Vláda zavádí do školství socialismus
31. října 2015

Vláda zavádí do školství socialismus

(Lidové noviny) „Sobotkova vláda napomáhá tomu, že se v Česku objevují některé prvky socialismu. Často v nové podobě, ale někdy je to i přímo návrat k minulosti,“ říká předseda ODS Petr Fiala. ODS ve školství staví na svobodě vzdělávací cesty, nikoli nařizování nesmyslných nových regulací.

Sledujete ve všem tom bojio EET či uprchlické kvóty ještě i školství, jemuž jste se odborně věnoval? 

Sleduji a také to komentuji. Nejenom to – i nadále působím na Masarykově univerzitě, kde učím, dokonce přímo předmět Vzdělávací a výzkumná politika. Takže jsem stále v obraze; snažím se i částečně žít akademickým životem, protože to považuji pro aktivního politika za mimořádně cenné. 

Už více než sto dní je v úřadu ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD), která má doktorát rovněž z Brna. Znal jste ji předtím? Jak její kroky zatím hodnotíte? 

Znal jsem ji jen podle jména z jejího působení na Úřadu vlády. Paní ministryně nepochybně působí kultivovaněji než leckterý její předchůdce a snaží se též o lepší komunikaci, na druhé straně řada nápadů a názorů, které prosazuje, jsou výrazně levicové... 

Co přesně myslíte? Co vás jakožto konzervativce dráždí? 

Řeknu konkrétní příklad. Třeba zavedení povinného předškolního roku v mateřské škole považuji za holý nesmysl. Nevím, proč nenechat rodičům právo, aby si sami rozhodli, jak chtějí své děti připravovat na školu. Je spousta případů, kdy se rodiče starají i o mladšího sourozence, matka je doma na mateřské nebo se dětem věnují i prarodiče: děti jdou do školy výborně připravené. Nevidím jediný důvod, proč by – a ani mi to ministerstvo nevysvětlilo–měly všechny děti najednou chodit do školky. Jen připomínám, že to není zase tak dávno, co jsme prodloužili základní školu z osmi na devět let. Dnes jsme v situaci, kdy někteří lidé maturují v devatenácti, či dokonce dvaceti letech a ve škole jsou velmi dlouho. 

Vnímáte tohle jako oddalování zodpovědnosti ke vstupu do života, s těmi všemi bakaláři či „voškami“, kdy se mladý člověk dostane do práce až někdy po 25 letech věku? 

To je obecný trend, který vidíme i v jiných zemích. Ale já se ptám, proč to ještě protahovat směrem dolů a zasahovat do svobody rodin? Nevidím smysl ani v jednotných přijímacích zkouškách na střední školy, mám pochybnosti o téměř až stoprocentní inkluzi... 

Proč máte pochyby? 

Jako ministr jsem se snažil o vytvoření co nejlepších podmínek pro integraci, ale na rozdíl od různých ideologicky zaslepených lidí nespatřuji cíl integrace v integraci školní, ale v tom, že se spoluobčané s různými handicapy budou schopní integrovat do společnosti a žít v ní plnohodnotný život. K tomu ovšem musí směřovat vzdělávání, jakého se jim dostane, a mnohdy je lepší, a to vám řekne i spousta odborníků, aby byli opravdu vzděláni ve speciálních školách a jiným způsobem. 

Jak se díváte na spor o ne/rušení lidově řečeno zvláštních škol? 

Ta debata se někdy mate: o speciální školy v tomto případě nejde, jde o základní školy praktické. Můžeme použít právní argumentaci, kterou použila i paní ministryně: „No ony vlastně neexistují, protože jsou to základní školy, jež učí podle přílohy RVP, a tu my zrušíme.“ Jenomže v praxi je to tak, že praktické školy anebo třídy tohoto typu vlastně existují. Názory většiny odborníků říkají, že je to dobře a jediné, co musíme zajistit, je zlepšit diagnostiku a zabránit tomu, aby se tam dostávaly děti, jež handicap nemají. 

To České republice dlouhodobě vyčítá například Evropská komise, třeba v případě Romů... 

Ano. Toho však lze dosáhnout, aniž bychom vše „šmahem“ rušili. Takže jsou tu věci, kde se trošku bojím, zda paní ministryně Valachová nenaslouchá více než odborníkům lidem, kteří se na problémy dívají spíše ideologicky nežli věcně a expertně. 

V Lidových novinách jste před časem uvedl, že české školství směřuje k socialismu. Vidíte opravdu takové konkrétní kroky v jednotlivých stupních zdejšího školství? 

Jistě. Sobotkova vláda napomáhá tomu, že se tady objevují některé prvky socialismu. Často v nové podobě, ale někdy je to i přímo návrat k minulosti. Projevuje se to i ve školství. Návrat k povinné školce, jednotným přijímačkám nebo i sociálnědemokratické nápady, že děti budou chodit – naštěstí nová ministryně už tohle neprosazuje – do učňovských oborů a tím že prý docílíme toho, že budeme mít více profesně vzdělaných lidí... To mi přišlo jako nápad z jiné planety. Ničeho takového nedosáhneme. Každý, kdo se tím zabývá, ví, že bez reformy učňovského systému třeba směrem k duálnímu vzdělávání a ve spolupráci s podnikateli, ale současně i bez prodlužování všeobecné části vzdělání se žádných výsledků nedosáhne. Nakonec když mluvíte s podnikateli, tak vám řeknou, že jim chybí XY profesí, ale když se zeptáte, zda mohou garantovat, že daná profese bude existovat i za deset let, tak to zajistit nemohou. Řada povolání zanikne. A po hlubší debatě zjišťujete, že i oni potřebují lidi, kteří jsou flexibilní, umí se učit technologie, jazyky, a tak i oni si stěžují, že mladí lidé nemají všeobecné dovednosti. Musíme jednat se zaměstnavateli, ale nesmíme jim naskakovat na každý „výkřik“ třebas i z oprávněného nedostatku; jenže povinností toho, kdo pečuje o školství, je sledovat prospěch celé společnosti. 

Je vůbec něco, co na sociálnědemokratickém resortu pochválíte? 

Nechci být jen kritický, ale spravedlivý v hodnocení. Jak Marcel Chládek, tak Kateřina Valachová alespoň rétoricky navazují na řadu věcí, jež jsme na MŠMT připravovali. To je dobře, v tom mají naši podporu. Myslím, že ve školství nějaká kontinuita, která jde napříč ideologickým spektrem, být musí. Pojďme se přít o ideologické věci, to je jasné, ale pojďme hledat i společná řešení tam, kde o ideologii tak nejde – i když je toho docela málo. (směje se) 

Připravovali jste i dlouhodobou koncepci českého školství, Strategii 2020. Co je s ní? Plní se plány? 

Je dobře, že byla nakonec přijata. Spíše je teď důležité, aby se jí někdo řídil. Obávám se, aby shoda nebyla jen obecná, ale ve chvíli, kdy se přijde ke konkrétním věcem, aby se neztratila. 

Buďte prosím konkrétnější. 

Uvedu případ. Dlouhodobě jsem upozorňoval na problém financování regionálního školství. Poté se k reformě přihlásil i pan premiér Bohuslav Sobotka, že je to úkol pro ministra školství. A já se ptám: kde tedy reforma regionálního školství je? Není zase tak těžká, ale je to potřeba domluvit s vedením krajů. Měl jsem jako ministr, nominovaný za ODS, nevýhodu, že jsem byl v pravicové vládě a skoro všichni hejtmani byli z ČSSD. Dnes – a už vlastně dva roky – máme situaci, kdy jsou ministr a hejtmani z téže strany, takže bych očekával, že nějaký návrh přijde. Ale žádný tu není! Bez zmíněné reformy si neporadíme se vzrůstající nerovností v podmínkách pro studium mezi jednotlivými kraji – to přece nesmíme dopouštět, aby byla regionálně rozdílná kvalita vzdělávání – a současně ani s proklamovanými věcmi, jako je zmíněná inkluze. Jak se mají integrovat děti do tříd, když na to nebudou vyčleněny peníze a nebude jasné kolik? Ať se zástupci MŠMT zeptají ředitelů škol, kteří si s tím nevědí rady, protože nemají dostatek slíbených peněz na asistenty... Jestliže něco ideologicky hlásám, očekával bych, že se pro to vytvoří i praktické podmínky. 

Pojďme k vysokému školství. Jak sledujete coby poslanec novelu VŠ zákona, kterou jste sám rozjížděl? 

Vývoj sleduji s obavami. Zdá se mi, že z celku mnoho nezůstalo. A nakonec se bojím, aby z dobré myšlenky nezůstalo jen pár byrokratických úprav a nevytratilo se to do ztracena. Na čem mi hodně záleželo, třeba změna způsobu ustanovování profesorů, to je úplně pryč. A co jsem považoval za nejpodstatnější, změnu akreditačního procesu, tak nevím, jestli se v rozumné podobě podaří udržet. Chtěli jsme, aby byl proces méně byrokratický, ale současně více dokázal rozlišovat kvalitu a byl tak pro dobré školy jednodušší a úřad se mohl věnovat těm, kde jsou nějaké problémy. Mám pocit, že se to stále jen ořezává a doupravuje. 

Takže z akreditační komise bude jen Národní akreditační agentura. 

Ano, ale tak jsme to nemysleli, to nebyl cíl a nebylo to tak napsáno. Podstatná je ještě jedna věc: tehdy jsem měl předběžnou domluvu s tehdejší vládní koalicí, že návrh novely bude koaliční a poslanci do něj nebudou zasahovat pozměňovacími návrhy. Neměl jsem možnost si „otestovat“, zda by to dopadlo, ale taková dohoda existovala. Teď se ve sněmovně předkládají různé pozměňovací návrhy a trošku se obávám, co z toho textu nakonec vznikne. 

K blokování tří profesur Milošem Zemanem. Co byste teď dělal vy, být ministrem – hypoteticky? 

Ne hypoteticky! Za mého ministrování se to stalo a vyřešil jsem to. A zablokovaný“ Martin C. Putna je profesorem. Teď se však nic nestalo. Mně to skutečně připadá jako opravdová nečinnost ze strany vlády, protože ta se na tom spolupodílí i formálně. 

Vláda to spolupodepisuje, což se stalo. Zastavilo se to až na Hradě. 

Ale vláda má jasně tlačit na prezidenta Zemana, aby respektoval ústavní pravidla hry, zvyklosti a podepsal tyto tři profesury, jako jsem to tehdy řešil já. Vůči těm kolegům je opravdu nespravedlivé, že profesory ještě nejsou. Možná to je pro část veřejnosti banální kauza, ale banální to není: je zde nastaven nějaký mechanismus, který ti lidé do posledního písmenka splnili, navíc je tam opakovaná kontrola, tajné hlasování dvou vědeckých rad, ten proces je nesmírně složitý – a pak se někdo podívá a řekne: Tito lidé se mi nelíbí a já to nepodepíšu! To nepřipadá v úvahu. My se přece nemůžeme smířit s tím, že to prezident nepodepsal, a necháme to tak být a hodíme to do šuplíku... To není postoj ministra školství! Ministr se má snažit naplnit zákon a i tím hájit autonomii vysokých škol, což se nestalo. Celý případ mi též potvrzuje i moji původní tezi, že udílení profesur nemá být svěřeno do rukou státu a mají si to řešit vysoké školy samy. 

Jak jako emeritní rektor Masarykovy univerzity vnímáte už třetí nepozvání nástupce Mikuláše Beka na oslavy státního svátku 28. října? 

Nejsem stoupencem toho, když se příliš personifikují funkce a ze státních svátků se dělají soukromé recepce. Tohle je státní svátek České republiky, oslava nás všech. Okolnosti toho, co se kolem něj děje, mne nenechávají chladným. Nepozvání dvou rektorů významných univerzit je naprosto nepřijatelné. V případě kolegy Beka nejde o Mikuláše Beka, nýbrž o rektora Masarykovy univerzity, která je jedním z produktů samostatného Československa a přímo souvisí i s tímto svátkem, který máme společně oslavit. Jde tu o institucionální zodpovědnost: není to pan Zeman a pan Bek; je to prezident České republiky a rektor Masarykovy univerzity. Jde o vztah, který má i přímou historickou souvislost a svou závažnost, takže rektor Masarykovy univerzity prostě patří na oslavu státního svátku 28. října. 

(Autor: Martin Rychlík)