Novinky Mediální výstupy

 

K často velmi emotivnímu rázu debaty o inkluzi přispívá, že málokteré téma ve školství je tak složitě uchopitelné. Na poli inkluze a „specifických vzdělávacích potřeb“ se pohybuje ohromná škála velmi rozdílných případů: Máme zde tělesně a smyslově postižené (chromé, němé, hluché, slepé a slabozraké), mentálně postižené (od velmi těžce postižených, kteří se sotva naučí samostatně jíst příborem, až po děti postižené tak lehce, že je i z odborného hlediska sporné, zda ještě jde o mentální postižení), dále pak nejrůznější případy poruch vnímání, komunikace a chování, které však nepředstavují mentální postižení (nejde o sníženou inteligenci) a navíc ještě samozřejmě Romy.

 

Z hlediska nedávných „inkluzivních“ změn školského zákona a jejich zavádění bychom si spoustu problémů byli ušetřili, kdybychom si dokázali přiznat, že v naší zemi v tuto chvíli ve skutečnosti řešíme nikoli inkluzi, ale romskou integraci. Pak by nebylo nutné rozpoutávat akci tak všeobsáhlou, že se snadno může stát nezvladatelnou. To by však bylo téma na samostatný článek.

 

 

Z pouhého výčtu, koho všeho se typově „inkluze“ může týkat, je zřejmé, že ve skutečnosti je velmi obtížné o tom všem dohromady říct něco určitého, tím spíš stanovit paušální vhodné řešení. V důsledku toho jde o terén sice velmi svůdný, ale prakticky naprosto nevhodný k provádění populismu všeho druhu. Inkluze představuje opravdový gordický uzel vzdělávací politiky. Pokusím se nabídnout určité teze, které by snad mohly napomoci k jeho rozetnutí skrze překonání některých východisek, na nichž se dosavadní debata zasekla.

 

 

Především si povšimněme, že všemožné obory i fungování celé společnosti se radikálně individualizují. V IT se tomu říká „customizace“. Každý to zná z internetu a sociálních sítí: na základě analýzy velkých dat nám počítač nabízí reklamy nebo diskusní příspěvky, o nichž síť vyhodnotí, že by nás podle pozorované logiky našeho předchozího chování mohly zajímat. Děje se to ale i jinde. V důsledku rozvoje vědeckého poznání směřujeme k přesnější, personalizované medicíně založené na genetice. V budoucnosti stále více budeme dostávat léčbu na míru právě našeho organismu a jeho genové sklady, a stále více budeme umět řadě nemocí prostě předcházet.

 

A něco podobného se bude dít také ve vzdělávání. Rozšiřující se poznatky výzkumu lidského mozku, pedagogických věd a nových možností komunikace povedou k tomu, že i vzdělávání se bude významně individualizovat. Bude se měnit skladba a dělba práce pedagogických profesí a také organizace výuky. Ve zdravotnictví se něco podobného již děje. A podobně jako ve zdravotnictví, i ve vzdělávání to samozřejmě bude velmi drahé – a nastavení hranice veřejně financovaného standardu bude vyžadovat novou společenskou dohodu o tom, na co mají lidé mít právo. Obecně vzato však tento vývoj povede k překonání řady pohledů, které se uplatňují v současné „inkluzivní“ debatě.

 

 

Pravicově smýšlející lidé by takový vývoj v zásadě měli vítat (ač nepochybně přinese zase jiné problémy), neboť podpoří a rozšíří možnosti individuální volby směru a způsobu vzdělávání, resp. školy, což je tradiční úhelný kámen pravicové vzdělávací politiky. Princip svobodné volby však do uvažování o inkluzi vnáší jeden podstatný limit. Prostě nelze hájit stanovisko, že chceme svobodnou volbu školy – ale jen pokud je dítě bílé, zdravé a bezproblémové. Samozřejmě existuje řada případů „specifických potřeb“, kdy začlenění do jiné než specializované školy není reálně vůbec možné a rodiče takových dětí by o to ani nestáli. Obecně vzato je však inkluze zrcadlovou stránkou práva na volbu školy. Princip svobodné volby ve školství – od něhož se odvozují další prvky pravicové vzdělávací politiky, například představa o spravedlivém a vhodném modelu financování skrze rovné platby na žáka – může platit buď úplně, nebo vůbec.

 

 

Veřejná debata o inkluzi se často mění v kanál emocí, nenávisti a bezcitnosti. Je to trochu nepochopitelné, protože každému se může stát, že se to bude týkat třeba jeho dítěte. U zdravotní péče se společnost celkem bezproblémově umí shodnout na principu zdravotního pojištění; každý může onemocnět, a nikdo neví kdy a jakou nemocí. Proč to nedokážeme u vzdělávacích potřeb dětí?

 

Jsme bohatá země, žijeme v příjemné a zatím bezpečné části světa, ve srovnání s velkou částí lidstva nečelíme bezprostředním zásadním otázkám přežití. Možná bychom mohli vzít za věc národní hrdosti, že zajistíme každému člověku v naší zemi šanci na co nejlepší start do života.