V posledních letech prezident Erdogan od důsledné sekularizace (oddělení státu a církve) odklonil a z nějakých důvodů posílil vliv u islámu na stát a státní administrativu. Říká se, že začal snít o obnově chalifátu, kde by stál v čele, nebo alespoň snil o posílení vlivu Turecka jako lídra celého arabského světa. 

 

Jisté je, že prezident Erdogan a jeho administrativa několik let podporovali islámský stát, vyzbrojovali ho a kupovali od něj ropu. Z jeho pohledu to bylo pochopitelné, byť krátkozraké: Islámský stát bojoval proti Asadovi a proti Kurdům, což jsou pro Erdogana největší nepřátelé. Jako poslední výkřik Erdoganova velikášství bylo sestřelení ruského vrtulníku. Ale jeho situace se stala mezinárodně neudržitelnou, Islámský stát se stal pro všechny státy nepřítelem číslo jedna. Erdogan musel otočit: přestat podporovat Islámský stát a omluvit se Rusku. Ale jeho dvojaká politika se mu vymstila. Islámský stát se mstí bombovými útoky a část armády nabyla přesvědčení, že zašel v islamizaci Turecka příliš daleko. 

Turecko je dnes země, kde je možné cokoliv. Bohužel. 

 

Nabízet v této atmosféře Turecku bezvízový styk s EU bylo další chybou vedení Evropské unie. 

Opravdu chceme dnes Turky bez víz v EU? Potom, co se stalo v Instanbulu a Ankaře, o tom soudný člověk nemůže uvažovat.