziko, že by k Izraeli Evropa byla nekritická, opravdu nehrozí. Unijní mainstream včetně nejvyšších evropských institucí Izrael kritizuje dlouhodobě a nahlas (zatímco vůči Palestinské samosprávě je nadstandardně tolerantní). Skutečné riziko je tedy opačné: že Evropa v záplavě odsudků zapomene, co jí vztah s Izraelem přináší a o co by bez něj přišla.

A ještě jedna věc je pro mě podstatná: Izrael není jen jeho vláda, stejně jako Česko není jen ta naše. Politici se v každé demokracii střídají. Vztahy Česka a Izraele jsou však starší a hlubší než jakákoli vláda. Sahají do doby, kdy bylo Československo čerstvým samostatným státem a Izrael dokonce jen snem hrstky nadšenců.

Dnes jsme dvě demokratické země, které mají odhodlané nepřátele a navzájem se potřebují. Stát při Izraeli neznamená podepsat každé rozhodnutí jeho vlády. Znamená to stát při zemi, jejím právu na bezpečnost a jejích občanech.

Výročí 7. října je dobrá příležitost si to připomenout.

Ondřej Krutílek

poslanec EP