Novinky Mediální výstupy

(www.ods.cz) Nominační projev Tomáše Portlíka před volbou 1. místopředsedy ODS

Ještě než začnu, chci říct jednu věc: Politika není o vítězství jednotlivců, ale o odpovědnosti vůči celku. A já musím říct, že smekám a mám před Martinem velký respekt. O to větší odpovědnost teď cítím a věřím, že Martin bude součástí vedení, protože hlas, který jsme slyšeli v sále, si myslím, že je hlas, který je potřeba slyšet.

Vážený pane předsedo, vážení delegáti a především milá ODS,

chtěl bych začít tím, jak jsem se, když mi bylo 20, dostal do ODS. Jak vidíte, je to dávno. Bylo to v časech, kdy frčela fialová saka. Kdo neměl ledvinku nebo šusťáky, jako by nebyl. Vrcholem luxusu pak byla Mazda 626 a někteří z nás tehdy měli velikost M.

Vstupoval jsem tam s přesvědčením, že ODS je strana, která ctí pravicové hodnoty. Je ale pravda, že o pravicovosti jsem tehdy moc nevěděl. Ale znělo mi to dobře.
Přišlo mi totiž normální, že podnikatelé podnikají za účelem zisku, kluci chodí na pánské toalety, holky na dámské a z Ruska si máme dělat legraci, protože nic jiného si nezaslouží. Ostatně, to všechno si myslím stále. A v tom jsem se nezměnil.

Mnozí mě znáte. Jiným jsem se představil na regionálních sněmech. A někteří o mně slyšeli jen to, co o mně říkají političtí soupeři. Že jsem prý „ten s ADHD“, nebo dokonce „ten, co na něčem jede“.

A víte co? Mají pravdu. Protože jedu. Jedu na víře, že to má smysl. Jedu na odhodlání, že ODS může znovu řídit tuhle zemi. A jedu na odpovědnosti, která se nevejde do prohlášení ani do statusu na sítích.

Ale já tu dnes nestojím s příběhem o sobě. Nestojím tu, abych vám vyjmenoval všechny své funkce, úspěchy nebo tituly. A to přesto, že kandiduji na post 1. místopředsedy a očekávalo by se to.

Tahle funkce totiž není o sólových výstupech ani o vlastním příběhu.
Je o zodpovědnosti. A nejdůležitější povinností 1. místopředsedy je krýt záda předsedovi. Krýt mu je tehdy, když je tlak. Když se dělají správná, ale nepopulární rozhodnutí. Ale zároveň mu vytvářet prostor, aby mohl vést ODS dopředu. A právě proto tu dnes nestojím s příběhem o sobě. Ale s příběhem, který je o nás o všech.

O straně, která vždy byla symbolem odvahy vést. O straně, která dávala směr, kterému se OSTATNÍ přizpůsobovali. A o straně, která se v tomhle trochu změnila. A tak mi dovolte pár slov k ní.

Milá ODS, brzy Ti bude 35 let. Máš za sebou období, kdy ses cítila nezastavitelná,
ale i pár bolestivých pádů. Je čas přestat se omlouvat za to, kým jsi byla, a vymlouvat se na to, kdo ti ublížil. Teď je čas začít znovu řídit svůj příběh.

A tak si přeju, abychom společně našli odvahu znovu být upřímní – nejen rétoricky, ale skutečně. Abychom se přestali bát nových lidí jen proto, že nejsou z naší staré party. Abychom se naučili mluvit s generací, která nás bere jako někoho, kdo už patří do vitríny. A abychom přestali reagovat na ostatní a naučili je reagovat na nás.

A k tomu všemu bude potřeba vás. Všechny tady v tomto sále. Všechny, co nás sledují online. I ty, co jsou jen tichou, ale pevnou základnou ODS. A proto mi dovolte i pár slov k nám.

Milí ODSáci, kamarádi,
budu k vám mluvit úplně upřímně. Ostatně, asi to cítíte stejně jako já. Jsme unavení. Možná otrávení. Máme plné ruce práce v Parlamentu, na radnicích, v krajích, doma. A do toho všeho ty prohrané volby a s nimi pocit, že se možná tak trochu ztrácíme a zvažujeme, kam dál.

Tentokrát ale nebude stačit jen „vyladit komunikaci“. Tentokrát jde o to, abychom si znovu uvědomili, kým doopravdy jsme. ODS byla vždy stranou, která nesla odpovědnost. Ne tu televizní. Tu skutečnou — za stát, města, rozpočty, školy, nemocnice. Zkrátka za to, aby věci fungovaly. To je naše síla. To je naše identita.

My jsme neprohráli volby kvůli médiím. Neprohráli jsme je kvůli sociálním sítím. A neprohráli jsme je ani kvůli nějaké bitcoinové kauze. Prohráli jsme je sami sobě. A to je těžké slyšet. A ještě těžší si to přiznat.

V tomhle sále ale sedí lidé, kteří podrželi ODS, když jiní měli pocit, že se to už nevyplatí. Sedí tady i ti, kteří nám dali poslední šanci. Ale sedí tady i ti, kteří jsou připraveni a mají sílu věci změnit. A já teď mluvím k vám ke všem. Protože bez jedněch není ODS. Bez druhých není důvěra. A bez třetích – není budoucnost.

My máme obrovský potenciál! Ne proto, že nám to vychází v průzkumech. Ale proto, že ODS je plná lidí, kteří umí pracovat. A teď je ten čas to znovu odmakat. Za nás. Za ODS. Za to, že pravice má v téhle zemi zásadní význam.

Je čas přestat se schovávat v koalicích tak, aby to bylo jen „bezpečné“. Je čas přestat hledat kompromisy, které z nás dělají někoho, kým nejsme. A je čas, aby ODS znovu vystupovala sama za sebe. S vlastním programem a vlastním rizikem.

Ale co to v dnešní době znamená „sám za sebe“? Kdykoli dojde řeč na ideové ukotvení, vytáhneme Poděbradské artikuly. Vlastně není sněm nebo Kongres, kde by nezazněly. Je to takové naše odeesácké zlato!

A víte proč? Protože v nich byla odvaha pojmenovat realitu tehdejšího světa. A říct si: Takhle to chceme dělat! Jenže ty artikuly vznikly v roce 1998. A od té doby se svět změnil. A na to musíme reagovat. Proto dnes přicházím s návrhem, jak by mohly vypadat Novodobé artikuly.

První čtyři body znáte – ty jsou neměnné. Na nich stojí naše DNA. A já k těmto čtyřem pilířům přidávám další čtyři. Ne jako program na jedno volební období. Ale jako závazek, jak chceme politiku dělat dnes.

Takže za mnou je vidíte na obrazovce, případně jsou k dispozici na stánku.
Já je rychle vyjmenuju – ale pojďme je podrobit sobotní diskuzi.
5. Západ jako volba
6. Odpovědný stát pro budoucnost
7. Chytrý stát v době digitální
8. Stát sloužící občanům, ne opačně

To jsme my. My nejsme ANO. Nepřevlékáme se za cokoliv, co se zrovna prodává.
Nejsme Piráti. Nám nestačí naleštěná bída, pokud uvnitř není obsah. My jsme ODS. A symbolem ODS vždy byla kompetentnost. Umět řídit stát, kraje a města nejen pocitem, ale znalostí. Umět mluvit o ekonomice nejen slovníkem, ale realitou. Umět nabídnout řešení, která mají základ v praxi, ne v PowerPointu. A tak nás všechny prosím: Buďme ODS!

A ještě se vás na něco zeptám. Slibuji, že dnes už naposled. Myslíte si, že to za nás někdo udělá? No, podívejte se vlevo nebo se podívejte radši vpravo. Tady jsou lidé, se kterými to uděláme my. My a pro naše voliče, kterým bych chtěl také věnovat pár slov.

Milí voliči, a já vím, že tam někde jste a není vás vůbec málo. Teď mluvím k vám. Děkuji. Děkuji vám, že jste nám zůstali věrní. Že jste nás bránili u stolu v hospodě, u nedělního oběda, v debatách na internetu a s přáteli, kterým jste vysvětlovali, proč nás stále ještě volíte. Děkuji, že jste nám dali druhé – a co si budem – někdy i třetí a čtvrté šance. A chci vám něco slíbit. Změnu! Slibuji, že si znova získáme to, co nám poslední dobou tolik chybělo: vaši důvěru! A proto následující vzkaz patří těm, bez kterých to nepůjde.

Milé novinářky a novináři, glosátoři, podcasteři, reportéři, komentátoři, předně vám chci poděkovat, že děláte svou práci. Je potřebná! Obzvlášť teď, kdy se současná vláda snaží dostat média veřejné služby pod svou kontrolu. Nezlobte se, když se někdy navzájem naštveme. Ono to k tomu asi občas patří.

Přesto vás ale prosím: Buďte na nás tvrdí, ale spravedliví. Když něco pokazíme – klidně nám to dejte sežrat. Ale stejně tak vás prosím o druhou věc: Když se něco povede, když odpracujeme kus dobré práce, která nepůjde vidět z titulku, napište o tom. Nechci žádné PR. Ani výhody. Chci férové podmínky. A já vám za to na oplátku slibuji jedno: Odpovědi, a ne vyhýbání se jim! O tom je zodpovědnost, kterou každý politik musí unést.

A tím se dostávám k poslednímu vzkazu, který tady mám. A ten chci věnovat současné vládě.

Pane Babiši, pane Okamuro, Borisi! Počítejte s námi! S tím, že vás budeme hlídat. Férově, ale tvrdě. Andrej Babiš totiž není nic víc a nic méně než náš politický soupeř. Snaha z něj dělat zlo světa je zbytečná. Jediné, čeho jsme tím dosáhli, bylo, že v očích jeho fanoušků se stal hrdinou. Přistupme k němu jen jako k soupeři.
Ale hrajme s ním na našem hřišti.

Já totiž nehraju politiku na dresy. Hraju ji na góly. A jestli kluci v jiném dresu přijdou s návrhem, který je správně, tak se postavme na hřiště vedle nich — a dejme ten gól. Protože ve Sněmovně jsme na konci dne jako nároďák – a ne jako rozhádané derby.

Takže milé ANO, někdo říká, že jste mistři sociálních sítí. Že máte náskok. Že pokud chceme uspět, musíme vás kopírovat. Ne. Ano, budeme na sítích. Budeme umět říct věci jednodušeji, než jsme uměli doteď. Ale nezploštíme kvůli tomu obsah. Nebudeme měnit postoje jako vy podle trendů. Nebudeme měnit hodnoty podle algoritmu. Protože jestli se politika smrskne na to, kdo udělá lepší video, tak pak nepotřebujeme Parlament. Stačí nám talentová soutěž. A já věřím, že tahle země si zaslouží víc.

A rovnou tady ANO říkám, že pokud budu zvolený, tak budeme tvrdou opozicí, která nebude dělat stejnou chybu jako vy. Nebudeme kňourat a říkat, že za nás to bylo tak a tak. Budeme se koukat dopředu! Ať se Andrej Babiš připraví na to, že se bude každé ráno budit s tím, že je tu opozice, která přichází s nápady. A která funguje.

Tak. To je ten náš příběh, který teď čeká na pokračování. A je jenom na nás, jaké bude. A tak mi dovolte celé to ukončit jedním citátem od mého oblíbeného cynika Henryho Kissingera: „Ta nejodvážnější cesta se často ukáže jako ta nejbezpečnější.“
A když tu tak před vámi stojím, souhlasím, že se vám můžu jevit jako odvážná volba. Možná trochu rychlá. Možná méně uhlazená.

Ale ta odvaha, kterou nabízím já, má motor. A tím motorem je práce. Práce, která začne hned. Práce, která má plán. A která má jasný cíl – vyhrát volby. A proto vám slibuji, že projevíte-li odvahu a podpoříte mě dnes a tady, provedu vás potom tou nejbezpečnější cestou k vítězství.

Děkuji za pozornost.