Novinky Mediální výstupy

(inregion.cz) Politici se hádají o důchody, peníze ve službách chybí a byrokracie dusí i ty, kdo chtějí pomáhat. V tomhle prostředí vede Lenka Kohoutová Domov Sulická – místo, kde se senioři a lidé s postižením nemají cítit jako „klienti“, ale jako doma. V rozhovoru mluví bez obalu o tom, proč stát sociální služby dlouhodobě zanedbává, co se dá změnit hned, a proč se rozhodla znovu vstoupit do politiky.

Domov Sulická patří mezi respektovaná zařízení. V čem jste jiní než ty „klasické domovy“, kde lidé často končí anonymně za zdmi?

Domov Sulická má registrovány tři sociální služby, domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení a domov pro seniory. Tyto služby pro 314 klientů poskytujeme ve 4 domech a 3 bytech. Naše služby jsou určeny dospělým lidem s mentálním postižením a také seniorům, kteří potřebují každodenní podporu a nemohou zůstat sami doma. Naším cílem je, aby se u nás cítili jako co nejvíce jako doma. Snažíme se o poskytování asistence s respektem, důstojností a možností žít aktivně podle svých schopností.

Když mluvíte o systému jako celku – co je podle vás jeho největší ostuda?

Vidím tři zásadní výzvy – financování, nedostatek lidí a složitou legislativu. Peněz je dlouhodobě málo, asistenti a zdravotní sestry nám chybí, protože práce je psychicky i fyzicky náročná a platy neodpovídají její hodnotě, a to domov Sulická je na tom v mzdové politice velmi dobře. Mluvím o systému jako takovém. Financování pro sociální služby není z dlouhodobého pohledu předvídatelné a jasné. Nikdo neví, kolik a za co dostane. Administrativa, která nejenom pro sociální služby je velkou zátěží. Příkladem může být nesmyslné vykazování kolik odpadu jsme odvezli, podobných komplikací máme kilometry.

Jak se s tímhle marasmem vypořádáváte konkrétně u vás v Sulické?
Snažíme se hodně propojit s komunitou, spolupracujeme s dobrovolníky, studenty i sousedy. Přinášejí klientům společnost, organizují koncerty, dílny nebo besedy. Zároveň dbáme na vzdělávání našich zaměstnanců, nabízíme jim kurzy práce s lidmi s demencí, krizovou intervenci i možnost kariérního růstu. A stavíme na otevřenosti, pravidelně vydáváme Výroční zprávy, hodně naši činnost zviditelňujeme na sociálních sítích. Každý rok se ptáme nejenom zaměstnanců, ale především klientů a jejich rodin na to, jak jsou s námi spokojeni, co je zapotřebí vylepšit, bereme si z toho příklad a snažíme se, pokud to jen trochu jde vyjít vstříc. Vytváříme prostředí důvěry. Důvěra je pro nás základ.

Často slyšíme stížnosti rodin na neosobní péči. Jak reagují ti vaši?
Většinou velmi pozitivně. Často slyšíme, že u nás mají jejich blízcí pocit opravdového domova, nejen čísla pokoje. Klienti oceňují i zdánlivé drobnosti, možnost číst, poslouchat hudbu, pracovat na zahrádce nebo se účastnit aktivizačních programů. Připravujeme hodně kulturních akcí. Nabízíme mnoho aktivit, ale nikoho do ničeho nenutíme. A právě tyhle „maličkosti“ dělají jejich život bohatší.

Kdybyste měla možnost lusknout prstem a změnit jedinou věc v celém systému – co by to bylo?
První bych se doslova vrhla na financování. Pak bych se snažila snížit byrokracii a s financováním bych upravila hodnocení lidí, kteří v sociálních službách pracují. Je zapotřebí zapracovat na změně náhledu na pracovníky právě v sociální oblasti. Zaslouží si velkou úctu a uznání. Stejně jako například pracovníci ve zdravotnictví.
Je nutné pracovat na mezioborové spolupráci. Začíná to u ministerstev, aby při naší práci nedocházelo k tomu, že se některé problémy zbytečně vrší, protože jedno ministerstvo nemluví dostatečně s druhým. Příkladem může být nedokončená psychiatrická reforma.

Když se podíváte do budoucna – jak by měla Sulická vypadat za deset let?
Jsme tu pro druhé, naše služba musí co nejvíce připomínat svobodný život doma. Pobyt u nás nepředstavujeme jako poslední štaci, jak by si někteří mohli myslet, ale jako jednu z etap života, kdy děláme maximum proto, abychom člověka provázeli touto etapou co nejvíce dle jeho přání. Důležitá je pro nás úcta k člověku, respekt, pochopeni. Především však jsme součástí společnosti, žádný barák za zdí, kam se nesmí dovnitř a nikdo ven. Jezdíme hodně ven a zveme širokou veřejnost k nám.

Letos jdete znovu do politiky. Co vás k tomu vede – frustrace, nebo víra, že to půjde změnit?
Jednak je to sociální politika a za druhé je to to, co se nyní ve společnosti děje. O sociální politice nerozhodují lidé, kteří toto téma řešili a řeší. O sociálních službách rozhodují lidi od zeleného stolu, kteří nevědí jak vypadá praxe. Z důchodů se stalo šílené politikum namísto abychom vysvětlovali, kdo půjde do důchodu v 67 letech, tak pláčeme nad tím, že prarodiče nepohlídají vnoučata, přitom v 67 letech půjdou do důchodu ročníky 1989. Tím se plynule dostávám k tomu, že bych ráda pomohla ke změně v politice, k určité slušnosti. Není možné, aby se obyčejný program schůze sněmovny schvaloval pokaždé několik dní a mnoho hodin. Není možné, aby se každý bod zcela nesmyslně obstruoval. Pokud bych takhle vedla sociální službu, tak klienti nedostanou najíst, a zdravotní sestry nepodají léky a nepřevážou rány. Politika a politici jsou odrazem společnosti. Nastavují zrcadlo společnosti, nyní do ní zarážejí klín, a to je špatně. Chci změnu, jdu do toho.

Pokud uspějete – dá se vůbec skloubit role poslankyně s vedením domova, nebo je to nereálné?
Za mě ano. Záleží však na zřizovateli, zda bude nadále chtít využívat mé služby.

A nakonec – co byste vzkázala lidem, kteří ještě nevědí, koho volit?
Nejprve snad to, že je důležité jít k volbám. Kandidátní listina je nabídka a každý volič si vybere kandidátku a může zakroužkovat, tedy dát 4 preferenční hlasy, to je velmi důležité, protože volič je v tomto zcela nad tím, co politici nabízejí.

Pak bych asi vyzvala, aby volič volil lidi, kteří znají realitu. Ne ty, kteří se vás snaží získat na jednoduchá hesla a nesplnitelné sliby. Volme ty, kdo vědí, jak to ve skutečnosti chodí, třeba i v sociální oblasti nebo v jiných tématech.

(Autor: Šárka Konečná)

Lenka Kohoutová

členka programového týmu pro důchodovou reformu, sociální a prorodinnou politiku