Novinky Mediální výstupy

 

Návštěva Angely Merkelové v Praze je promarněnou příležitostí pro českou politiku. Premiér Sobotka ve státnické úloze neobstál, neměl německé kancléřce co říci. Nehájil českou pozici, protože ji nezná a ani se nepokusil ji vytvořit. Návštěva ukázala v plné nahotě všechny slabosti, které má v zahraničních otázkách současná vláda. Doplácíme na to všichni.

 

 

Některé předehry jsou důležitější než opus sám. „Předehrou“ návštěvy kancléřky Merkelové v Praze bylo její setkání s francouzským prezidentem Hollandem a italským premiérem Renzim o dva dny dříve. Shodli se, že není doba pro strategické vize, ale že to chce konkrétní projekty v oblasti bezpečnosti, migrace, zaměstnávání mladých lidí a hospodářského rozvoje. Důležitý ale není plytký obsah, nýbrž symbolika. Setkali se v Neapoli, odkud odletěli na ostrov Ventotene, aby zde společně uctili odkaz Altiera Spinelliho, italského socialisty, vlastně eurokomunisty, a jednoho z konstruktérů evropské integrace. V Neapoli si mohli vybrat jiné osobnosti, výjimečné Evropany, kteří zde žili a zemřeli: třeba velkého italského filozofa a přesvědčeného stoupence liberalismu Benedetta Croceho a jeho zetě, spisovatele polského původu Gustawa Herliga Grudzińského, který ve svých dílech demaskoval komunismus. Hned by se jim i nám ukázala „jiná Evropa“. Volba Spinelliho tak trochu naznačuje, že z dosavadní špatné cesty integrace, která vede k odcizování, Brexitu a permanentním krizím, lídři velkých evropských zemí jen tak sami od sebe nesejdou. O to důležitější je, abychom my ostatní věděli, co chceme a jakou Evropu budeme podporovat.

 

Na německou kancléřku Angelu Merkelovou můžeme mít různé názory, ale bylo by pošetilé zpochybňovat, že dnes je nejvlivnějším lídrem v Evropě právě ona. Ani Francie už není rovnocenný partner. „Ty Francie sladká Francie / kde je tvá čapka Marianno...“, chtělo by se  zvolat s Františkem Halasem. Paříž dnes v unii mluví Německu do jeho vůdčí role jen tehdy, když se jí z Berlína zeptají. Nikdo další na obzoru není. Ve Španělsku se teď těžko sestavuje vláda a ekonomicko-sociální data z Itálie naznačují, kdo bude po Řecku další pacient. Německo je zdaleka nejsilnější, a proto je i kancléřka Merkelová zdaleka nejvlivnější. Není to dobré pro Evropu,  ale ani pro Německo. Jenže je to tak. Od eurozóny, přes roli Řecka, vztahy s Tureckem, až po unijní řešení migrace, všude se hraje podle německých not. Jiné melodie zaznívají jen tu a tam a velmi potichu v předsálí bruselského labyrintu. Realistický politik proto ví, že s Angelou Merkelovou je dobré nejen mluvit, ale hlavně ji říci jasný názor a silnou pozici, protože jedině tak je šance, že na to bude brán v Evropě vůbec nějaký zřetel.

 

 

Do Prahy nepřijíždí Angela Merkelová často. Naposledy tu byla před čtyřmi lety. Její současná návštěva se odehrává v čase vážných otázek. Jak dál s integrací, jak bude vypadat vyjednávání s Británií o odchodu, jak zajistit bezpečnost Evropy a jejích občanů, co dál s migrací, kam až lze beztrestně zajít v mlčení o Turecku apod. Všechno se to dotýká České republiky.

 

Nejsme ostrov, už vůbec ne ostrovní velmoc a dokonce ani ne Švýcarsko, abychom se mohli tvářit, že je nám Unie ukradená, ať si tam dělají, co chtějí, jen když nás nechají na pokoji. Nenechají, jsme navíc její součástí. Je dobré to vědět, někteří čeští politici se tváří, jako by na to zapomněli. Být součástí EU ale neznamená, že čekám, co v Bruselu rozhodnou, pak pokrčím rameny, sprásknu ruce a po vzoru vojáka Švejka splním zadání do posledního slova ad absurdum, v hospodě zanadávám a budu si přitom myslet, jak jsem na ty „pány“ (dnes „paní a pány“, aby to bylo genderově správně, od dob Haška se politika proměnila) tam nahoře vyzrál.  Rozumná politika je jiná: budu vědět, co chci v Evropě prosadit, jaké jsou české národní zájmy, jaká je naše pozice k výzvám doby a to budu zastávat, pro to budu hledat spojence, to budu směňovat za příslušné ústupky v jiných věcech. No prostě budu dělat normální zahraniční politiku, jak to dělají jiné země. Obávám se však, že tohoto současná česká vláda není schopna. Žádnou jasnou zahraniční politiku nemá a ani se už nesnaží předstírat, že to je jinak.

 

Premiér Sobotka nevyslyšel moji opakovanou výzvu a nepokusil se s představiteli demokratických stran najít společnou českou pozici k tomu, jak by měla dále vypadat a fungovat Evropská unie. Přitom platí jednoduchá teze, že navenek jsme silnější, pokud jsme doma jednotní. Každý si tu samozřejmě může vykládat, co chce a vykřikovat do světa, jak jim to tam v Bruselu ukáže, ale to jsou jen řeči. Skutečná politika se pak dělá na jednáních. Na nich je možné něco prosadit. Ovšem jen když vím, co chci prosazovat, když vím, co je česká pozice a náš národní zájem.

 

Každodenně vidíme, že vláda jasný názor k evropským otázkám nemá. Tragikomickým příběhem na pokračování jsou výstupy představitelů hnutí ANO, kteří v mediích „statečně bojují“ proti „Bruselu“, „kvótám“, „migraci“ a kdečemu, co pak ve vládě vesele schválí. U toho si ještě stěžují, že neví, co ten Sobotka jako premiér vlastně prosazuje, že je na jednání se zahraničními delegacemi nezvou a že vůbec jsou v té vládě vlastně v opozici. Nezkušený pozorovatel, který by neznal český smysl pro humor, by si mohl myslet, že je svědkem nějaké sebedestrukční hry. Předseda a místopředseda vlády říkají v zahraničně-politických otázkách každý něco jiného, ministr zahraničí neříká pro jistotu nic a všichni neustále mění svoje názory. Nikdo nemůže vědět, co vlastně chceme. A bohužel to neví ani Angela Merkelová, protože jí to premiér Sobotka neřekl. Neměl jí co říct.

 

 

Příkladem absolutní bezradnosti, nepochopení zahraniční politiky a názorové prázdnoty byl výrok premiéra Sobotky, že s Německem máme v oblasti migrace „společný zájem“. Tak to tedy nemáme ani náhodou a pochybuji, že si to myslí i ti, kteří jsou u nás k migraci nejvstřícnější. Německo má v důsledku otevřené a do značné míry nezvládnuté migrační politiky kancléřky Merkelové zájem dosáhnout celounijního závazku o sdílení sociální a ekonomické zátěže své přistěhovalecké politiky. To jde přece přímo proti českému zájmu. Nebo je to mezitím jinak a premiér Sobotka se minulý týden stal stoupencem kvót a jen nám to zapomněl říci? Toto zahraničně-politické lavírování je zoufalé. Všechno to ukazuje nutnost národního konsensu v evropských otázkách. Musíme se shodnout alespoň na minimálním rozsahu národních zájmů a ty pak všichni důsledně prosazovat. Jinak naše zájmy nebudou nikým zohledněny a budeme se divit, jak je to všechno nakonec pro nás nevýhodné.

 

Premiér Sobotka měl taky kancléřce Merkelové položit několik pro nás důležitých otázek. Kupříkladu, jaký bude další postup při projednávání nové azylové a migrační politiky? Bude se zase hlasovat v Radě? A podporuje Německo navrhovanou harmonizaci azylové politiky, která znamená i sjednocování sociálních podpor se všemi důsledky, které z toho plynou? A vážně se nebudou otevírat smlouvy, jak nás o tom ujišťuje Sobotkův evropský tajemník Tomáš Prouza? Lze bez toho uskutečnit odchod Británie a zamýšlené změny azylové politiky? Je na to všechno nějaký plán? Jestli o tom má někdo jasnou představu, pak je to určitě paní Merkelová. A tím, kdo by se na to měl připravovat a mít promyšlený vlastní postup na ochranu svých zájmů, je Česká republika.

 

Z vystupování premiéra Sobotky je zřejmé, že kancléřce Merkelové ani nesdělil českou pozici, kterou nezná a nepokusil se ji vytvořit, ani jí nepoložil klíčové otázky. Spokojil se s opakováním frází o společných zájmech a Evropě občanů a jako triumf pro pochvalu z Berlína vytáhl z kapsy naivní a nerealizovatelnou vizi společné evropské armády. Vicepremiér jeho vlády si postěžoval, že ho na jednání nepozvali, a tak vyrazil na Hrad. Tam ho pozvali a prezident Zeman asi na rozdíl od premiéra i kancléřce Merkelové něco řekl. Jenomže to je jedno. V Berlíně na rozdíl od nás rozlišují  úlohu hlavy státu bez pravomocí a úlohu vlády, která je odpovědná za zahraniční politiku. V Itálii taky paní Merkelová neupřednostňuje názory prezidenta Mattarelly, ale zajímá ji postoj předsedy vlády Renziho, protože ten mluví za Itálii v těchto věcech.  Za nás mluví premiér Sobotka, ale tak nejasně, že ho není slyšet a není mu rozumět, co vlastně chceme.

 

Dívat se na to nedá. Znovu a znovu vyzývám k seriózní debatě napříč politickým spektrem o české národní pozici, o našich základních národních zájmech. Dělám to i teď.  To ale nemůže být setkání sto třicáté sedmé komise úředníků, ale vážná politická debata vrcholných představitelů českých politických stran, ze které vzejdou jasné závěry. Česká republika bude prohrávat, nedokážeme-li se shodnout na základních věcech týkajících se Evropy, mezinárodních vztahů, našeho místa ve světě. Pojďme připravit společnou českou národní pozici. Budeme silnější.