Novinky Mediální výstupy

(www.ods.cz) Nominační projev Radima Ivana před volbou předsedy ODS.

Cha! Ivan! Nečekán, nezván, přišel k vám přes temný les, aby spolu s vámi změnil ODS. Dobrý den!

Jak jistě tušíte, nepronesu vám standardní projev, ale připravil jsem si takovou krátkou prezentaci. Chtěl jsem vás na úvod poprosit, abychom se dneska rozhodovali jako zástupci občanů, jako zástupci vašich rodin, vašich přátel, vašich známých, vašich spoluhráčů v různých sportovních klubech a o trošku méně jako delegáti jednotlivých organizací. Rozhodujme se dnes jako občané. Abychom se posunuli dopředu a mohli zase růst a zase vítězit, musíme si umět pojmenovat problém. A já vám řeknu, které problémy vidím dneska v současné ODS já.

ODS z mého pohledu neroste a nevítězí. Dokazují nám to čísla, máme méně členů, než jsme měli před lety. Dokazují nám to vítězství ve volbách, za posledních několik let jsme vyhráli jedny parlamentní a pár senátních voleb. To je na značku, jakou vždy ODS byla, poněkud málo. Voliči nám nevěří, že říkáme věci napřímo a neskrýváme složitá témata. To jsou data z průzkumu a mimochodem toto spojení je pro voliče jedno z nejdůležitějších. A já vám slibuji, že pokud se stanu předsedou, tak vám budu říkat vždycky pravdu. Ne po 12 letech. Voliči nám nevěří, voliči nám aktuálně nevěří, že máme vizi pro budoucí generace. Je to další z dat, které jsme získali.

Možná, že se dneska v České republice máme dobře. Já si nemyslím, že žijeme ve spálené zemi nebo v něčem takovém, ale jde přece o to, abychom se měli dobře v naší zemi, aby prosperovala, aby tu žili spokojení lidé. Ne teďko, ale za 10, za 15, za 20 let, abychom zvládli transformaci systému, která bude nutná – přitom, když budou do důchodu odcházet například Husákovy děti. A na to musíme naši zemi připravit a musíme tu společnou vizi najít společně s občany a musíme je přesvědčit a přesvědčíme je o tom, že jsme ji schopni realizovat.

Proč se tak stalo z mého pohledu? Uděláme si jakousi diagnózu. Pořád žijeme v krizovém scénáři z roku 2013. Za naši značku se postavili komunální politici, kteří byli populární a dali jí zpátky důvěru. Samozřejmě po těch problémech, které jsme měli, to bylo správně. A já bych chtěl ocenit každého z vás, kdo v roce 2013 a v roce 2014 v komunálních volbách našel odvahu stále ještě reprezentovat značku ODS.

Jste hrdinové, dotáhli jste to až do jednoho volebního vítězství, pomohli jste straně. Ale proč to zmiňuji? Protože my se neustále bojíme, že dopadneme jako v tom roce 2013. Neříkáme lidem věci napřímo a neříkáme věcem, neříkáme lidem, věci napřímo. (Omlouvám se. Jsem trošku nervózní, když jde totiž člověku o něco, tak prostě nervózní je).

Bojíme se proher. Máme strach. Pořád se něčeho bojíme, že na nás budou nepříjemní novináři, že si pro nás zase přijde Šlachta, že nedokážeme prosazovat pravicovou politiku, že zase prohrajeme volby na třicetikorunovém poplatku. Prostě fotbalovou metaforou hrajeme neustále na 0:0. Máme spoustu obránců, nemáme kreativní záložníky a nemáme dostatečný počet střelců a potřebujeme dneska dostat do ODS zpátky střelce i útočníky.

Přizpůsobujeme se lidem, kteří nás nikdy nevolili a nikdy nás volit nebudou, a doufáme, že nás v neděli pochválí Václav Moravec ve svém pořadu. To se musí změnit. Musíme se vrátit k tomu, co jsme vždycky dělali. Dělali jsme někdy nepopulární kroky, které ale byly důležité pro Českou republiku. Už tady padlo, že je potřeba více sdílet, nosit letáky, ale proto, abychom to dělali, proto musí být dobře motivován i každý poslední člen a musí být ztotožněn s naší politikou. A my jsme tady v posledních letech slyšeli, že názor člena je v rozporu s názorem našeho voliče. Jak pak vy, členové, máte obětovat straně volný čas, někdy rodinu, zábavu nebo to, že jedete o víkendu na hory, když nevěříte tomu, co nabízíme. A já vám nabízím, abychom tohle zase přinesli a zase společně věřili naší politice, protože politika se nemá dělat jenom podle marketingových průzkumů.

A ve straně zmizel konflikt. Měli jsme tu roky, kdy jsme si na kongresu vybírali z jednoho kandidáta na všechny možné pozice. A úplně stejně jsme to dělali na místních, oblastních i regionálních sněmech. Byla to chyba. Přiznejme si to. Musíme zase mezi sebou zápasit, ale v dobrém. Musíme mezi sebou zápasit, abychom se připravili na souboj s politickými soupeři. Nejlépe se na zápas připravíme tím, že budeme na tréninku ten zápas trénovat. Často jsme slyšeli, a využiju tady citát jednoho našeho kolegy Pavla Drobila, který řekl ve vztahu k podnikatelům, že jsme se chovali – vy jste blbci, my jsme letadlo. My jsme prostě podnikatele neposlouchali. Mysleli jsme si, že děláme všechno dobře a nechtěli jsme slyšet zpětnou vazbu. Konstruktivní zpětnou vazbu, a to jsme nechtěli slyšet od podnikatelů a nechtěli jsme to slyšet ani od členů vlastní strany. Tak to prostě bylo.

Je tady celá řada z vás, kteří přišli s nějakým typem iniciativy a přinesli, co se může zlepšit. Mnohokrát zůstali odmítnuti. A já nevolám po tom, abychom se rozpůlili nebo abychom se neustále hádali, ale abychom si věci vyříkali a poté šli všichni společně silnější dál. Politické diskuzi říkáme praní špinavého prádla. To jako vážně? Vždyť to je přece místo, kde se střetávají myšlenky, a dneska prostě žijeme v jiné době, kdy voliči s námi přichází do interakce přes sociální sítě a je jasné, že si i na těch sociálních sítích máme věci vyříkávat. Je to normální politická diskuze a naši voliči jsou dostatečně inteligentní lidé, aby pochopili, že si utváříme mezi sebou názor a že nejsme všichni jednoho názoru a že nejsme jednotní.

Představa o jednotě strany je zcela romantická. Není to prostě pravda, takhle to prostě nefunguje. Bojíme se volit při aklamaci jinak než ostatní. Proč? Já jsem si teďka zažil jeden sněm. Byl v Praze, kde se hlasovalo o kandidátovi nebo o nominacích na předsedu aklamací. A byl jsem překvapen, že při té aklamaci pro mě nezvedli ruku ani mí kamarádi, kteří tam seděli, a nezvedli ji proto, protože se obávali následků. Taková je prostě pravda. To jeden příklad za všechny. Jistě víte, že i ve vašich místních sdruženích se to někdy stalo nebo že se to může stát. Aklamace je zlo.

Volič. Pojďme se podívat na voliče. Volič není náš nepřítel. K voliči nemáme přistupovat tak, že mu musíme něco vysvětlit, že musíme představit program, že je teďka kampaň a my musíme za voliči. My přece chceme. My jim chceme ukázat naše myšlenky, my jim chceme ukázat naši politiku a my jim chceme ukázat to, co jsme vymysleli uvnitř strany.

Volič není hloupý, když hovoříme o tom, že budeme prosazovat pravicová řešení – privatizovat, že budeme budovat kapitalismus a potom nakoupíme benzínky, tak jsme za hlupáky. Když říkáme, že nebudeme zvyšovat daně, tak je prostě nemůžeme zvýšit. Přes to prostě nemůže jet vlak.

A když jsem mluvil o tom strachu. My jsme měli strach, že nedokončíme další vládu, a podřídili jsme tomu všechno. Určitě pro stabilitu České republiky to bylo důležité, ale pokud budeme dále dělat naši politiku se strachem, že vláda může skončit, že vypadneme na městě z koalice nebo na kraji, tak přece nikdy nic neprosadíme, protože se nás nebudou bát a budou z nás cítit strach a strach nás pohřbí. Volič není povinen nám rozumět, volič nemusí číst dlouhé brožury, které mají několik stran textu, které jsou pro něj nezajímavé. Volič potřebuje dostat politické sdělení moderními metodami přes sociální sítě, přes YouTube, ale především v přímém kontaktu. Proto musíme – a vylezeme opět na ulice, do metra, do hospod, na fotbal, abychom s voličem byli v přímé komunikaci. To je změna, kterou přináším. ODS je myšlenka pro všechny aktivní občany. Nemusíme říkat, že jsme tady pro pravičáky, protože to nám stejně nebudou rozumět, ale jsme tady pro všechny aktivní občany. Pro každého, kdo se nebál, vzal svůj nápad, řekl ho někomu dalšímu a podstoupil riziko ho realizovat. Pro tyhle lidi tu ODS znovu musí být.

Jaká je vize, kterou přináším? Je to samozřejmě koncept, který společně dopracujeme. Budeme země pro 12 000 000 aktivních lidí. Proč tato vize? Protože nic jiného než lidi nemáme. Nemáme nerostné suroviny, nemáme moře, máme čtyři roční období, což je nevýhoda oproti jiným zemím. Máme jenom lidi a ty lidi musíme dobře vzdělávat a musíme jim dát prostor pro to, aby se realizovali, aby si mohli splnit sen, aby když něco zajímavého a převratného vymyslí, tak mohli dostat své nápady, své produkty, své služby na evropský a celosvětový trh. Prostě potřebujeme co nejlepší prostředí pro podnikání, a proto musíme dobře vzdělávat, abychom měli úspěšné lidi, kteří toho budou schopni. A když myslím dobře vzdělávat, tak naše vzdělání a naše školství prostě musí umět být dobré v globální konkurenci.

Proto říkám – Česko má být centrem Evropy. Jsme střední Evropa. Letecky to máme všude hodinu. A jsem přesvědčen o tom, že má být podnikatelským hubem celé Evropy. A proto potřebujeme, aby bylo dobře nastaveno podnikatelské prostředí. Což znamená, že když dneska řešíme na evropské úrovni legislativu dvacátého osmého režimu, tak pojďme přijít do Evropy s tím, že my budeme ti, kteří nastaví to nejlepší podnikatelské prostředí v celé Evropě, že si to tady v Česku vyzkoušíme, že budeme taková laboratoř, a pak to dokážeme přenést do celé Evropy, aby i celá Evropská unie byla konkurenceschopná. Jak já říkám, evropská integrace byznysem.

No, a ty nástroje, kterým jsme tedy přestali věřit, a myslíme si, že už nebudou fungovat, jsou kapitalismus, konkurence, privatizace. Kapitalismus je nejspravedlivější. Kdo chce, tak v něm je úspěšný. Kdo maká, kdo pracuje, kdo se zlepšuje.

Konkurence. Bez konkurence to prostě nejde. Když se nemám s kým porovnat, když se nemám od koho inspirovat, nikdy nebudu lepší. A já mám rád knížku, která se jmenuje Zrození kmenového vůdce. A tam je konkurence vnímaná ne tak, že my jsme dobří, oni jsou špatní, ale tak, že my jsme dobří, oni jsou dobří, tak to prostě musíme dělat ještě lépe. Takto vnímám konkurenci a konkurenci musíme a zapracujeme do celého státu. To znamená, že ji vneseme i například do důchodového pojištění.

Privatizace. Nedívejme se na privatizaci jenom jako na prodej určitého majetku. Podívejme se i na to, jestli by třeba stavební řízení nemohli provozovat nějaké soukromé firmy. Třeba by ho provozovaly lépe. Určitě by ho provozovaly lépe než současně stát. Proč nenabídnout soukromému sektoru tuto možnost? A takhle se můžeme podívat na celou řadu agend, kterou za nás můžou vykonávat privátní firmy. Takto je myšlena privatizace. A samozřejmě pokud mluvíme o privatizaci a pravicových přístupech (a teď se omlouvám všem do jižních Čech), tak prostě nemůžeme mít národní podnik – pivovar. To prostě není slučitelné s naší dlouhodobou politikou a s naším DNA. Omlouvám se.

Jak změnit ODS? To je otázka, kterou si klademe poslední tři měsíce, kterou dostáváme nejčastěji s mými kolegy a protikandidáty na jednotlivých sněmech. My všichni se musíme změnit. My všichni si musíme začít říkat ve svých místních sdruženích pravdu. Musíme být k sobě upřímnější a už nemůžeme jenom dělat, že spolu souhlasíme, když jsou věci, na kterých se neshodneme. Všude musíme najít uvnitř konsenzus, musíme se zdravě pohádat a pak budeme mít lepší produkt, který doneseme voličům.

ODS je všech. Tato myšlenka – mě inspiroval k této myšlence pan prof. Stanislav Balík, který říkal, že politika je věc veřejná. A já s tím naprosto souhlasím a v dnešní době větší otevřenosti, a řekněme transparentnosti, nám prostě volič chce vidět pod ruce, a proto bychom měli například i vybírat kandidáty s pomocí veřejnosti. Ne, aby za nás rozhodovala, ale třeba v primárkách, aby nám dala jasně vědět, jestli lídr, kterého jsme vybrali, může ve volbách získat podporu, nebo jestli jsme vybrali špatně. K tomu, aby nám volič znovu uvěřil, budeme autentičtí. Takže když budeme hovořit o levném státu a o tom, že třeba chceme slučovat obce, tak už se nemůže stát to, co jsem třeba zažil při svých cestách jednotlivými regiony, kdy jsme se o slučování a svazkování obcí bavili, a jeden pan starosta mi odpověděl: No, v principu souhlasím, ale zrovna u nás to nejde. Tak takhle to prostě dál nemůžeme dělat.

Pokud dáváme značku ODS do jednotlivých měst a obcí, tak prostě musíme něco splňovat. Musíme mít společný základ, musíme mít společný zájem a to mít budeme. Opět budeme autentičtí. Musíme být odvážní a budeme odvážní. Už jsem to tu říkal, když jsme zaváděli třicetikorunové poplatky, tak jsme byli odvážní. Prohráli jsme na tom jedny krajské volby, nebo alespoň si to takhle říkáme, i když těch důvodů k prohře bylo daleko více. A v té době jsme se začali bát, že ty nepopulární věci, ta nelíbivá politika nás bude stát další volby. Zase jsme se báli. My opět přijdeme s návrhy, kterým věříme, že jsou správné, které ze začátku budou nepopulární, ale vysvětlíme je voličům, proč jsou z dlouhodobého hlediska přínosem pro Českou republiku. Budeme odvážní.

Znovu vrátíme do naší řeči slovo reforma a slovo modernizace, které jsme opustili. A nemůžeme si nechat namluvit, že v Česku nežijí pravicoví voliči, že se všichni bojí změn. To prostě není pravda. Jenom jsme tomu nevěnovali dostatek času, dostatek energie, abychom to voličům vysvětlili. Zaměříme se na to, že naše vítězství bude dlouhodobé. Ne, jedny volby. Ne, zrovna tak, že nepřišli nějací voliči sociálních demokratů nebo Přísahy, anebo naopak, že zase nevyhrajeme, protože přišlo o něco více Motoristů. Budeme se prostě soustředit na to, aby naše strana dlouhodobě vítězila.

Proč já? Jsem trošku drzý, energický, nový, jsem změna, jsem jiný než můj protikandidát. Jinak se oblíkám, jinak s vámi hovořím, někdy se zaseknu při svém prvním předsednickém projevu, ale jsem to já.

ODS má dneska 35 let. Radim Ivan má taky 35 let, když jsem v té kritice hovořil o strejcokracii, tak jsem hovořil i k sobě. Letos jsem se totiž stal strýčkem, a když se stanete strýčkem, tak taky trošku zpohodlníte. Dostanete se do věku, kdy už se vám tolik nechce běhat, kdy už se vám tolik nechce držet stravu, kdy už si chcete sednout pomalu a mít to tak na pohodu. A takhle vidím, takhle vidím i ODS. Sedli jsme si, jeli jsme to na pohodu. Hráli jsme na 0:0 a jenom říkám, pojďme se znovu nakopnout. Pojďme se znovu nastartovat a pojďme znovu být aktivní a moderní.

Ještě jedna důležitá věc, protože ODS vznikla jako odkaz listopadu 1989. Jsem narozen devět měsíců po listopadu 1989. Dneska budete volit mezi bezpečnou minulostí (a je to v pořádku – lidi se bojí změn přirozeně), nebo odvážnou budoucností. Mám kamaráda, sedí tady, Ondra Šimíček. Před šesti lety se podíval do zrcadla a řekl si, protože byl závislý alkoholik, že se musí změnit. Změna nepočká. My se taky musíme změnit. Dnes nehlasujete o mně. Dneska hlasujete o tom, jestli budeme držet status quo nebo chceme změnu, jestli chceme pomalu umírat, nebo chceme růst.

Děkuju za pozornost.