Novinky Mediální výstupy

(www.ods.cz) Projev předsedy ODS Petra Fialy na schůzi Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry vládě

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dnes před tuto Sněmovnu předstupuje nová vláda a žádá o naši důvěru. Nejde tu o rituál nebo nějakou povinnou formalitu. Je to vážné rozhodnutí, které má vždy dlouhodobé důsledky pro směřování naší země.

Tím spíš, že tento okamžik nastává v době, která je bez přehánění velmi složitá, plná výzev a nebezpečí a kdy obzvlášť záleží na tom, kdo, jak a kam naši republiku povede.

Za poslední roky jsem na tomto místě v podobné situaci stál několikrát. Poprvé jsem o důvěru pro svou vládu žádal před čtyřmi lety já sám. V dalších případech jsem čelil pokusům o vyslovení nedůvěry.

Vždy jsem při tom považoval za samozřejmé vůči Poslanecké sněmovně argumentovat pravdivě a věcně. Opírat se o jasná, ověřitelná data a nést politickou odpovědnost za skutečný stav země, nikoli za jeho účelově vystavěnou mediální karikaturu. To je pro mě jediný způsob, jak ke Sněmovně přistupovat s respektem, který jí náleží.

A co se děje dnes? Vláda Andreje Babiše nás žádá o důvěru a současně Českou republiku systematicky vykresluje jako zemi, která je v rozkladu, kde nefunguje infrastruktura ani veřejné instituce. Jako stát, který na nic nemá peníze a nezbývá mu než se zadlužovat.

Jak už jsem tu opakovaně připomínal dřív, není to pravda. Je to manipulace, která má zakrýt skutečný stav věcí – úspěchy mé vlády, úspěchy našich firem a občanů – a připravit půdu pro rozhazování peněz a nejrůznější nestandardní kroky.

Proto považuji za nutné začít fakty. V úvodu svého vystoupení se zaměřím na to, v jakém skutečném stavu jsem na sklonku minulého roku Českou republiku předal Andreji Babišovi.

Mimo jiné i proto, aby bylo možné za několik let objektivně posoudit, zda se země skutečně posunula kupředu – nebo zda to byla jen promarněná příležitost či ještě něco horšího.

Bude to jen velmi stručný nástin reality, a kdo má zájem o další podrobnosti, najde je například v této mojí publikaci, kterou jsem při jmenování nové vlády osobně předal novému premiérovi...

Když jsem v roce 2021 od Andreje Babiše přebíral odpovědnost za vedení země, byla Česká republika ve vleklé krizi – a to navzdory ekonomické konjunktuře.

Schodek veřejných financí tehdy přesahoval 5 % hrubého domácího produktu a naše země byla nejrychleji se zadlužující ekonomikou v celé EU. Inflace prudce rostla, podle čísel z ledna 2022 dosáhla 9,9 %.

V listopadu 2021 měly české domácnosti podle indexu HEPI (Household Energy Price Index – který rád používá Karel Havlíček) druhou nejvyšší cenu elektřiny v Evropě. Navíc jsme byli extrémně závislí na Rusku – 97 % dováženého plynu a přibližně polovina spotřebované ropy pocházela právě odtud.

A co s tím udělala moje vláda? Dnes je deficit veřejných financí pod hranicí 2 % HDP. Naše ekonomika podle dat ČSÚ rostla téměř o 3 % a obdobný růst se očekává i v letošním roce. Česká republika se tak řadí mezi třetinu nejrychleji rostoucích ekonomik v EU.

Podle Indexu prosperity patříme mezi třetinu nejzdravějších ekonomik v EU, současně jsme 9. nejméně zadluženou zemí. Podle časopisu The Economist je dnes Česká republika 6. nejlepší ekonomikou v rámci 36 zemí OECD.

Nezaměstnanost je dlouhodobě nejnižší v celé Unii. Průměrná mzda přesahuje 48 tisíc korun a meziročně reálně vzrostla o 4,5 procenta. Průměrný starobní důchod v loňském roce přesáhl hranici 21 tisíc korun.

... ukazují snad tato objektivní, mnohokrát ověřená čísla stát, který selhal? A podívejme se i na další oblasti.

V oblasti energetiky jsme systematicky pracovali na tom, aby se Česká republika zbavila závislosti na Rusku, proti čemuž minulá vláda Andreje Babiše neudělala vůbec nic.

My jsme zajistili 3 mld. m³ ročně z LNG terminálu v nizozemském Eemshavenu (více než třetinu české roční spotřeby). Současně jsme se podíleli na projektu terminálu v německém Stade, kde má ČR od roku 2027 nasmlouvanou kapacitu 2 mld. m³ plynu ročně. To je zhruba čtvrtina naší roční spotřeby.
Posílili jsme ropnou bezpečnost rozšířením kapacity ropovodu TAL+ (to je až 8 mil. tun ropy ročně čili kompletní spotřeba českých rafinerií). Získali jsme kontrolu nad plynovými zásobníky i nad přenosovou soustavou.

V červnu 2025 jsme uzavřeli smlouvu na výstavbu nových bloků v Dukovanech s výkonem přibližně 2 000 MW (přičemž minimálně 60 % dodávek má zajistit český průmysl). Současně jsme zahájili rozvoj malých modulárních reaktorů, když ČEZ získal podíl ve společnosti Rolls-Royce SMR. Budoucí instalovaný výkon malých reaktorů v České republice má přesáhnout 3 000 MW.

A vedle toho jsme rozvíjeli i obnovitelné zdroje (jen v roce 2024 jich bylo k síti připojeno 209 tisíc).

V oblasti dopravní infrastruktury dosáhla naše vláda historicky rekordních investic. Celkové rozpočtové výdaje na dopravu za naší vlády dosáhly částky 603,8 mld. korun.

Otevřeli jsme 214,5 km nových dálnic a 125 km silnic I. třídy. A zahájili dalších 254 km dálničních staveb a 149 km silnic I. třídy. To jsou nejvyšší čísla v naší moderní historii.
Významně jsme pokročili s přípravou vysokorychlostních tratí. Z celkově plánovaných 768 km je v současnosti v přípravě 487 km. Proběhla rekonstrukce 139 nádraží, modernizovalo se 306,5 km tratí a zabezpečeno bylo 615 železničních přejezdů.

Velkým úspěchem naší vlády byla čitelná, předvídatelná a pevně hodnotově ukotvená zahraniční a bezpečnostní politika, která důsledně hájila zájmy České republiky a bezpečí jejích občanů.

Obranné výdaje jsme zvýšili nad požadovanou hranici 2 % HDP, investovali jsme do modernizace armády. Naše vláda pořídila 24 letounů F-35A, 246 bojových vozidel pěchoty CV90, transportní letouny Embraer, tanky Leopard a další moderní techniku.

(Řadu z těchto věcí Andrej Babiš v předvolební kampani kritizoval. Dnes je začíná neochotně podporovat, sice se zpožděním, ale ještě že tak).

Bez problémů jsme zvládli největší migrační vlnu v Evropě od 2. světové války, zachovali bezpečnost i fungování institucí, uprchlíky jsme dokázali integrovat, takže většina z nich pracuje a jejich přínos do veřejných rozpočtů dosahuje přibližně 30 mld. korun ročně (zatímco náklady na ty, kteří pracovat nemohou, jsou zhruba poloviční).

Naopak nelegální migrace klesala. V roce 2024 o 31,9 %. A současně s tím klesala i kriminalita.

Bezpečnost jsme prostě brali vážně. A to proto, že jsme nestrkali hlavu do písku před tím, co se děje kolem nás. Netvářili jsme se, že ruská agrese proti Ukrajině je vzdálený nebo lokální konflikt, který můžeme s klidem ignorovat. Chápali jsme, že je to přímá hrozba pro bezpečnost Evropy, tím spíš České republiky a dalších států ve východní části EU. A podle toho jsme také jednali.

... toto tedy byly oblasti, které jsou dnes asi nejdůležitější. Myslím, že nemá smysl vyjmenovávat všechny, ta data jsou výmluvná a všude dostupná. Bude tedy existovat jasný „benchmark“, jasná výchozí čára, podle které bude možné v následujících měsících a letech objektivně posuzovat, zda se Česká republika pod novou vládou posouvá kupředu, nebo někam úplně jinam.

Za 4 roky zjistíme, kolik nových dálnic nebo rychlotratí vzniklo. Jak nová vláda pokročila v modernizaci armády, kolik nových digitálních služeb bude stát svým občanům nabízet, jak budou naše děti připravené na dnešní svět.

A budete také muset ukázat, jak jste připravili naše zdravotnictví a sociální systém na stárnutí obyvatelstva, kterému čelíme, a zejména jak chcete zdravotnictví a sociál v budoucnu financovat. Protože pouhým zrušením – neboli destrukcí – důchodové reformy nikomu nepomůžete.

Dámy a pánové, za normálních okolností bychom dnes měli vést podrobnou debatu o programových prioritách nové vlády, o obsahu jejího programového prohlášení, ale dnes to zjevně nemá příliš smysl. Ostatně jste sami slyšeli, že tu dnes padlo jen velmi málo věcných, programových argumentů. Debata se točí na úplně jiných věcech.

Má to dva hlavní důvody. Prvním je vyprázdněnost, nevyváženost a místy až zarážející naivita samotného programového prohlášení, které nám nová vláda předkládá.

Považuji to za důkaz, že vládě příliš nejde o budoucnost České republiky. Zdá se mi, že se nám dokonce bojí předložit dokument, podle něhož by bylo možné její výkon v čase férově porovnávat a hodnotit.

Podoba programového prohlášení je zároveň důsledkem absence shody, kterou by spolu členové vládní koalice měli mít... ale nemají. Tam, kde by měla existovat společná vize o směřování země, vidíme spíš snahu ignorovat zjevné konflikty, zametat je pod koberec a neříkat moc nahlas to, na čem se shodnout nedokážou.

Proto mám za to, že jednotlivá témata a body programového prohlášení vlády nemá smysl detailně rozebírat. Ale celkové hodnocení si přesto neodpustím:

1. Vláda Andreje Babiše nám svým programem fakticky říká, že žijeme v idylickém světě bez konfliktů a zásadních rizik. Ve světě, kde se nemusíme rozhodovat o ničem podstatném.

Jako by v Evropě neprobíhala válka, jako by mezinárodní prostředí bylo stabilní a Rusko bylo běžným partnerem, s nímž se dá domluvit. Jako kdyby se posledních 12–13 let vůbec nic nestalo.

Pokud jde o mezinárodní bezpečnost, nabízí nám dokument jednu jedinou obecnou větu v tomto znění: „Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států. Budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě.“

To je skutečně celé. Není tam ani slovo toho, jakou pozici bude Česká republika s novým kabinetem hájit, koho podporujeme a kdo je pro nás naopak hrozbou. A samozřejmě to není náhoda.

Rozdíly koaličních stran v pohledu na Rusko, na naši roli v Evropě a na závazky vůči spojencům jsou totiž natolik hluboké, že je tvůrci dokumentu raději fakticky vynechali. Jenže kvůli vnitřnímu klidu koalice se přece nesmí obětovat bezpečnost našich občanů.

2. Tento programový dokument selhává i v dalších ohledech. Zejména proto, že je to spíš seznam všemožných přání než realistický plán vládnutí. Najdeme v něm téměř vše, co si kdo dokázal představit – ovšem bez odpovědi na základní otázku, kde na to vzít a kdo to zaplatí.

Asi jako když malé dítě píše Ježíškovi a neláme si hlavu s tím, že některá přání prostě nejde splnit. A konečný výsledek je stejný jako u každého populistického vládnutí – většina slibů se bude ignorovat, něco se uskuteční, ale za obrovskou cenu, kterou zaplatí další generace, jejíž zájmy populisté ignorují. Jako vždy.

Pro dokreslení toho, o jak nereálné představy jde, mi tu dovolte zmínit pár konkrétních slibů. Cituji:

• Nástupní plat policisty a hasiče bude 50 tisíc korun.
• Zavedeme příspěvek na bydlení do výše až 6 000 Kč měsíčně podle regionu.
• Celníkům zvýšíme platy a budeme je pravidelně valorizovat. Zajistíme nástupní plat 50 tisíc korun.
• Příslušníkům vězeňské služby zvýšíme platy a budeme je pravidelně valorizovat. Zajistíme nástupní plat 50 tisíc korun.
• Od roku 2026 bude nástupní plat vojáka po absolvování základní přípravy činit 50 tisíc korun.
• Nástupní plat vysokoškolsky vzdělaného učitele bude 50 tisíc korun.
• Učitelům garantujeme na konci volebního období průměrný plat ve výši 75 tisíc korun.
• Zvýšíme rodičovský příspěvek na 400 000 Kč a umožníme jeho flexibilní čerpání.
• Každý odpracovaný rok navýší důchod o 1,5 % vyměřovacího základu...

To jsou všechno sliby, které se příjemně poslouchají, ovšem jen dokud se nesnažíme zjistit, kde na to Babišova vláda chce vzít peníze. Programové prohlášení totiž zároveň uvádí i následující věci:

• Zavazujeme se nezvyšovat žádné daně, naopak zastavíme zvyšování vyměřovacího základu pro sociální pojistné OSVČ, které tak zůstane na 35 % průměrné mzdy.
• Snížíme daň z příjmů právnických osob na 19 %.
• Rodinám vrátíme školkovné i původní podobu slevy na druhého z manželů a pracujícím studentům vrátíme daňovou slevu.
• Zavedeme citelnou daňovou slevu za 4. a další dítě.
• Zaměstnancům zrušíme zastropování jejich volnočasových benefitů.
• Zavedeme 0% DPH na léky na předpis.
• Zastavíme automatické valorizace daně z nemovitostí prostřednictvím inflačních koeficientů.
• Dobrovolné spropitné zaměstnancům v gastronomii osvobodíme za definovaných podmínek od odvodů na sociální a zdravotní pojištění a od daně z příjmů...

A málem bych zapomněl na hlavní podmínky, které celý dokument rámují. V kontextu výsledků, které Andrej Babiš s Alenou Schillerovou předvedli naposledy, jsou to cíle spíše úsměvné:

• Veřejné finance České republiky budeme udržovat blízko vyrovnané bilance, a to bezpečně pod hranicí 3 %.
• V delším horizontu pak (dosáhneme) i fakticky vyrovnaného či přebytkového hospodaření státu.

Musím říct, že jestli tyto věci budou fungovat dohromady, tak si vláda zaslouží Nobelovu cenu. Bude první na světě, kdo vymyslí, jak stále více rozdávat, a přitom snižovat příjmy. Její programové prohlášení prostě nesedí logicky, matematicky, ekonomicky, nijak.

Ekonomové (například Jana Matesová, bývalá česká zástupkyně ve světové bance) už dříve odhadli, že nás předvolební sliby hnutí ANO budou stát 80–100 miliard ročně. Náklady programového prohlášení se těmto odhadům budou minimálně blížit, ale spíše je ještě překonají.

Myslím tedy, že máme všichni jasno. Programové prohlášení nemá smysl systematicky řešit. Opusťme tedy tuto rovinu a zaměřme se na samotné jednání představitelů vládní koalice, které jsme měli možnost sledovat v posledních týdnech a které o ní vypovídá mnohem víc než jakákoli prohlášení. Inu, to, zda jsou stromy dobré, či špatné, jednoduše poznáte po ovoci. Co tedy zatím předvedli?

Všichni jsme viděli veřejná vystoupení členů vládní koalice a děsili se toho, jak Česká republika začíná ztrácet respekt a důvěryhodnost. Už v prvních týdnech vlády se rozběhl proces personálního vyprazdňování důležitých veřejných institucí.
Opět probíhají čistky na úřadech. Vláda také chce zrušit služební zákon. To proto, aby úředníci s vlastní integritou mohli být jednodušeji odstraněni a zbyli tam jen ti, kdo jim všechno odkývají.

A velmi brzy se ukázalo, že podobný přístup čeká i veřejné finance. Stačí připomenout jedno z prvních rozhodnutí nové vlády – přesunout veškeré financování POZE na stát. Regulovaná složka cen energií sice domácnostem krátkodobě klesla, ale skutečné náklady byly pouze přeneseny jinam. Na koho? No samozřejmě, že na nikoho jiného než na občany. Zaplatí to možná později, ale zato dráž. Přesně před tímto postupem jsem zde varoval už při debatě o rozpočtu: vláda hraje na krátkodobý politický efekt a neřeší dlouhodobé rozpočtové škody.

Tyto přešlapy ale nejsou nic ve srovnání s tím, co vláda předvádí v zahraničněpolitické a bezpečnostní rovině. Jde o klíčovou oblast, kde se strany vládní koalice mají problém shodnout, a tak do všech stran vysílají naprosto zmatená poselství. Včetně toho, že vlastně nevědí, zda Rusko v probíhající válce je, či není agresor. K tomu mám 2 příklady:

1. Klíčovým pilířem zahraniční politiky mé vlády byla muniční iniciativa, která nás zařadila mezi hlavní aktéry bezpečnosti v Evropě, dávala nám mezinárodní prestiž i nadstandardní výhody, pokud jde o účast na poválečné obnově Ukrajiny. A v neposlední řadě přinášela desítky miliard korun do naší ekonomiky.

Právě tento mimořádný projekt vznikající koalice okamžitě začala ze všech stran torpédovat – k hrůze Ukrajiny i našich spojenců. A to jenom proto, že fungovala. Proto, že měla úspěch. A ten vy neodpouštíte.

Dnes už naštěstí víme, že muniční iniciativa bude pokračovat – ne snad díky tomu, že by vládní strany prozřely a dosáhly nějaké shody, ale spíše díky tlaku našich zahraničních partnerů. Něco velmi podstatného se ale změnilo: vláda už se na podpoře Ukrajiny nechce aktivně podílet, pouze tento mechanismus nechá pokračovat. Čeho tím chce dosáhnout? To přesně nevíme.

2. V podobném duchu a podobně nepřehledně Andrej Babiš jednal, pokud jde o finanční pomoc evropských států Ukrajině. Tu sice nakonec nezablokoval, ale zároveň se na této pomoci odmítl podílet jakkoli jinak než slovně.
Odmítl tak gesto, které by nás fakticky nic nestálo, a přitom by mělo neocenitelnou symbolickou hodnotu. A co udělal místo toho? Přidal se ke Slovensku a Maďarsku. S Robertem Ficem a Viktorem Orbánem vytvořili klub tří zemí, které se odmítají chovat zodpovědně, ačkoli patří mezi země zdaleka nejvíce ohrožené ruskými výboji.

Česká republika se tak obrací na Východ, vymlouvá se a nedokáže stát po boku našich spojenců. Včetně zemí, jako je takové Portugalsko nebo třeba Malta, které jsou od Ruska mnohem dál než my – a měly by tedy mnohem větší právo říct, že se jich válka na Ukrajině netýká. Ale nedělají to. Děláme to my se Slovenskem a Maďarskem. Tam teď patříme. Tohle jste dopustili.

Nevěřím, že s takovými kroky souhlasí většina občanů, dokonce bych řekl, že s nimi má problém podstatná část voličů ANO a Motoristů… a je to zcela oprávněný pocit. Takové lavírování se nám totiž těžce nevyplatí a bude mít vážné důsledky pro naši bezpečnost, ale i ekonomiku.

V situaci, kdy máme v bezprostředním sousedství válku, jednoduše neexistuje žádná neutrální zóna. Stát buď dělá kroky v zájmu bezpečnosti České republiky, Evropy a Ukrajiny, nebo svým jednáním – a často i nečinností – pomáhá agresorovi. Žádná třetí možnost neexistuje.

Před tímto vývojem jsem opakovaně varoval. Andrej Babiš ještě v závěrečných předvolebních debatách odmítal, že by nám hrozil jakýkoli posun směrem na Východ. Tvrdil, že se to nestane. Dokonce i někteří novináři mi tehdy říkali, že přeháním.

Neuběhlo však ani několik dnů od jmenování vlády a naše obavy se potvrdily. Česká republika se ocitla v pozici, která je v přímém rozporu s tím, na čem jsme poslední roky pracovali. A dlouho budovaná důvěra našich partnerů se znovu vytrácí.

Dámy a pánové, co se tu vlastně děje? Děje se to, že Andrej Babiš svou vládu absolutně nemá pod kontrolou. A to navzdory všem slibům, které ještě před Vánoci opakoval. Přesvědčoval nás, že právě on bude tím, kdo bude vládu a zahraniční politiku České republiky pevně řídit.

Realita je přitom úplně jinde. Pozici České republiky na mezinárodní scéně dnes fakticky určuje SPD. Strana, která dlouhodobě obhajuje Rusko a relativizuje jeho dobyvačnou politiku – politiku, která je namířená nejen proti Ukrajině, ale proti celé střední a východní Evropě, proti nám!

Narážím na skandální „novoroční projev“ předsedy SPD, který je nyní bohužel také předsedou Sněmovny, projev, jehož obsah se tu stydím připomínat, i na zpochybňování závěrů vyšetřování výbuchů ve Vrběticích – čili teroristického útoku, který Rusko provedlo na našem suverénním území a při němž zemřeli dva čeští občané.

A odpovědnost za to všechno nenese nikdo jiný než předseda vlády, který poslouchá skandální výroky představitelů SPD, pozoruje jejich excesy – a mlčí.

Mlčí možná proto, že s nimi vnitřně souhlasí. Anebo proto, že veškeré své jednání podřizuje jedinému cíli: vyhnout se trestnímu stíhání. Ať už je pravdivá kterákoli z těchto variant, výsledek je stejný: opět sledujeme osobní slabost předsedy vlády a jeho hazardování s celou zemí kvůli nevyřešeným osobním problémům.

Úplně stejně, jako když se dříve nechával držet v šachu prezidentem Milošem Zemanem. Dnes je situace jiná, pokud jde o obsazení rolí, ale princip zůstává stejný. Osobní zájem, osobní slabost určují osud celé země. Takto se nesmí chovat premiér České republiky!

Rozumí se samo sebou, že za tuto slabost a absenci morální integrity zaplatíme všichni, a to velmi draze. A bude to mít nejen politické a bezpečnostní důsledky, které jsem už zmiňoval, ale dokonce i ty ekonomické. Protože poskvrněná reputace České republiky bude odrazovat úplně všechny, včetně investorů, kterým vláda už ukazuje záda, jak dokládá nepochopitelné odmítnutí investice v Dolní Lutyni.

Samozřejmě, že každá velká zahraniční investice znamená prokázat odvahu, diplomacii a trpělivou práci, aby byla úspěšná. Jsme v těžké mezinárodní konkurenci, investoři pečlivě zvažují nabízené podmínky. Je jasné, že výrobna baterek vyvolává vždy obavy obyvatel dotčených míst. S nimi je potřeba jednat, mluvit, eliminovat rizika apod.

Vycouvat z toho je asi politicky pohodlné, ale nebezpečné pro dobrou budoucnost a prosperitu naší země. Velké investice do strategických oblastí s vysokou přidanou hodnotou prostě potřebujeme. A i v tom Babišova vláda selhává, a to ještě ani nezačala pořádně vládnout.

Dámy a pánové, myslím, že je jasné, jaký je můj názor na to, zda by tato vláda měla dostat důvěru: Podívejte se na to, co všechno Andrej Babiš spolu s Tomiem Okamurou a dalšími stihli provést za ani ne měsíc od svého jmenování.

Během pouhých několika týdnů dokázali ztratit podstatnou část kreditu, který si Česká republika pracně vybudovala v posledních čtyřech letech. Důvěru spojenců, respekt partnerů i pověst země, která ví, kam patří a za čím stojí.

Čeho se ještě můžeme dočkat v následujících měsících a letech? Obrysy jsou bohužel poměrně jasné už dnes.

Vstupujeme do nového období, kdy nejdůležitějším cílem vládnutí zřejmě bude získat osobní výhody a vyhnout se vlastním problémům. Proto bude vládnutí v Česku založené hlavně na pomstě a zastrašování. Stejně jako to vidíme na Slovensku a v Maďarsku.

Každý vidí, že tato vláda nechce tvořit nic užitečného. Její hlavní motivací není rozvíjet to, co funguje, ale ničit vše, co byť jen vzdáleně připomíná práci předchozí vlády. Destrukce se stala cílem sama o sobě.

A přitom všem navíc bohorovně ignoruje mezinárodní realitu, i když ta má potenciál nás zničit.

Ze všech těchto důvodů této vládě říkám NE. Mou důvěru nemáte. A ke stejnému postoji vyzývám všechny členy a členky této Sněmovny.

Jste vláda destrukce, která přišla zlikvidovat to, co fungovalo, ale nenabízí žádnou alternativu. Od prvních dnů ve funkci jen systematicky ničíte to dobré, co se budovalo léta.

Jste vláda cynismu, která staví nízké osobní zájmy jednotlivců nad zájmy všech občanů. Rozkládáte důvěru, stabilitu a především naději mladé generace na život v bezpečí.
Jste vláda sobectví, která spoléhá na to, že Česko zachrání jiní, ačkoli jim nedáváte žádný argument, proč by s námi měli počítat.

Děláte naší zemi ostudu a důvěru si prostě nezasloužíte. Ani ve smyslu dnešního hlasování, ani v žádném jiném.

Petr Fiala

předseda ODS