Novinky Mediální výstupy

Rozhovor s Petrem Fialou vyšel na serveru Pravý břeh.

 

 

Na to jsem vlastně odpověděl už prakticky, protože moje nejnovější kniha o Evropě se jmenuje Rozum a odvaha, s podtitulem Jak čelit současným výzvám a krizím Evropy. A o Evropě je i moje předcházející knížka z roku 2015, kterou jsem nazval Na konci bezstarostnosti a dal jí podtitul Co nechceme slyšet o Evropě, národních zájmech a zahraniční politice.

 

V Evropském mezičasu jsem, jak se bohužel ukazuje, popsal přesně problémy integrace a tedy i různá ohrožení, která si Evropa sama připravuje. Název asi nemusím podrobněji vysvětlovat. Slovo „mezičas“ má víc významů, ale ten důležitý byl, že po velké vlně prohlubování a rozšiřování integrace, po vytvoření politické a měnové unie a všech rozšiřovacích vlnách najednou přišla kocovina a krize za krizí. Mezičas znamenal, že se Unie musí zastavit, nadechnout a přemýšlet jak dál. To se ale bohužel nestalo, krize Evropské unie se hromadily a prohlubovaly a výsledkem je dnešní stav.

 

 

K vnitřním problémům přibyla vnější ohrožení, která byla v době psaní Evropského mezičasu ještě poměrně malá. I když například o nebezpečí radikálního islamismu tam už také mluvím. Ale najednou je Evropa ohrožena i zvnějšku, na východě a hlavně na jihu je kolem ní bezpečnostně nestabilní prostředí. Evropa dokonce čelí nové podobě války, terorismu v ulicích evropských metropolí, v míře, kterou bychom si před časem těžko představili. Proto ten název další knihy Na konci bezstarostnosti. Neumíme řešit vlastní problémy a ještě jsme vystaveni ohrožení. To je smrtící kombinace.

 

Nechci tomu ale jenom přihlížet, to jsem ostatně nedělal nikdy. Proto jsem svoji nejnovější knihu nazval Rozum a odvaha. To je to, co potřebujeme, abychom si s výzvami a riziky poradili. Jde o mnoho, možná o všechno. Podívejme se, co se děje v ulicích našich evropských měst, co se stalo s eurozónou, uvědomme si, že z Unie odchází Velká Británie… Kdo by si toto všechno ještě třeba před deseti lety pomyslel. Ještě je možné se vzpamatovat, ale už není mnoho času. Nazvěme věci pravými jmény, postavme se čelem problémům, hajme naše hodnoty a něco udělejme, jinak už nebude co zachraňovat.

 

 

Když poslouchám bruselské politiky, ale i mnoho lídrů evropských zemí, tak mám pocit, že žijí v nějakém jiném, svém světě. Že vůbec nechápou, nebo nechtějí chápat, co se v Evropě děje. Říkám naprosto jasně: problémy Evropské unie nejsou způsobeny jakousi údajnou sobeckostí národních států, tím, že lidé v jednotlivých zemích nechápou „skvělou myšlenku integrace“. Problémy naopak způsobuje překotná, mnohdy nesmyslná, byrokratická integrace za každou cenu. Špatné nejsou národní státy, špatná není ani myšlenka spolupráce evropských států, tedy sama idea integrace, ale mimořádně špatné je provedení a úplně likvidační je ideologie integrace.

 

Abys mi dobře rozuměl, co myslím tou ideologií: Mluvím často i o evropském integracionalismu, abych dal najevo ideologický rozměr tohoto přístupu ke sjednocování. To je, když se integrace stane účelem sama o sobě. Když na všechny problémy existuje jedna odpověď: víc sjednocujme, harmonizujme, regulujme, víc, dál a hlouběji a bude to lepší. Přitom zdravý rozum a zkušenost – opakovaná zkušenost, to podtrhuji, nám říkají, že to tak není, že integrací se problémy neřeší, vznikají nové, že lidé další integrační kroky nechtějí, že platí staré přísloví, že méně je někdy více. O reformách se teď začalo mluvit, jenomže my o nich mluvíme deset let. Říká se, že po bitvě je každý generál, ale ODS byla generálem už před bitvou. Kdyby se dříve uskutečnily námi navrhované reformy, tak se Unie do takové krize nedostala. A ani bychom nebyli svědky brexitu.

 

Když jsem použil výraz „nepříjemná realita“, měl jsem na mysli rozmanitost politiky a kultury evropských zemí, která jde zřejmě proti smyslu představ, že by šlo z Evropy udělat další Spojené státy.

 

Tvůj výraz nepříjemná realita je dost trefný a jenom podtrhuje moji myšlenku ideologie. Protože co dělá ideologie? Nebere v úvahu realitu a všechno, co jí stojí v cestě, pomíjí, přetváří nebo likviduje. Realita je pro ideologii nepříjemná. Z Evropy není možno udělat Spojené státy v americké podobě. Nemáme a nebudeme tu mít jeden politický národ. Nevytváří a nesjednocuje se tu „prázdný prostor“, jak to bylo v Americe. Kontinent je „zaplněný“ už celá staletí, ba tisíciletí, máme zde národy s dějinami a pamětí. Jsou tu hluboké historické a kulturní tradice a taky rozdíly. Spolupráce je možná, je i žádoucí. Je potřebná a já ji podporuji. Ale spolupráce neznamená integraci všeho, a už vůbec ne nucenou integraci, aby někdo někoho přehlasovával a nutil akceptovat něco, co některá země nechce.

 

Víš, toto je hrozně důležité. Někdo řekne: a proč ne? Vždyť jinak se nedomluvíme a nemůžeme se spojit a přece jsou tu společné evropské cíle a zájmy. Ale ona je to otázka legitimity, důvěry a akceptace. Jenom národní stát má legitimitu, je zdrojem politické identity, disponuje legitimním násilím, vytváří smysluplný prostor a hlavně jenom v národním státě známe demokracii. Co chce a nechce jednotlivá země, musejí říct lidé, kteří v ní žijí! A ne někdo z venku, jak to bylo třeba s kvótami. Nikdo na to nemá právo, i kdyby jeho myšlenky byly sebelepší. Spolupracujme, udržujme z Unie to funkční a dobré, ale nejděme dál v integraci, protože míříme k rozpadu.

 

 

Když budeme mít jednotu v ekonomických cílech, to přece není málo. To přece znamená vytvořit společný volný prostor. Ekonomická spolupráce, společný trh, vyžaduje volný pohyb čtyř svobod: lidí, služeb, zboží a kapitálu. A dnes máme předpisy a směrnice ke všemu možnému, ale původního cíle, to je naplnění těchto svobod, vlastně dodneška není úplně dosaženo. O tom může vyprávět spousta našich podnikatelů, zda mohou skutečně svoje služby a zboží uplatňovat, nabízet svobodně ve všech zemích Unie. Zatím ne. Tady by podle mne mělo smysl koncertovat síly, to by lidem pomohlo a nakonec i udělalo Evropu silnější. Ale politická a sociálně kulturní integrace? Vždyť to nefunguje a ani nemůže. Tyto internacionalistické sociální inženýry je potřeba zastavit, než tady všechno dobré zničí.

 

 

ODS takovou analýzu připravila. Nedávno jsme veřejnosti představili dokument Silné Česko v Evropě 21. století, který shrnuje pozici ODS k Evropské unii. A jsou tam konkrétní návrhy. Navrhujeme třeba flexibilní integraci, což znamená, že mezi sebou členské státy mohou uzavírat praktická partnerství a mají svobodu zvolit si takovou hloubku integrace, která jim nejlépe vyhovuje, aniž by musely směřovat k nějakému společnému cíli. A jedinou oblastí, kde takový společný cíl pro všechny je, je společný trh a to, o čem jsme tady mluvili.

 

Součástí našich návrhů je i jiné rozdělení kompetencí. Chceme posílit roli národních parlamentů v evropském legislativním procesu, ale dovedeme si představit i návrat kompetencí ve sdílených politikách EU na národní úroveň. Nechci používat žádná klišé, ale tohle by bylo skutečné naplnění principu subsidiarity, kterým se kde kdo zaklíná. Kdybych měl říct princip, tak musí platit, že tzv. sdílené kompetence musejí za všech okolností definovat členské státy a sdílet je s institucemi Evropské unie a nikoliv naopak, jak to dnes vychází z Lisabonské smlouvy.