Novinky Mediální výstupy

(FORUM 24) Ficovu cestu do Moskvy za válečným zločincem Putinem považuje předseda sněmovního výboru pro bezpečnost Pavel Žáček za nebezpečné politické gesto. V rozhovoru pro deník FORUM 24 připomíná, že Rusko obnovuje stalinský mýtus a zneužívá dějiny druhé světové války ke své imperiální politice. K problému pomníků adorujících v Česku Rudou armádu a Sovětský svaz otevřeně říká: „Preferoval bych polskou či ukrajinskou cestu, úplnou dekomunizaci veřejného prostoru, jakákoliv nedůslednost se totiž vrací jako bumerang.“

Co říkáte plánované cestě slovenského premiéra Fica na oslavy Dne vítězství do Moskvy?

Ficovu cestu za válečným zločincem Vladimirem Putinem považuji v kontextu vražedného konfliktu Ruské federace proti Ukrajině za velmi nebezpečné politické gesto. Podporovat tímto způsobem „Drang nach Westen“ ruského diktátora je z evropského pohledu sebevražedná chyba.

Putin a skomírající ruská imperiální říše není žádná pozitivní civilizační alternativa. Pokud má Fico potřebu uctít padlé příslušníky Rudé armády, mimochodem plnící v letech 1944 až 1945 primárně stalinskou misi rozšíření sovětského totalitního vládnutí i do střední Evropy, může tak učinit na jakémkoliv pohřebišti kdekoliv na Slovensku.

Je v kontextu války Ruska proti Ukrajině a ruského zneužívání dějin 20. století vůbec vhodné zvát ruské zástupce na oslavy 80. výročí konce druhé světové války?

Naopak je nutné si připomínat, kam až ruským státem organizované falšování a manipulování dějin vede. Jednak je to nástroj ovládání ruské společnosti a za druhé hybridní prostředek v informačním boji proti když už ne celé západní civilizaci, tak aktuálně alespoň Evropě. Povšimněme si, jak ruské bezpečnostní orgány a následně i politická věrchuška pracují s pojmy „boj proti fašismu“, „denacifikace“ a podobně. Nesmíme nad tím mávnout rukou, je to velmi nebezpečné. Měli bychom výrazněji rozvíjet vlastní paměťovou politiku, aktivně pracovat s archivy a podporovat debatu o moderních dějinách, zvláště pak zaměřenou na mladou generaci.

Armáda totalitního impéria nemůže osvobozovat ke svobodě. Které mýty o Rudé armádě přetrvávají v české veřejnosti?

Jak se okrajově objevilo i v průběhu konference k 80. výročí konce druhé světové války, kterou jsem organizoval ve sněmovně, Ruská federace přiživuje především stalinský mýtus Velké vlastenecké války a pak také mýtus o osvobozovací misi Rudé armády ve střední Evropě. Musíme neustále připomínat, že československé koncepty a cíle převážné části zahraničního i domácího odboje byly odlišné od Stalinovy imperiální expanze.

Náš odboj si jako cíl stanovil obnovu demokratického ústavního zřízení, svobody a svrchovanosti Československé republiky v předválečných hranicích. Že se to nakonec nepodařilo, to je jiná záležitost. Dnešní pohled na náš východní odboj se bohužel v mnoha myslích slévá s ambicemi a cíli velení stalinské Rudé armády. To je ovšem nesprávný pohled, já to mimo jiné vnímám jako zradu světlé památky příkladného vlastence Heliodora Piky. Zejména resort školství s tím musí pohnout, ale i vědecké či paměťové instituce. Věřím, že se tím bude zabývat i Rada vlády pro paměťovou agendu.

Kterou ruskou lež či manipulaci o druhé světové válce považujete pro Českou republiku za nejnebezpečnější?

Potlačování objektivního hodnocení sovětsko-nacistické spolupráce v letech 1939–1941, období paktu Molotov-Ribbentrop. Ruské účelové nakládání s archivy, jejich výběrové otevírání či naopak uzavírání neumožňuje úplné vyhodnocení sovětských imperiálních aktivit, ani brutálně krvavých mocenských mechanismů. Stejně tak potlačování vybraných aspektů „osvobozování východní a střední Evropy“.

Z určitého úhlu pohledu na tom bylo Československo, které v prosinci 1943 uzavřelo se Sovětským svazem na dvacet let dohodu a vzájemných vztazích a spolupráci, vlastně nejhůře. Jednotlivé sovětské Lidové komisariáty Státní bezpečnosti u nás nasadily velké množství příslušníků svého aparátu, kteří před koncem války naverbovali násobně vyšší počet agentů a spolupracovníků než v kterémkoliv jiném státu střední a východní Evropy. A to ve svém důsledku ovlivnilo další politický a mocenský vývoj, transformaci státu i společnosti do sovětské totalizující podoby.

Kdo vlastně osvobodil Prahu? A neosvobodila se v podstatě sama?

Z podstatné části Prahu povstalci osvobodili sami, v některých částech pak vypomohli takzvaní vlasovci, jinak příslušníci 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR v čele s generálmajorem S. K. Buňačenkem, zčásti vojensko-politické vedení dramatickou situaci řešilo vlastní regionální německou kapitulací, navazující na kapitulaci v Remeši. A nakonec z menší části poslední německé ustupující kolony rozdrtily sovětské tankové jednotky ráno 9. 5. 1945. Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď.

O roli vlasovců toho již víme docela hodně. Nejsme jim stále dlužni důstojnou připomínku v české kultuře paměti?

Především musíme zdůraznit, že šlo o přenesení specifické formy občanské války ze sovětského Ruska do podmínek posledních dnů a týdnů druhé světové války v českých zemích. Bez ohledu na jejich účelové působení na německé straně šlo v případě různých typů protisovětských „dobrovolců“ o zásadní odpor proti politickému vedení SSSR, který vycházel z předválečných zkušeností statisíců osob s masovými stalinskými represemi, hladomory i neúspěšným vedením obranných bojů v první fázi nacisticko-sovětské války. Do zajetí padly statisíce až miliony rudoarmějců, ke kterým se stalinský režim fakticky obrátil zády.

Když hovoříme o „zradě“, zdůrazněme její milionový rozsah a fakt, že šlo o zradu bolševického režimu a nikoliv vlasti. Zůstává ovšem neodmyslitelným faktem, že šlo o aktivity na půdorysu nacistické Třetí říše, mimochodem vyznávající na východě rasovou politiku takzvaných „podlidí“. Faktem je také to, že 1. ruská divize pod Buňačenkovým velením – a proti vůli vrchního velitele Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska generálporučíka A. A. Vlasova – výrazně pomohla povstalcům v Praze ustát agresivní tlak německých jednotek, zejména z řad zbraní SS.

Do české kultury paměti patří, ostatně z mých výzkumů od počátku 90. let minulého století vyplývá, že v paměti Pražanů je jejich pomoc uchována poměrně objektivně, i přes nános zapomnění během vlády komunistů v Československu.

Co byla Směrš? Jak se v Československu a v Praze chovala?

Směrš byla kontrarozvědkou, dá se říct vojenskou kontrarozvědkou, vyčleněnou v roce 1943 z rozhodnutí Stalina z řad lidových komisariátů státní bezpečnosti, určenou jednak k boji proti německým bezpečnostním složkám a také pro potírání negativních tendencí v Rudé armádě. V květnu 1945 byly konkurencí operativně-čekistickým zafrontovým oddílům, které se také podílely na infiltraci a potírání ruského exilu, včetně vlasovců, ukrajinského nacionalistického hnutí, kozáků a dalších antistalinských formací.

Mezi její nejznámější oběti patří představitelé ruského exilu, kteří od počátku dvacátých let žili a působili v Československu, představitelé inteligence, politických stran, společenských organizací, škol, médií, prostě všichni, které sovětský režim považoval za nepřátele. Pouze někteří se po deseti a více letech vrátili živí z gulagů.

Čím je pro dnešní Evropu druhá světová válka trvalým poučením?

Druhá světová válka měla být trvalým poučením a odstrašením před jakoukoliv další globální imperiální politikou. Je také varováním, jaké důsledky přináší účelové spojování demokratických zemí s totalitními režimy a co to znamená pro soudržnost demokratických společností, jak vysoké náklady to přináší ve vojenské, hospodářské či bezpečnostní oblasti. A pak je tu pochopitelně strašlivá zkušenost s holokaustem čili šoa. Neomezená totalitní moc přináší totální dopady, totální důsledky.

Jak máme ovšem dnes potvrzeno, i přes dosavadní jadernou rovnováhu existují totalitní státy, jako Putinovo Rusko, kterým tato zkušenost nic neříká. Mezinárodní řád je dnes zablokován, radikálně se mění – také „díky“ americkému prezidentovi Trumpovi – a předchozí zkušenost doprovázená desítkami milionů mrtvých jako by nic neznamenala. Jednadvacáté století je v tomto ohledu zatím brutálně nepoučitelné.

Socha krvavého maršála Koněva už z veřejného prostoru v Praze zmizela, který jiný „sovětský pomník“ by měl podle vás skončit v muzeu?

Přiznám se bez mučení, že bych preferoval polskou či ukrajinskou cestu, úplnou dekomunizaci veřejného prostoru, jakákoliv nedůslednost se totiž vrací jako bumerang. Pokud bychom o tom vedli nějakou veřejnou diskusi, tak bych do ní vstoupil s tezí vzít na milost pouze pomníky vybudované bezprostředně po druhé světové válce, bez jakékoliv pochybnosti se vztahující k heroickým událostem boje proti hitlerovskému nacismu. A nedoprovázené žádným sovětským excesem. Teprve uvidíme, kam by nás tato diskuse dovedla.

(Autor: Petr Hlaváček)

Rozhovor vyšel na serveru Forum24.cz.

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
předseda výboru pro bezpečnost PS PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek